Jakoby se čas náhle zastavil a půda pod nohama zmizela. Pak přicházejí první prázdniny, první Vánoce, první výročí – bez něj. Jeho nepřítomnost znovu silně doléhá. Proměňuje se i naše vnímání světa, vztahů a hodnot. Pro někoho je tato zkušenost natolik hluboká, že má pocit, že už není tím člověkem, kterým býval.

Ztrátou málokdy procházíme sami a izolovaně. I lidé kolem nás truchlí, a jsme-li rodiče, jsou vedle nás děti, které prožívají ztrátu spolu s námi. Jak? A jak jim být oporou? A co když sami nemáme dost sil?

Podle dětské psycholožky a poradenské psychoterapeutky Lenky Šamánkové z brněnské poradny Šipka jsou při podpoře truchlících dětí důležité vnímavost, otevřenost a blízkost: „Když dítě ztratí blízkého člověka, může to otřást pocitem jistoty a bezpečí. Proto potřebuje od lidí, kteří o něj pečují, ujištění, že je stále v bezpečí, že se o něj má kdo postarat a že na svou ztrátu nezůstává samo.“

Jak dítě ztrátě rozumí a jak ji prožívá, závisí na mnoha okolnostech – na jeho věku, vztahu k zemřelému a na tom, co se děje v jeho okolí. Každé dítě tak prožívá zármutek po svém.

Postupné uvědomování

Ty nejmenší to ještě nedokážou pochopit, citlivě ale vnímají emoční rozpoložení dospělých. Už miminko může reagovat na jiný tón hlasu nebo způsob houpání. V náročném období tak může dítě více intenzivně vyžadovat blízkost dospělého nebo se dočasně vracet k chování, které dříve překonalo.

V mladším předškolním věku děti téma smrti začínají otevírat samy – třeba když uvidí mrtvé zvířátko. V této vývojové fázi ještě nevnímají důsledek smrti a neuvědomují si, jaké dopady může mít na život ostatních. V průběhu předškolního věku děti začínají chápat nevratnost události a mohou se ptát na věci, které až překvapí svou surovostí. Někdy je to úsměvné. Lenka Šamánková vzpomíná na šestiletou holčičku, která se opakovaně ptala, jak se její zemřelá babička dozví, že zemřela.

Pomáhá, když dětem odpovídáme konkrétně a v rozsahu, na který mají kapacitu. Když zájem dítěte opadne nebo se vrátí ke hře, může to být signál, že už je na něho informací příliš a potřebuje se vzdálit do bezpečí hry. Neznamená to, že už ztrátě rozumí nebo že ho přestala bolet. Příležitostí k rozhovoru na toto téma mohou být také dětské knihy, jako Když dinosaurům někdo umře, O smrti smrťoucí, Máváme ti, dědo! aj. Kolem sedmého až devátého roku si děti stále více uvědomují, že smrt se týká také jich samotných a jejich rodičů. Mohou si představovat, co se stane, až tu máma nebo táta nebudou. Tehdy se může objevit úzkostnější období, kdy děti vyžadují větší blízkost rodiče. Podle Lenky Šamánkové je důležité tuto skutečnost nezastírat a věnovat se jí. Odpovídat dětem pravdivě a současně posílit pocit bezpečí v přítomnosti: „Ano, jednou zemřu… Teď jsem ale tady a jsem tu s tebou.“

Prostor pro hru i pro zármutek

Zejména mladší děti mohou své prožívání vyjadřovat prostřednictvím hry. Dospělí proto nemusí čekat jen na to, až dítě o svých pocitech začne mluvit. Mohou si všímat, co ve hře ukazuje, naslouchat mu a bez hodnocení pojmenovat, co vidí nebo slyší. Tento přístup popisuje také kniha 35 způsobů, jak pomoci truchlícímu dítěti (Cesta domů 2026). Dítě se může chvíli ptát na zemřelého a za okamžik si hrát nebo se smát. Samo o sobě to neříká nic o tom, jak silně ztrátu prožívá. Dítě potřebuje prostor pro zármutek, ale i pro běžný život.

Pro dospělého, který sám truchlí, může být takové střídání těžko pochopitelné. Je náročné v tak rychlých proměnách na potřeby dítěte vhodně reagovat. Důležité je proto mít oporu v jiné blízké dospělé osobě, ke které mají on i dítě důvěru. Může to být někdo z rodiny, přítel nebo učitelka ze školky. Podstatné je, aby se rodič i dítě měli o koho opřít.

Desatero tipů na podporu truchlícího dítěte

1. Naslouchejte dítěti. Nehodnoťte jeho pocity a nespěchejte s radami. Dejte mu prostor vyprávět i mlčet. 2. Mluvte upřímně a srozumitelně. Když něco nevíte, můžete to přiznat. 3. Respektujte jeho způsob truchlení. Smutek nemusí projevovat stejně jako vy nebo jiné děti. 4. Udržujte pravidelný denní rytmus a známé rituály. Mohou dítěti pomoci cítit se bezpečněji. 5. Nabídněte blízkost a objetí, pokud o ně dítě stojí. 6. Hledejte společně způsoby, jak vyjádřit emoce a uvolnit napětí. Může pomoci hra nebo pohyb.

7. Dopřejte si společné chvíle. K činnostem, které jste dělali se zemřelým, se můžete vracet tehdy, když vám to bude dávat smysl. 8. Všímejte si základních potřeb dítěte, včetně jídla a pití. 9. Nabízejte dítěti možnosti, jak se zapojit do vzpomínání a rozloučení. Vysvětlete mu, co může očekávat, a respektujte jeho přání i hranice. Za podporu a bezpečí odpovídá dospělý. 10. Pečujte i o sebe a dovolte si truchlit. Pokud na něco nemáte sílu, požádejte někoho blízkého o pomoc. Podle knihy „35 způsobů, jak pomoci truchlícímu dítěti“. Redakčně upraveno.