Od letošních sudetoněmeckých Letnic na Meetingu Brno ve mně zůstává úžas. A s ním jeden obraz: Podaná ruka jedenadevadesátileté Evy Paddock, kdysi zachráněné židovské dívky v jednom z vlaků sira Nicholase Wintona, nabídnutá Berndu Posseltovi. Muži, který po desetiletí zosobňuje paměť sudetských Němců násilně vyhnaných z Československa po druhé světové válce. „Přiletěla jsem přes celý oceán, abych vám mohla podat ruku,“ řekla mu.

V tu chvíli se setkaly dvě velké evropské tragédie, které podle logiky 20. století měly zůstat v protikladu. Pro Bernda Posselta to byl nejsilnější moment celé akce. Eva Paddock dodala: „Věřím, že právě moje generace musí jít příkladem při uzdravování minulosti, aby naše děti, vnoučata a budoucí generace mohly žít bez břemene zděděného traumatu a nenávisti.“

Dotknout se rány

Jednou z tragických kapitol byl tzv. Brněnský pochod smrti v květnu 1945, při němž bylo z aglomerace vyhnáno na třicet tisíc žen, dětí a starých lidí. Zhruba sedmnáct set z nich během pochodu nebo krátce po něm zahynulo.

Když jsme se v květnu 2015 poprvé vydali na Pouť smíření, šli jsme opačným směrem než tehdejší vyhnanci: od hromadného hrobu u Pohořelic směrem do Brna. Nešlo o historickou rekonstrukci ani o pokus přepsat dějiny. Šlo o touhu dotknout se po desetiletí tabuizované rány. Dotknout se rány jako Tomáš na Caravaggiově obraze a s úžasem začít novou cestu. Slova Václava Havla o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí se pro nás stala zkušeností. A z této zkušenosti se zrodil Meeting Brno.

Vzpomínám na telefonát spisovatelky Kateřiny Tučkové v srpnu 2015 při mém návratu z italského Rimini. Ptala se, zda mě nenapadá, jak ve městě trvale zpřítomňovat ducha smíření, kterého jsme pocítili na závěr tehdejší brněnské pouti. Nemusel jsem nic vymýšlet – vyprávěl jsem o Meetingu Rimini (každoroční katolicky inspirovaný kulturní festival přátelství mezi národy v italském Rimini, který vznikl v roce 1980 jako iniciativa hnutí Comunione e Liberazione – pozn. red.). Tak vznikl Meeting Brno – ne jako projekt, ale jako výraz touhy po rozvíjení toho, co jsme prožili.

Konec nepsaného tabu

Když jsme v roce 2025 pozvali Sudetoněmecký den do Brna, zdálo se, že jde jen o další krok na dlouhé cestě česko-německého smíření. Otevřelo se však něco mnohem většího. Téma, které bylo po desetiletí vytlačováno na okraj veřejné debaty, se náhle ocitlo v jejím samém středu. Dlouho v české politice platilo nepsané tabu: o sudetských Němcích se přátelsky nemluví. Kdo se vůči nim vyjadřoval vstřícně, prohrával volby a riskoval politickou kariéru. Vůbec nejhorším přečinem pak byla účast na svatodušních Sudetoněmeckých dnech v Bavorsku.

Právě proto byla letošní otevřená podpora ze strany řady veřejných představitelů tak překvapivá. Nešlo jen o zdvořilá prohlášení, ale i o osobní přítomnost. Do vášnivé veřejné debaty najednou vstoupili politici, novináři, historici, aktivisté, komentátoři i lidé, kteří o sudetských Němcích do té doby nikdy vážně nepřemýšleli. Na povrch znovu vypluly staré obavy, stereotypy a bolesti. Vládní většina v Poslanecké sněmovně svolala mimořádnou schůzi a přijala usnesení, jímž naši iniciativu odsoudila a vyzvala nás k zastavení příprav. Začaly přicházet i výhrůžky násilím a smrtí. Současně však akci vyslovili podporu prezident republiky, předseda Senátu, senátoři i všechny opoziční strany.

Začalo se ale dít něco důležitějšího. Lidé přestávali být diváky. Probouzela se občanská společnost. V Brně nešlo jen o minulost. Šlo o způsob, jakým zacházíme s pravdou. Jak rozumíme vlastní identitě. Jak se díváme na utrpení druhých. A zda jsme schopni stavět vlastní budoucnost jinak než proti někomu.

