Vatikán text encykliky zveřejnil 25. května, papež ovšem dokument podepsal již o deset dní dříve, tedy přesně 135 let po vydání přelomové encykliky Rerum novarum Lva XIII. (česky O nových věcech – pozn. red.). Ta reagovala na sociální důsledky první průmyslové revoluce. Podobně jako tehdy i dnes svět prochází značnými změnami a církev na ně znovu hledá odpovědi. Magnifica humanitas není pouze „encyklikou o AI“. Takové označení by bylo příliš úzké. Text rozvíjí tradici sociální nauky římskokatolické církve v situaci, kdy digitalizace, robotika a AI rychle a hluboce proměňují náš svět. V návaznosti na papeže Františka chápe Lev XIV. umělou inteligenci jako sociálně-kulturní výzvu, která se dotýká celého lidstva. Nestačí proto pouze opakovat starší formulace sociální nauky církve, ale je třeba je nově promýšlet a tvořivě rozvíjet. Rozhodující otázka pak nezní, zda AI přijmout, nebo odmítnout, ale jakou podobu společnosti s její pomocí vytváříme. Podobně jako papež František ani Lev XIV. nevolá po plošném odmítnutí technologií, nicméně varuje před tím, abychom nechali technologie určovat, co znamená být člověkem: „V éře umělé inteligence, kdy je lidská důstojnost ohrožována novými formami odlidštění, je naší naléhavou povinností uchovat si hlubokou lidskost“ (MH 15).

Tento postoj se nejvýrazněji ukazuje v biblické symbolice, s níž Lev XIV. v encyklice pracuje. Staví proti sobě dva obrazy: stavbu babylonské věže a obnovu Jeruzaléma v knize Nehemiáš. První zde představuje technickou moc bez vztahu, odpovědnosti a snahy o společné dobro, tedy svět, kde technologie přestávají člověku sloužit a začínají jej ovládat. Druhý naproti tomu symbolizuje budování společnosti založené na solidaritě, spolupráci a důstojnosti člověka. Papež vyzývá, abychom byli „budovateli společenství, nikoli architekty babylonské věže“ (MH 16).

Lev XIV. nechápe technologie jako něco samo o sobě škodlivého. Připomíná, že mají celou řadu pozitivních přínosů. Současně však upozorňuje, že technologie v praxi nikdy není neutrální, protože vždy nese otisk těch, kdo ji navrhují, financují, regulují a používají. Encyklika tak otevírá velmi konkrétní otázku: Kdo dnes vlastně drží technologickou moc? Papež připomíná, že klíčovými hybateli technologického vývoje už dávno nejsou pouze národní státy, ale také soukromé nadnárodní společnosti, jejichž možnosti často přesahují kapacity mnoha vlád. Budoucnost člověka proto nemůže být závislá na rozhodování několika technologických gigantů. Etická umělá inteligence podle Lva XIV. nesmí zůstat marketingovou nálepkou bez skutečné odpovědnosti. Magnifica humanitas dále ukazuje, že nástup AI proměňuje samotné podmínky lidského soužití. Dotýká se mimo jiné otázky pravdy v době digitálních médií, lidské práce v éře automatizace i odpovědnosti za rozhodování ve válce. Papež se zde vrací k otázce lidské důstojnosti v kontextu probíhající digitální revoluce. Ekonomický a technologický pokrok podle něj nesmí být vykoupen ztrátou lidskosti ani oslabením důstojnosti člověka. Zvlášť důrazně se proto staví proti využívání AI pro válečné účely – zejména tam, kde by rozhodování o lidském životě a smrti mohlo být přenecháno strojům.

Důraz na společné dobro, solidaritu a odpovědnost

Jakkoli jde v případě Magnifica humanitas o další z řady sociálních encyklik, v jejím pozadí stojí silná antropologie. Ta není odvozena od výkonu, efektivity ani technologických schopností, neboť člověk není cenný proto, že je užitečný, rychlý či výkonný, nýbrž proto, že je člověkem. Právě z tohoto důvodu encyklika tak silně zdůrazňuje společné dobro, solidaritu a odpovědnost. Technologie mají sloužit člověku a lidskému společenství, nikoli přetvářet člověka podle logiky výkonu a efektivity.

Lev XIV. tedy ve své encyklice nepředkládá technický manuál ani regulační plán pro vývoj a využívání AI. Nabízí především hlubší reflexi člověka v digitálním věku. Její originalita spočívá v tom, jakým způsobem zasazuje AI do širšího horizontu sociální nauky církve a teologické antropologie. Encyklika se nespokojuje s obvyklým jazykem etiky AI – s pojmy jako transparentnost, bezpečnost, férovost či odpovědnost – jakkoli jsou pro ni také důležité. Ukazuje, že samy o sobě nestačí, nejsou-li spojeny s péčí o důstojnost, solidaritu a spravedlnost. Realisticky též pojmenovává novou architekturu digitální moci: kontrolu nad daty, platformami, infrastrukturou a výpočetní kapacitou, jež stále častěji spočívá v rukou velkých technologických aktérů.

V závěru textu předkládá papež čtenářům silnou vizi budování „civilizace lásky“. V jejím středu tedy nakonec nestojí ani technologie, ani regulace, nýbrž člověk: tělesná, vztahová, zranitelná a odpovědná bytost, jejíž důstojnost nelze převést na výkon či užitečnost. Otázka AI se tak v Magnifica humanitas ukazuje jako otázka hluboce lidská. Dokážeme v digitálním věku rozvíjet technologie tak, aby neoslabovaly, ale chránily a prohlubovaly naše vznešené lidství?

Autor je teolog a koordinátor výzkumné skupiny pro teologii a současnou kulturu na Evangelické teologické fakultě UK.

Spoluautorem textu je teolog Jiří Dosoudil.