Možná nejznámější hospodářská rada v dějinách nepadla na ministerstvu financí. Byla řečena ve snu. Faraon viděl sedm tučných krav, které pohltilo sedm krav vyzáblých. Josef, vězeň a cizinec, mu ten sen vyložil, a hlavně mu řekl, co má dělat: v letech hojnosti ukládat, stavět sýpky a hospodařit s výhledem čtrnáct let dopředu. Egypt kvůli tomu nezchudl. Když hubená léta přišla, měl z čeho žít on i země kolem něj.

Naši předkové to věděli, aniž četli rozpočtové prognózy. Sedlák, který v úrodný rok vše projedl, nebyl velkorysý. Byl nezodpovědný. A jeho děti to poznaly.

Podívejme se teď na sebe. Česká ekonomika roste, ministerstvo financí počítá pro příští rok s růstem kolem dvou a půl procenta. Máme jednu z nejnižších nezaměstnaností v Evropě. Inflace se vrátila do snesitelných mezí, mzdy rostou rychleji než ceny. A důchodový účet, který byl ještě v roce 2023 v minusu o třiasedmdesát miliard korun, je dnes v přebytku. Na důchodovém pojištění nyní vybíráme víc, než vyplácíme na penze. Přesně takhle vypadají tučná léta. Ne jako slavnost, ale jako rok, kdy se daří a kdy je čas stavět sýpky.

Hubená léta přijdou. U nás dokonce umíme spočítat kdy. Dnes u nás pobírá důchod více než 2 300 000 lidí. Silné ročníky, tzv. Husákovy děti, začnou odcházet do penze v polovině třicátých let a podle projekce Českého statistického úřadu bude počet seniorů růst až přes tři miliony. Přebytek na důchodovém účtu, z něhož mám dnes upřímnou radost, se během patnácti let promění v tlak, jaký veřejné finance nezažily. To není katastrofický scénář, to je demografická realita. Tabulka, kterou zná každý student prvního ročníku ekonomické fakulty. Je jen otázka, jestli se na tuto realitu zvládneme dobře připravit.

Úroky za 130 miliard

Právě teď přichází vláda s návrhem rozpočtu na příští rok se schodkem 389 miliard korun. Nominálně jde o druhý nejvyšší deficit v dějinách země, hned po roce 2021. Jenže tehdy probíhala pandemie covidu, kdy se zavíraly obchody či školy a stát platil lidem, aby zůstali doma. Dnes se nezavírá nic. Dnes se daří. Ale schodek rozpočtu je proti letošku vyšší o 79 miliard. Příjmy státu mají vzrůst o 3,3 procenta, výdaje o 6,2 procenta, tedy skoro dvakrát rychleji. Kdyby se takhle chovala běžná domácnost, byl by to obrovský problém s rychlým koncem.

Nejhorší ovšem není samo číslo 389 miliard korun. Nejhorší je cena, kterou za tento schodek platíme. Obsluha státního dluhu, tedy peníze jen na úroky, letos stojí kolem 110 miliard, příští rok již 130. To je víc, než s čím ročně hospodaří celé ministerstvo vnitra, tedy policie i hasiči. Ve výhledu se mluví až o dvou stech miliardách. Jsou to peníze, za něž nepostavíme školu, neopravíme silnice, nezaplatíme více lékařů a zdravotních sester. Zmizí. Zaplatíme je věřitelům.

Dluh sám o sobě nemusí být nutně škodlivý. Dluh, ze kterého vznikne nemocnice, most nebo bezpečná země, je investicí do společného dobra. Zatímco dluh, kterým si zaplatím lepší letošek a účet pošlu dalším generacím, je něco jiného. Kniha Přísloví (22,7) to říká drsněji, než bych si troufl já: „Dlužník se stává otrokem věřitele.“ Země, která se zadlužuje v dobrých letech, si nekupuje blahobyt, ale nesvobodu. Nestaví sýpky, ale prohospodařuje své tučné roky.

Ještě jedna věc mi nedá spát. Podle dosavadních rozpočtových pravidel by přípustný schodek pro příští rok byl zhruba poloviční. Vláda proto v létě prosadila novelu, která pravidla rozvolnila. Je to, jako by si fotbalista, jemuž se nedaří dát gól, nechal zvětšit branku, na kterou střílí. Pravidla existují právě proto, aby se v okamžiku slabosti nedala měnit podle chvilkové potřeby. Nemají pomáhat politikům, mají chránit ty, kdo u jednání nesedí, protože ještě nemají volební právo. Nebo se ještě nenarodili.

Každý rodič chce, aby se jeho děti měly stejně dobře jako on, a nejlépe ještě líp. Přesně takhle by měl uvažovat stát. Máme se dnes dobře, nikdy jsme se neměli líp. Otázka zní, jestli se tady stejně dobře bude žít i za deset nebo dvacet let. Bohatá společnost se totiž nepozná podle dálnic. Pozná se podle toho, že se postará o slabší. O seniory, kteří potřebují důstojnou a dostupnou péči, ne pořadník na tři roky. O lidi se zdravotním znevýhodněním. O pečující, jejichž práci žádná statistika nevidí. O rodiny s více dětmi, které dělají pro budoucnost téhle země nejvíc ze všech.

Proto mě děsí, když se u nás začíná mluvit o konfliktu generací. Když se mladým lidem podsouvá, že důchodci jim ujídají budoucnost, a seniorům, že na ně mladí nemyslí. Země tak bohatá jako Česko se do téhle fáze nesmí dostat. Nemá k tomu jediný objektivní důvod, má jen důvody politické, což je málo.

My dnes stojíme uprostřed tučných let a místo stavění sýpek peníze rozhazujeme. Změnit to není populární. Nikdo za to nesklidí potlesk na náměstí. Přesně proto k tomu potřebujeme politiky, kteří mají odvahu dívat se dál než za horizont jednoho volebního období. Ne kvůli tabulkám. Kvůli tomu, abychom my a naše děti měli za deset let z čeho dávat.

Autor je poslanec, místopředseda rozpočtového výboru a 1. místopředseda KDU-ČSL.