Dějiny v přítomném čase

Na Moravském náměstí vyrostl dlouhý sousedský stůl. Na první pohled se u něj nedělo nic mimořádného. Lidé spolu jedli, pili, smáli se, poslouchali hudbu, tancovali a vyprávěli si své příběhy. Právě v tom ovšem byla síla. Po desetiletích debat o historii, vině, nárocích a identitách najednou stáli vedle sebe lidé, kteří by se za jiných okolností možná nikdy nepotkali. Češi a Němci, ale i mnoho jiných. Potomci obětí nacismu i potomci vyhnanců. Studenti, senioři, politici, kněží, rodiny s dětmi. Minulost nezmizela. Seděla s námi u stolu. Přestala však být zdí.

Na okraji náměstí stáli ti, kdo přišli protestovat. Měli na to plné právo. Jejich přítomnost byla důležitá. Mohli slyšet stejné příběhy a pozorovat vše na vlastní oči. Neviděli žádné spiknutí proti národu ani žádnou revizi dějin. Viděli tváře, příběhy, lidi u jednoho stolu. Na všechny námitky jsem reagoval: „Přijďte, a uvidíte.“ Nenechali jsme se vtáhnout do logiky nepřátelství. Po skončení programu jsem veřejně poděkoval i odpůrcům. Ne z diplomatické zdvořilosti, nýbrž proto, že i oni byli součástí téže zkušenosti. Také oni pomáhali odhalit, o co ve skutečnosti šlo.

Letniční zkušenost

Stále zřetelněji se ukazovalo něco, co se velmi těžko plánuje a ještě obtížněji organizuje. Sto čtyřicet akreditovaných novinářů z řady zemí přijíždělo natáčet reportáže a odjíždělo s osobní zkušeností. Po skončení rozhovorů odkládali mikrofony a kamery a vyprávěli vlastní příběhy. Někteří mluvili o svých rodinách. Jiní o zkušenostech s totalitou. Další o tom, jak překvapeni jsou tím, co v Brně vidí.

Hranice mezi pozorovateli a účastníky se rozplynula. Něco se však začalo dít i mimo svět médií. Mnozí lidé nám psali, že se doma poprvé po dlouhých letech ptají svých rodičů a prarodičů na příběhy války, odsunu, komunistické totality nebo života v pohraničí. Babičky a dědečkové vyprávěli svým vnoučatům a pravnoučatům, co sami prožili. Témata, která byla po desetiletí vytěsněna či tabuizována, se vracela do rodinných rozhovorů. Probouzela se paměť. Na světlo vystupovaly příběhy, které byly po generace ukryty v tichu. Dotklo se to i rodin členů našeho týmu.

Podobné to bylo s politiky. Někteří vstupovali do příprav s opatrností. Téma bylo citlivé, veřejná debata vyhrocená a nikdo nemohl předem vědět, jak celý víkend dopadne. Čím více se však blížila samotná událost, tím bylo zřejmější, že se zde chystá něco, co přesahuje běžné politické kalkulace. Vzpomínám si na tvář hejtmana Jana Grolicha, když mluvil o tom, že malá skupina lidí dokázala vytvořit prostor, kde se společnost učí vést rozhovor sama se sebou. Vzpomínám na dojemnou osobní podporu primátorky Markéty Vaňkové. Vzpomínám na výzvu předsedy Senátu Miloše Vystrčila před skoro pěti tisíci poutníky smíření, že zkušenost podobná Meetingu Brno by prospěla každému českému městu.

Možná právě zde se nejzřetelněji ukázal letniční rozměr celé události. Po léta bylo politicky bezpečnější mlčet. O to pozoruhodnější bylo sledovat, jak politici, kteří ještě nedávno váhali, přijeli, naslouchali a začali veřejně pojmenovávat, co mají před očima. A někteří začali tuto zkušenost nabízet druhým.

Podobný tón zněl také od pražského arcibiskupa Stanislava Přibyla. Týden před zahájením Meetingu Brno celé akci požehnal a požádal svého předchůdce Jana Graubnera, aby na Sudetoněmeckých dnech předsedal mši svaté. Významnou oporou nám bylo také stanovisko Komise Iustitia et pax vedené biskupem Tomášem Holubem, jasné slovo brněnského biskupa Pavla Konzbula a další.

