JAN GRAUBNER, arcibiskup pražský a primas český 

Oba dědečkové zemřeli před mým narozením a maminčina matka žila daleko, ale utkvěla mi její laskavá pozornost. Když nemohla přijet, poslala k narozeninám „krupičkovou bábovku“ v poštovním balíku. K tatínkově matce jsme chodívali v neděli odpoledne celá rodina. U ní bývalo veselo. Hodně se tam zpívalo, především lidové písně, ale taky kostelní. Každý z nás musel nějakou píseň začít. I doma se pak zpívalo často.

Ale kromě dvou babiček jsem měl ještě „stařenku“. Ta nebyla příbuzná, ale když nám komunisti vzali dům, vystěhovali nás k sedlákům do výminku, který museli za trest, že nevstoupili do JZD, vyklidit. Přesto k nám byli velmi hodní, zvláště stařenka. Já s ní jako malý býval nejčastěji při její práci, kdy mě bavilo naslouchat jejímu vyprávění či „pomáhat“ při práci. Brávala mě s sebou do kostela, zvláště v květnu na každodenní mariánské pobožnosti. Její vyprávění jsem zapomněl, ale do dneška mi ji zážitky poklidné pohody často připomenou.

MATÚŠ KOCIAN, kněz a biolog 

U babičky a dědečka na venkově jsem strávil docela dlouhý čas už v předškolním věku, kdy rodiče pracovali v cizině. Vzpomínám si, jak můj první a zároveň poslední den ve školce skončil tím, že jsem před školkou viděl jet dědečka na kole a okamžitě jsem za ním utekl. U prarodičů jsem pak s bratrem trávil každé letní prázdniny až do 13 let. Byly to dva měsíce, na které jsem se těšil celý rok a ze kterých jsem také po zbytek roku žil.

Babička s dědečkem poskytovali dokonalý servis po všech stránkách. Nejen, že nebyla žádná škola, ale ani žádná práce, žádné povinnosti, žádné musíš. Lezl jsem po stromech i pod stromy, chodil na ryby, sbíral hmyz, hrál si s kamarády. Na zahradě byly kdykoli k dispozici maliny, jahody, meruňky nebo třeba hrášek v neomezeném množství. Mohl jsem si od rána do večer dělat, co chci, a být, kde chci. Leckomu by se to asi nezdálo příliš výchovné. Porozumí tomu jen ten, kdo prožil něco podobného. Babička s dědečkem byli pro mě v podstatě profesory eschatologie. Naučili mě, že ráj znamená o nic se nestarat a jen přijímat. Na této zemi je to bohužel možné zažít jen v dětství, ale ten, kdo to prožil, pak bude i zbytek života, kdy už bude muset to či ono, vnímat v zcela jiné perspektivě.

MARTINA ŠPINKOVÁ, malířka a ilustrátorka 

Znala jsem dvě babičky a jednoho dědu. Po babičce klavíristce mám piáno, po dědovi, bankovním úředníkovi, desítky pečlivě vyrobených skříněk a šuplat. Druhá babička mě naučila trochu šít na šicím stroji. Když v mých třinácti letech umřela, snažila jsem se nad strojem vzpomínat, jak to vlastně říkala, odkud, co a kam… Nastartovala moji šicí „kariéru“: ve svém životě jsem ušila stovky věcí, mnoho z nich společně s mým mužem.

