Na oznámení toho, že náš blízký člověk, třeba kněz, byl obviněn ze zneužívání, se vlastně nedá dopředu připravit. I když obecně o problematice zneužívání víme, v situaci, kdy se to týká nás a našeho společenství, můžeme zůstat bezmocní, prožívat šok, hněv, zmatek i ztrátu důvěry. Oznámení může otřást naší představou světa a církve jako bezpečného prostoru, kde se takové věci přece nemohou stát.

V takové chvíli je úkolem církevních představených nejen poskytnout pomoc oběti, ale také citlivě doprovázet společenství, které se musí vyrovnat s tím, že člověk, kterému svěřilo důvěru, jeho důvěru zradil. Z pozice farníka se na takovou zprávu připravit nedá, ale představení církve by vždy měli oznámení farnosti připravovat tak, aby zamezili fámám, měli plán konkrétních kroků pomoci pro farnost a podporu týmu, který bude farnost doprovázet. Toto doprovázení není bezbolestné, ale pokud je profesionální a dobře připravené, může zamezit fatálnímu rozdělení farnosti, dalšímu zraňování obětí a podpořit i pachatele na jeho cestě k nahlédnutí toho, co udělal.

Když se farnost dozví, že byl její kněz obviněn ze sexuálního zneužívání, často se ptá, jak je možné, že jsme si ničeho nevšimli. Jak můžeme nyní dál své děti posílat do kostela, když…? Je nutné říct, že pachatelé jsou často velmi zdatní manipulátoři, umí jednat právě tak, aby nic nebylo poznat. Neznamená to, že my nedokážeme poznat nebezpečí, ale že dotyčný dělá přesně to, co pachatelé dělají – skrývá to špatné a naopak vyzdvihuje své dobré činy a vlastnosti.

Transparentní komunikace

Prvním krokem podpory pro farnost je pravdivá a transparentní komunikace. Mlčení či bagatelizace škodí – vytváří prostor pro fámy, polarizaci a další bolest. Farnost potřebuje jasně vědět, co se stalo, s ohledem na možné pokračující vyšetřování, jaké kroky byly podniknuty a jak bude zajištěna bezpečnost. Otevřenost není projevem slabosti, ale respektu k lidem, kteří mají právo znát pravdu. Zároveň je nezbytné, aby v centru pozornosti zůstaly oběti. Na jejich potřeby, tempo a rozhodnutí musí být brán ohled. Odborná pomoc, bezpečný prostor a důraz na lidskou důstojnost jsou základními kameny pastorační odpovědi. Oběti nesmí být zatlačeny do pozadí kvůli obavám o pověst farnosti či instituce.

Sami farníci často potřebují doprovázení. Jejich emoce jsou různorodé a někdy protichůdné. Někteří se cítí zrazeni, jiní se snaží dotyčného kněze omlouvat, další se bojí o svou víru nebo víru svých dětí. Pomáhá zde nabídnutí prostoru pro otázky, setkání s odborníky, pastorační rozhovory či – tam, kde je to vhodné – i společné modlitby a rituály uzdravení. Důležité je neuspěchat proces obnovy: důvěra se nevrací rychle, ale může růst, pokud je péče o společenství trpělivá a konzistentní.

Velmi náročnou roli má nový kněz nebo administrátor farnosti. Jeho úkolem není „zamést věci pod koberec“, ale být člověkem, který naslouchá, přijímá i nepříjemné reakce a pomáhá komunitě znovu najít pevnou půdu pod nohama. Pastorační vedení v takové situaci vyžaduje pokoru, otevřenost a odvahu. Nový kněz si zaslouží podporu představených církve, je třeba, aby měl k dispozici informace, metodické doporučení a možnost supervize. Je to náročný pastorační úkol. Ve spolku Někdo

uvěří máme zkušenosti s doprovázením farností i lidí zasažených zneužíváním v církevním prostředí. Jsme nezávislá iniciativa a nabízíme pomoc obětem, podporu jejich blízkým i komunitám, ve kterých ke zneužití došlo. Pokud jste sami zažili něco, co ve vás zanechalo nejistotu, bolest nebo pochybnosti, ozvěte se nám. A to i tehdy, když si myslíte, že „to nemá cenu“, že „toho bylo málo“ nebo že se „skoro nic nestalo“. Vaše zkušenost je důležitá a zaslouží si být vyslechnuta s respektem a bez zlehčování a může pomoci při vyšetřování nevhodného chování.

Práce s farností zasaženou zneužíváním je dlouhodobý proces. Vyžaduje pravdivost, respekt, odbornou pomoc a ochotu učit se z chyb. Je to cesta, která může být bolestná, ale zároveň může vést k hlubší zralosti společenství. Církev, která se nebojí pravdy, může být místem, kde se i zraněný člověk znovu nadechne k životu – a kde se rodí naděje, že důvěra je možná.

Autorka je výkonná ředitelka spolku Někdo Ti uvěří, na textu spolupracoval i P. Marek Drábek OPraem.