Často si myslím, že mi chybí odvaha. Nejsem moc odvážná a mnoha věcí se bojím. Stává se mi, že nezačnu nic nového, protože coby, kdyby… Když ale seberu odvahu a udělám něco za svou komfortní zónou, s úžasem sleduju, co se děje. A dnes, když se ohlížím za Celostátním setkáním mládeže, které se v duchu odvahy neslo, můžu říct, že jsem byla v mnoha ohledech odvážná.

Odvaha přijet. Doba, kdy jsem jezdila na setkání mládeže jako účastník, je tatam. Jako řeholnice můžu jezdit dál, a proto jsem se odvážně přihlásila. Proč odvážně? Protože sedět týden na zemi a v horku je náročné a také nejsem úplně typ člověka, který vyhledává akce s velkým počtem účastníků… Přesto jsem se rozhodla zúčastnit se. Myslím, že stejnou odvahu měli všichni mladí, kteří přijeli, a také lidé z přípravných týmů, přednášející a doprovázející.

Odvaha služby. Zapojila jsem se do moderování malé diskusní skupinky o patnácti lidech. Na setkání bylo asi 190 skupinek, které nabízely mladým bezpečný prostor ke sdílení a vyslechnutí. Navazovaly na ranní program a každý den jsme se vraceli k jeho tématu. Pro mě jako moderátora bylo na začátku těžké pochopit dynamiku skupiny a najít vhodný způsob, jak vést diskusi. Naštěstí jsem na to nebyla sama: pomohla mi společná příprava před setkáním, brožura s aktivitami a otázkami, ale také každodenní reflexe moderátorů skupinek. Díky těmto setkáním jsme mohli sdílet zkušenosti, rady, ale i těžkosti a navzájem se povzbuzovat. Účastníci CSM popisovali, že diskuse byly obohacující, a zvláště oceňovali, že v těchto každodenních setkáních v malé skupince se dané téma rozšiřovalo a oni se mohli sdílet s vrstevníky z různých diecézí a získávat nové zkušenosti se způsoby prožívání víry.

Odvahu jsem potřebovala i ve službě poradenství, když mladí přicházeli s různými tématy. U některých otázek jsem se cítila nejistě a říkala si, jestli dokážu být tou osobou, kterou právě potřebují. Trochu odvahy bylo potřeba i kvůli omezenému prostoru, který neposkytoval tolik soukromí, jak by si vážnost otázek zasluhovala. Mladí i přes tyto nedostatky přicházeli a poradny byly plné.

Celé setkání by samozřejmě nebylo možné bez velkého množství lidí v přípravných týmech. Oceňovala jsem jejich nasazení, přípravu a obětování svého času. Díky, díky, díky!

Posouvat hranice

Odvaha oslovovat a seznamovat se. Tady jsem možná potřebovala sebrat nejvíc odvahy. Neumím totiž spontánně oslovovat neznámé lidi. Během volných chvil jsem překonala svůj ostych a všímala si těch, kdo byli sami, zapojovala jsem se do rozhovorů u stolu a mluvila s kolemjdoucími. Právě tyto chvíle mě naplňovaly nejvíce.

Během Poutě diecézí jsem zažila krásné společenství. Putovali jsme v menších skupinkách rozdělených do děkanátů, což nám umožnilo vzájemně se poznat a vytvořit společenství, v němž se chceme i dál potkávat.

Odvaha modlit se jinak. Setkání nabízelo různé způsoby modlitby. Několikrát mě oslovila modlitba, která mi není úplně vlastní. Tato zkušenost je pro mě zajímavá. Uvědomila jsem si, že někdy potřebuji odvahu modlit se jinak, než jsem zvyklá. A pak je tu ještě odvaha nechat některé otázky bez odpovědí. Celostátní setkání mládeže nabídlo spoustu témat, myšlenek a otevřelo i otázky, které nebyly zodpovězeny. To ale nevadí. Setkání bych přirovnala ke „švédskému stolu“ plnému různých dobrot ve formě otázek, myšlenek a témat. Naším úkolem je postupně se jimi probírat, ochutnávat je, přežvykovat, ať už sami nebo ve společenství.

Možná nejsem až tak málo odvážná, jak si o sobě často myslím. Odvážila jsem se přijet, sedět na zemi, vést skupinku, ptát se, naslouchat, odpovídat, oslovovat lidi, které neznám, seznamovat se a dělat spoustu dalších věcí. Uvědomila jsem si, že odvahu potřebuju každý den. Posouvá mé hranice, poznávám sebe samu, učí mě žít plodněji ve společenství lidí a přibližuje mě Bohu.

Díky, CSM Ostravo, za všechnu tu odvahu, kterou jsem mohla zažít.

Autorka je dominikánka a spirituálka.