Když na začátku srpna objevil zaměstnanec letiště v Lipsku v těsné blízkosti ukrajinského nákladního letounu Antonov dron naložený výbušninami, mohlo to vypadat, že šlo o izolovaný incident, nebo dokonce o další z akcí levicových extremistů, kteří se už dříve pokusili ochromit Německo. Úřady ovšem přišly s jednoznačným závěrem: byl to plánovaný útok na důležitý logistický uzel NATO a stálo za ním Rusko.

Vláda zareagovala uzavřením ruského konzulátu v Bonnu a kulturního centra v Berlíně, které historicky sloužilo i jako zástěrka pro agenty z Moskvy, a plánuje další sankce. Kreml odpověděl zavřením německých kulturních center (Goetheho institutů) v Rusku. Tyto kroky jsou sice rázné, ale zůstávají jen gesty. Je na čase si přiznat, že válka proti Evropě už dávno nezačíná na ukrajinské frontě. Moskva ji otevřeně vede na našich letištích, vůči naší infrastruktuře a na našich sítích. Uvnitř EU.

Případ z Lipska je dalším článkem rozsáhlé hybridní kampaně. Ruská strategická logika se nezměnila, pouze adaptovala své nástroje. Podobným útokům čelí evropské státy už téměř na denním pořádku. Polsko a pobaltské země roky zápasí s narušováním vzdušného prostoru, masivními kybernetickými útoky a instrumentalizovanou migrací na hranicích. Rumunsko pravidelně loví ze svých vod námořní miny a takřka denně musí reagovat na drony nad svým územím. Sousední Moldavsko se neustále potýká s intenzivními pokusy o destabilizaci demokratických institucí, financováním proruských sítí a diverzními akcemi.

To, čemu dnes čelíme od Baltu až po Černé moře, už nelze považovat za pouhé provokace či náhodné incidenty. Je to systematická, plíživá, nevyhlášená válka. Jejím cílem není okamžité vojenské obsazení, ale testování obranyschopnosti NATO, znejišťování a nabourávání jednoty společnosti, podkopávání podpory Ukrajiny a narušování kritické infrastruktury. Křehká hranice mezi vytvářením napětí a otevřeným konfliktem se pod tlakem těchto nepřátelských akcí rozpadá. Budeme-li každý takový incident posuzovat pouze jako izolovaný čin a reagovat na něj jen v rovině policejního vyšetřování a diplomatických protestů, Moskvu to neodradí.

Většinová veřejnost ve střední a západní Evropě trpí nebezpečnou iluzí, že dokud přes hranice jejích států neproudí nepřátelské tankové divize, je v bezpečí. Jenže Rusko nevnímá mír a válku jako dva oddělené stavy – pro Kreml je konfrontace trvalým procesem, kdy mění pouze intenzitu a zvolené zbraně. Pokud evropské státy nezačnou k těmto hybridním hrozbám přistupovat se stejnou vážností jako k otevřenému vojenskému napadení, může se z naší nerozhodnosti a zranitelnosti stát pozvánka k ještě vážnějším úderům. Ostatně západní tajné služby varují, že Rusko bude do konce desetiletí připraveno zaútočit na některý ze států EU nebo NATO.

Slabost provokuje

Odpověď Evropy proto musí přijít už nyní a být razantní a systémová. Je nutné radikálně posílit ochranu kritické infrastruktury, včetně využití nejmodernějších technologií k detekci a eliminaci bezpilotních strojů. Povolení k provozu dronů v blízkosti letišť, energetických uzlů nebo vojenských základen musí podléhat nejpřísnějšímu režimu. Neméně zásadní je prohloubení sdílení zpravodajských informací mezi zeměmi EU a NATO, aby naše služby dokázaly diverzní sítě nebo naverbované „osamělé vlky“ dříve odhalovat.

Především je však nutné vybudovat odstrašující a reálné obranné kapacity. Evropa musí investovat do integrované protivzdušné obranné infrastruktury, posílit kybernetickou bezpečnost a zrychlit procesy vojenské i civilní reakce. Odpovíme-li na každou sabotáž pouze zavřením konzulátu či vyjádřením vážného znepokojení, vysíláme do Moskvy signál slabosti. Ta provokuje k dalším útokům.

Čas hraje proti nám. Čekat, až se plíživá hybridní agresivita překlopí do plnohodnotného horkého konfliktu, by bylo fatální chybou. V momentě, kdy nad evropskými městy přeletí první ruské stíhačky nebo na naše území dopadnou první rakety, bude na budování obranyschopnosti a účinnou reakci pozdě. Evropa musí procitnout ze své sladké iluze a začít se bránit už teď. Válka už totiž probíhá – ať si to chceme přiznat, nebo ne. Jenom nám ji nikdo oficiálně nevyhlásil a naštěstí při ní zatím ve velkém neumírají lidé. To však neznamená, že by byla méně nebezpečnou a méně destruktivní. Škody jen páchá jinak. Zatím…

Autor je analytik a odborník na EU a mezinárodní politiku, bývalý vedoucí zahraniční redakce Českého rozhlasu a zpravodaj v Berlíně a Bruselu.