Jaká byla cesta Ladislava Hučka ke kněžství?

Biskup Ladislav Hučko pocházel z východního Slovenska, z rodiny úzce spjaté s řeckokatolickou církví. Jeho otec, dědeček a mnozí příbuzní byli uniatští kněží. Nesměl ovšem studovat teologii, a tak se vydal na studium fyziky. Akademickou dráhu mu ale režim opět zatrhl, pracoval tedy až do roku 1990 jako inženýr. Během komunismu byl však aktivní v tzv. podzemní církvi, konkrétně ve Hnutí fokoláre. Po roce 1989 se začal plně věnovat práci pro církev, působil například ve slovenských Katolických novinách nebo jako sekretář Konference biskupů Slovenska. Roku 1992 nastoupil na studia teologie v Bratislavě, později v Římě. V roce 1996 byl vysvěcen na kněze a roku 2000 obdržel doktorát na Lateránské univerzitě. Po návratu na Slovensko se věnoval výuce na Teologickém ústavu v Košicích a částečně pastoraci.

Biskupem se tedy stal poměrně brzy.

V dubnu 2003 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován apoštolským exarchou, tedy hlavou pro české věřící východního obřadu. Bylo to pro něj překvapením, jak sám řekl. Obával se, že kvůli nedostatku zkušeností z pastorace a neznalosti českého řeckokatolického prostředí není nejvhodnějším kandidátem. Nakonec se ale ukázalo, že výběr to vůbec nebyl špatný.

Jak vypadala řeckokatolická církev, když ji exarcha Hučko přebíral?

Mezi řeckokatolickými věřícími i duchovními po roce 2000 vznikla velmi problematická, extrémně naladěná skupina, která se pokusila o vytvoření nezávislé „Ukrajinské řeckokatolické církve v ČR“, což odmítl jak papež prostřednictvím svého nuncia v Praze, tak tehdejší hlava Ukrajinské řeckokatolické církve kardinál Ljubomyr Huzar – a rovněž české úřady. Proti jeho jmenování vystupovali především stoupenci bývalého (exkomunikovaného) katolického kněze Antonína Dohnala, který později se skupinou následovníků utekl na Ukrajinu, kde se pokusil o založení vlastní „pravověrné řeckokatolické církve“. Samotný obřad biskupského svěcení Ladislava Hučka 31. května 2003 narušily protesty těchto extremistů, kteří duchovního kromě jiného obviňovali, že byl agentem StB, že není Ukrajinec, nýbrž „Slovák maďarské orientace“ apod. Možná právě díky pohledu zvenčí a racionálnímu uvažování se Hučkovi podařilo velice konfliktní situaci zvládnout a začít rozvíjet působení církve do dalších oblastí a pro stále se zvyšující počet věřících.

Kam ji posunul, co se mu povedlo?

Exarchovi Hučkovi se rozhodně podařilo vnést klid do života české řeckokatolické církve, která zaopatřuje nejen skupinu českých, ale i slovenských, maďarských či rumunských věřících a v posledních dvaceti letech především věřících z Ukrajiny. Zvláště po vypuknutí války Ruska proti Ukrajině na jaře 2022 se počet řeckokatolíků v ČR mnohonásobně zvýšil a jejich duchovní potřeby bylo nutné zabezpečit. Řeckokatolické farnosti se na mnoha místech staly centry aktivní pomoci lidem ve válce a válečným uprchlíkům, setkávají se v nich ukrajinské děti a mládež. V současné době působí v aktivní službě po celém Česku 32 duchovních, na něž je kladena nesmírná zodpovědnost především pastorační. Duchovní navíc vykonávají službu v české armádě nebo ve věznicích. Bohoslužby probíhají v různých jazycích, nejčastěji ukrajinsky, ale i staroslověnsky a česky.

Jaká byla jeho role v širším katolickém prostředí?

Jak jsem uvedla, byl aktivní už v době komunismu a po roce 1989 vedle již zmíněných věcí byl u založení teologické revue Verba Theologica a v letech 2005 až 2011 byl generálním sekretářem ČBK.

Znala jste ho osobně? Co se vám vybaví při vzpomínce na něj?

Měla jsem možnost Ladislava Hučka několikrát potkat, ať už v řeckokatolické katedrále sv. Klimenta v Praze nebo jinde. Vybavuji si setkání na exarchátu v roce 2015, kdy jsem překládala knihu Majdan a řeckokatolíci na Ukrajině od Mons. Svjatoslava Ševčuka, současné hlavy Ukrajinské řeckokatolické církve. Spolu s Jiřím Novotným, iniciátorem českého vydání knihy, jsme si tehdy s biskupem Hučkem hodně povídali o službě kněží, kteří už tehdy čelili obrovským výzvám při pastoraci mezi ukrajinskými věřícími. Je i mnoho pravoslavných ukrajinských věřících, kteří dávají přednost řeckokatolickým bohoslužbám a duchovním vzhledem k problémům, které provázejí pravoslavnou církev v ČR. Mrzí mě, že se o obrovské a náročné práci řeckokatolických kněží u nás tak málo ví. Jsou nesmírně vytížení a obecně vlastně tak trochu neviditelní.