Laboratoř budoucnosti

Mezi hosty letošního Meetingu Brno byli lidé z Ukrajiny. Nepřijeli proto, aby studovali české nebo německé dějiny. Přijeli ze země, která denně čelí válce, okupaci, masakrům civilistů a otázkám, na něž neexistují jednoduché odpovědi. Přijeli s otázkou, která se nad Ukrajinou vznáší od prvních dnů ruské invaze: Jak ve válce a po válce neztratit lidskost? Jak ubránit srdce před nenávistí? Pouť smíření ani Sudetoněmecký den pro ně nebyly historickou exkurzí, ale laboratoří budoucnosti. Pozorovali, jak se společnost učí mluvit o vlastních vinách, aniž by ztratila důstojnost. Jak dokáže oplakávat své mrtvé a současně neztratit schopnost vidět utrpení druhých. Jak se z paměti nestává zbraň, nýbrž cesta.

Několikrát během těch dnů zaznělo, že Ukrajina jednou bude stát před otázkami, před nimiž stála Evropa po roce 1945. Jak naložit s bolestí? Jak pojmenovat zločiny? Jak obnovit spravedlnost? Jak zabránit tomu, aby se oprávněný hněv proměnil v pomstu, v novou nespravedlnost? Největším vítězstvím agresora by nebylo obsazení dalšího území, ale okamžik, kdy by oběť přijala jeho logiku a nechala si otrávit vlastní srdce nenávistí. To si uvědomovali i čeští disidenti v komunistických lágrech: můžete mě utýrat, ale nedonutíte mě, abych vás začal nenávidět.

Nick Winton, syn sira Nicholase Wintona, napsal, že odpuštění neznamená popření viny. Znamená přijetí skutečnosti a rozhodnutí jít dál. Těžko si představit přesnější popis toho, co se v Brně odehrávalo. Šlo o svobodu člověka, který se nenechá definovat vlastní ranou.

Podobný tón zaznívá ze slov nového pražského arcibiskupa Stanislava Přibyla, který ve své diecézi letošní rok vyhlásil Rokem smíření. Při vystoupeních na místech poválečných masakrů opakovaně připomíná, že staré rány je třeba otevřít, aby se mohly zahojit, a že namísto stavění zdí je třeba stavět mosty.

Překvapeni skutečností

Skutečný protagonista dějin není ten, kdo manipuluje a ovládá, ale člověk, který je ochoten odpovědět na skutečnost, která k němu přichází. Člověk, který se nechá vyprovokovat pravdou. Člověk, který přijme odpovědnost za svůj malý kus světa. A žasne, když se začne dít, co nebylo možné předvídat. Naslouchejme si navzájem, čelme současným výzvám s odvahou a spolupracujme na budování lidštější a bratrštější společnosti, jak nás zve Lev XIV.

Letošní manifest chystaného „festivalu úžasu“ Meeting Rimini 2026 (proběhne 21.–26. srpna a hlavním tématem je verš z Dantova Ráje: „Láska, jež pohybuje sluncem i ostatními hvězdami“ – pozn. red.) vrcholí těmito slovy: „Kde se dnes projevuje tato síla, která uvádí do pohybu? Na těch nejméně očekávaných místech: v tvořivosti těch, kdo dokážou vytvářet krásu tam, kde vládne úpadek; v odvaze věřit, že nepřítel se může stát přítelem a že vztahy, které se zdály nenávratně zablokované, se mohou znovu otevřít.“ Nejde o sentimentalitu, ale o svědectví života a konkrétní zkušenosti, kdy se láska ukazuje jako energie schopná znovu uvést do pohybu, co se zdálo mrtvé.

Srpnový Meeting Rimini 2026, který navštíví i papež, chce ověřit, zda je tato síla klíčem k porozumění skutečnosti a k jejímu plnému prožívání. Láska, která nesmazává rozdíly, ale umožňuje jim společně tančit. Láska, která neochromuje, ale přitahuje k pohybu. Láska, která nás vyvádí ze sebe samých, abychom znovu našli své pravé a větší já. Síla, která může uvést do pohybu každého z nás a skrze naše jednání znovu rozpohybovat svět, který jako by se zastavil.

Milý Bernharde, nevím, jak bych Letnice na Sudetoněmeckém dnu v rámci Meetingu Brno popsal výstižněji. Zažili jsme onu sílu. Z lidí rozdělených dějinami se díky setkání stali poutníci smíření. Dřívější protivníci v sobě objevili sousedy a přátele. A ti, kteří se ještě včera báli mluvit, přišli, viděli a začali zvát druhé k podobné zkušenosti. Dějiny se daly do pohybu. A s nimi náš úžas.

Na viděnou v Rimini!

Autor je spoluzakladatelem festivalu Meeting Brno a od srpna vede Sudetoněmeckou kancelář v Praze.