Jaké jsou prázdniny vysokoškolského kaplana?

Kampus Katolické univerzity v Ružomberku je sice liduprázdný, ale v diáři prázdno nemáme. Prázdniny trávíme do značné míry se studenty. Na duchovních obnovách i během horských hřebenovek prohlubujeme naše společenství. Včera v noci (rozhovor vznikal v červenci) jsem se vrátil z Dolomitů z vesničky Oies. Narodil se tam náš světec a verbistický spolubratr sv. Josef Freinademetz. Nenechali jsme si ujít ani krásy přírody severní Itálie a putovali po horách.

Na horách bývá dost prostoru k hlubokým rozhovorům. Co čas na horách otevřel?

Na putování a turistice je nejkrásnější, že vytváří prostor uvažovat a sdílet se – s druhými nebo Bohem při adoraci. Studenty povzbuzuji, aby chůzi využili také ke ztišení a přemítání, po čem touží a kde v životě nacházejí Boží stopy. A právě z těchto chvil tichého putování vznikají okamžiky sdílení nebo i svátost smíření. Mluvili jsme o hledání sebe samých, vztazích v rodinách i rozlišování povolání.

Co Dolomity řekly vám osobně?

Rekapituloval jsem uplynulý rok. Univerzitní pastorační centrum jsme převzali na pozvání spišského biskupa Františka Trstenského před necelým rokem. Nechtěli jsme mít velká očekávání, protože některé věci vyžadují čas. Ale každý bývá občas trochu netrpělivý – s Bohem i sebou samým. Myslel jsem si, že některé věci půjdou rychleji. Na horách jsem si ale uvědomil, že pastorace připomíná horský výstup. Když stojím pod vrcholem a čekají mě stovky výškových metrů, vidím, že do pěti ani deseti minut vrcholu nedosáhnu.

Většinu času trávíte se studenty. Co se díky tomu učíte?

Nesoudit je, protože vyrůstají v jiné době než my, nebo konkrétně já. Učím se hledat cestu, jak jim pomoci s rozhodováním. Dnes mají studenti tolik možností, že si někdy z pěti nevyberou ani jednu, protože se v nich moc neumí zorientovat a rozhodnout se. Vidím také, že často je nejvíce namotivuje to, když jim ponecháme osobní svobodu.

Obtíže s rozhodováním považujete za diagnózu dnešní doby.

Skutečně vidím, že se mladí lidé s rozhodováním trápí. Zajímavým a mocným patronem pro všechny, kteří s tímto zápasí, by mohl být kandidát blahořečení Tomáš Munk. Byl konvertitou ze židovství a s rodiči a mladším bratrem žil v Ružomberku. Roku 1944 byl zatčen a spolu s otcem odvlečen do koncentračního tábora, kde oba zemřeli. Tomášovi bylo 21 let. Pokládám ho za vzor mladého člověka, který se dokázal rozhodnout – přijmout křesťanství a svátosti. Chtěl vstoupit k jezuitům a žít řeholní život. V čase, kdy čelil pronásledování, toužil po životě a chtěl přijmout to, co mu Pán v životě dá.

Jak konkrétně můžeme jako církev mladé lidi v období rozlišování doprovázet?

My verbisté žijeme v mezinárodních komunitách. Pokud to jde, snažíme se v řeholním domě o soužití lidí z různých kultur. To může být náročné, ale zároveň obohacující. Mnohokrát v životě se mi stalo, že mi názor spolubratra z jiné části světa otevřel úplně nový pohled na věc. Musím ho ale vyslechnout. Vidím to i u své rodiny – rodičů, sestry, švagra a jejich dětí. Je dobré si dopřát zkušenost, že jsme tu pro druhého a skutečně ho vyslechneme a přijímáme. Když se mladý člověk nedokáže rozhodnout, první pomocí je ho vůbec vyslechnout, trávit s ním čas, věnovat se mu. Nekomentovat hned jeho situaci. Až po trpělivém vyslechnutí mohu nabídnout svůj pohled, ale bez nátlaku, že má udělat to či ono.

Prožíváme rok, který papež František věnoval naději. Žijeme v polarizované společnosti, v blízkosti bezpečnostních krizí… Jak uvažovat se studenty o naději v době, která se zdá být někdy beznadějná?

Nadějí jsou pro mě mladí lidé, se kterými pracuji. Nechci jim tím pochlebovat, ale měli by vědět, že oni jsou nadějí pro tento svět. Pokud se rozhodnou pro dobro, mohou přinést něco krásného a velkého. Problémy světa se ale nedají přehlédnout. Když jsem byl v Dolomitech loni počátkem července, nahoře na kopcích byl ještě sníh. Letos takřka vůbec. Kdo tvrdí, že žádná klimatická krize není, lže. A mladí lidé to vidí. Taky sledují, jak se nedaleko za hranicí odehrává hloupá, hanebná a odporná válka, která zabíjí desítky tisíc lidí. Řešení nepřijde od žádného pozemského vykupitele jako blesk z čistého nebe. Ten pravý Vykupitel – Ježíš – už na světě byl. Jediným řešením je žít podle toho, co nás Vykupitel učí. Pečovat o vztahy v našich rodinách, komunitách, farnostech nebo na univerzitě. Společně se povzbuzovat k dobrému, být jeden druhému oporou. A to i v době, kdy veřejní činitelé dělají přesný opak – přinášejí nepokoj, rozdělení, lži, korupci nebo nezodpovědnost. Změnit tento svět může jen to, když si podáme ruce a budeme budovat mosty. Mrzí mě, že veřejní představitelé nevidí, jak moc negativně ovlivňují životy mladých lidí, jak jim deformují život a ničí představu budoucnosti.

Na sociálních sítích jste nedávno napsal, že misie vyžaduje pochopit kontext doby. A svatým Cyrilu a Metodějovi se to podařilo… Jak má kontext dnešní doby ovlivnit vaši misii na Slovensku?

Načítat kontext doby pro mě znamená uvědomit si, jaké je naše osobní poslání v místě, kde právě jsme. Tedy v Ružomberku. Cestou z Dolomit se mě studenti ptali, jak vypadá život naší malé dvoučlenné komunity. Odvětil jsem, že máme bohužel s mým spolubratrem P. Milanem dost odlišné rozvrhy. Oba vyučujeme na univerzitě a pastorace v akademickém prostředí se odehrává odpoledne a po večerech. Společné jídlo a modlitba tak není vždy možná. Bylo by krásné mít společnou snídani a bohatý komunitní život ve velkém řeholním domě. Vnímat kontext doby ale může znamenat také to, že se vzdám dokonalého komunitního života, protože to vyžaduje moje misie. Druhý rozměr chápání kontextu doby přichází se studenty. Bylo by bláhové pokládat za největší pastorační úspěch plný kostel nebo účast na mši svaté. To skutečně není při misii to nejpodstatnější. Na mši chodí převážně ti, kteří se pro ni rozhodli a touží slyšet Boží slovo, přijmout eucharistického Krista. My se ale potřebujeme dostat k těm, kteří váhají, hledají, jsou zklamaní, ochabli ve víře. Chápat kontext doby znamená hledat způsob, jak do společenství pozvat ty, kteří s námi nežijí. A proto je třeba trávit čas tam, kde jsou oni. A případně jim postupně ukazovat, proč má eucharistický Kristus pro nás nejvyšší hodnotu.

Jak konkrétně vycházíte ke studentům, kteří k vám na mše svaté nepřicházejí? Jak hledáte duchovní rozměr života s těmi, kteří nepatří do skalního jádra?

Univerzitní pastorační centrum by mělo formovat nejen ve víře, ale i společenské odpovědnosti a angažovanosti. Učíme se vnímat, co se děje a jaká je naše úloha ve světě. Proto se snažíme kromě duchovních cvičení, adorací a mší svatých organizovat i aktivity světštějšího rázu. Dvakrát týdně máme pronajatou tělocvičnu a mladí lidé mohou zvát své spolužáky si společně zasportovat. Společenství by mělo být jedním ze zásadních a viditelných rozměrů křesťanského života. Může být odrazovým můstkem k něčemu dalšímu. Pořádáme také besedy s osobnostmi regionálního nebo celoslovenského společenského života a mluvíme s nimi o jejich službě, práci a o tom, jak ji propojují s vírou. Jak jim víra pomáhá, aby byli odvážní, aby se dokázali obětovat pro druhé. Promítali jsme i přenosy hokejových zápasů z mistrovství světa. K tomu jsme pozvali sportovce, kteří se netají svou vírou, a mluvili s nimi o tom, jak přemýšlejí o hodnotovém nastavení ve svém životě.

V čem jsou verbisté specialisté na misii?

Otec Arnold Janssen, zakladatel Společnosti Božího Slova, měl velkou touhu vysílat misionáře a misionářky do celého světa. A dá se říct, že se mu to podařilo. Jsme na všech kontinentech, v 80 zemích světa, je nás zhruba pět tisíc misionářů a několik tisíc misionářek. Základním charismatem je vycházet ze svého komfortu, přicházet k druhým ne proto, abych je změnil, ale abych poznal jejich život a nitro. A ukázal jim, že Bůh chce vstoupit i do jejich života. Na sociálních sítích, ostatně i v osobním životě hledáme rozdíly, co se nám na druhých nelíbí, s čím nesouhlasíme. Namísto toho stojí za to podívat se na druhého jako na člověka hodného lásky, kterého musíme v prvé řadě pochopit. Proč se takto chová? Proč takto mluví? Přijetí je prvním rozměrem ohlašování Evangelia. Nesoudit na první dobrou a s láskou hledat, co nás spojuje. Napadá mě příklad z našeho pastoračního centra. Jeden člověk se začal účastnit našich aktivit, ale nikdy to nebyla mše svatá. Přicházel posedět a až později se připojil i k duchovnějším aktivitám. Když jsem se ho později ptal na jeho cestu k nám, odpověděl, že právě přes společenství poznal, že je u nás přijatý, i když víru nepraktikuje. A tento rozměr přijetí mu otevřel srdce natolik, že zatoužil po duchovním světě a Boží blízkosti.

Sekularizace na Slovensko dorazila později než do Česka. V čem je specifi cké působení v čerstvě sekularizované zemi?

Polský jezuita P. Kulisz říkával, že my křesťané zapomínáme, že víra a rozum patří k sobě. Když přicházíme do kostela, rozum necháváme přede dveřmi. Až někdy zapomeneme zavřít, i když je venku zima (úsměv). Když pak z kostela odcházíme, necháváme zase v kostele víru. A pak naše společnost vypadá tak, jak vypadá. V kostele používáme jen víru a ve světě jen rozum. Potřebujeme ale obojí. Víra má mít i společenský dopad – vést ke společenské, environmentální i politické odpovědnosti. Někdy se utěšujeme, že na Slovensku máme v kostelech plno lidí. Ale situace mimo kostel je k pláči. Dědictví otců nespočívá v tom, že budeme jednou týdně v neděli otevírat opravené kostely. Kristovu přítomnost dnešnímu světu aktualizuje živá víra, nic jiného.

Žijete v srdci kampusu a práce univerzitního kaplana se táhne dlouho do noci. Jak se vám daří odpočívat?

Pokud od osmé ráno do odpoledních hodin učíte na univerzitě a pak jste večer v pastoračním centru, času na oddech nezbývá mnoho. Vždy ale musím mít i odkud brát. Důležitým zdrojem je pro mě sport, rád chodím běhat – nejraději sám s podcastem v uších nebo jen s vlastními myšlenkami. Taky rád čtu. Náš spolubratr a zakladatel prvního univerzitního pastoračního centra na Slovensku P. Milan Hubák kdysi řekl, že kdo nečte a nemluví s lidmi, nemá o čem kázat. Jsou to duchovní knihy, ale i ty, které reflektují historii nebo společenskou situaci na Slovensku, v Evropě a ve světě. Vnímám, že když několik dní neotevřu knihu nebo neběhám, tak se stávám nevrlým. Nejdůležitější jsou pro mě ale hory. Tam si uvědomím, že Pán Bůh dává věci jen tak. Stvořil hory, abychom je obdivovali a viděli krásu. V horách se mi daří děkovat. A děkování je vlastně modlitbou. Bez vděčnosti a radosti bych nemohl fungovat. 

P. TOMÁŠ GERBOC SVD je knězem v kongregaci Společnost Božího Slova, kterým se také říká verbisté. Vystudoval historii na Univerzitě sv. Cyrila a Metoda v Trnavě a následně nastoupil řeholní formaci. Knězem je od roku 2015. Od loňského roku působí v Univerzitním pastoračním centru Jána Vojtaššáka při Katolické univerzitě v Ružomberku.