Nejdůležitější byla ale v mém životě teta Míla. Měla za úkol nahradit nemocnou babičku a školku. Naučila mě, jak žít v dobrém manželství a jak se starat o děti. Jak? Měla čas. Byla zvědavá na život, na každý den, hrála si a obydlela život malými rituály. Cesta do školy, do hudebky nebo jen na trolejbus byla dobrodružství, psi za vrátky zahrádek měli jména, která jsme znali jen my, za okny domů bydlely roztodivné příběhy. Na tetině velikánské zahradě mluvily kytky i stromy, vážky, veverky i mravenci. Když byl oběd, důležitou roli hrála lžíce, která měla za úkol ochladit polévku. Teta a strýček měli nelehký život; snad právě proto měli k sobě navzájem hravou, dychtivou otevřenost a vždycky uměli odlišit, co je a co není důležité. V každém vztahu byl pro ně přirozeně důležitější ten druhý: nikdy neváhali vymýšlet nové a nové nápady, jak jej potěšit. Dobře se v tom žilo. Krajina mého dětství byla díky tetě Míle barevná a živá, v mém dospělém životě s mým mužem a dětmi bydlí teta dodnes. Když nevím, tak se ohlédnu přes rameno a vidím ji, jak říká: tudy. A šibalsky mrkne. 

PETR VÁŇA, sochař, kameník a restaurátor 

Často si se svými prarodiči v duchu povídám. Stejně jako s tátou a maminkou. Pociťuji jejich přítomnost, ne fyzickou – jsou u Pána – ale tu duchovní. Babička Ludmila nás jako malá děcka zvala na sobotu nebo neděli, chodili jsme s ní do lesa a večer nám vyprávěla. V kuchyni nad stolem měla obrázek Mariánského sloupu. Vyprávěla mi o něm. Ale také dokázala poslouchat, co jsme říkali my, a ptala se. Měla a má krásný úsměv. Později, už ne jako dítě, jsem prarodiče několikrát kreslil. Portrét. Dědovi Ladislavovi od mé maminky jsem neskutečně podobný. Dal mi hodně. Řemeslník, klempíř. Ukázal mi odvahu a pomohl mi prošlapávat cestičky ke splnění snů. V šesti letech jsem mu řekl, že si chci postavit loď. A on vzal vozejk, na ně prkna a přivezl je k nám domů, ať má můj táta z čeho tu loď udělat. A loď jsme postavili a na řeku na pramici vypluli.

Všechny čtyři moje prarodiče si dobře pamatuji, každý mi ukázal trochu jiný pohled na tenhle svět. Každému jsem vděčný za jiný dárek. Když se mi něco povede, je to taky díky nim. Když jsem s bráchou a kamarády kameníky stavěl Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, opravdu jsem pociťoval, že babička Ludmila je tam v tu chvíli duchem s námi.

Teď jsem sám děda. Moje Natálka a Tobiáš jsou někdy o víkendu u nás. A taky chodíme do lesa a také jim vyprávím. Kreslím jejich portréty a hlavně se snažím poslouchat, jaké oni mají sny.

JAN JEMELKA, malíř a vitrážista 

Dědečky jsem nepoznal. Umřeli brzo, babičky zůstaly jako vdovy a musely všechno zvládnout samy. Byly úžasné. Babička Arnoštka, ta od mé maminky, byla intelektuálka a učitelka jazyků. Vodila nás na koncerty, výstavy, ukazovala důležité památky, jezdila s námi na výlety. Babička Žofie, zase od mého tatínka, byla švadlenka, starala se i o řeznictví, které zbylo po dědovi. Pro mě bylo zásadní, že obě byly nesmírně moudré ženy. A zbožné. U nich jsem viděl, že víra patří k životu. Když mé mamince zemřel ve velmi mladém věku manžel, můj tatínek, byla smutná tak, že přestala na čas chodit do kostela. Víru měla silnou pořád, jen ta bolest byla ohromná. Ale babičky to všechno držely. Nehnaly nás do kostela povinně, měly přirozenou autoritu. Vzpomínám si na jejich tichou vlídnost. Nikdy nekřičely. Byly velmi skromné a pracovité.

Je pro mě záhada, jak to všechno dokázaly zvládnout, ta jejich laskavost se dá vysvětlit jedině láskou. I když jsem dělal lumpárny, nikdy nemoralizovaly, jen byly smutné. A to bylo lepší, než kdyby mě někdo spráskal řemenem. Díky nim jsem se nikdy nepustil víry a věděl jsem, že je potřeba makat a být skromný. Když jsem pak končil AVU v Praze, jedna z mých závěrečných prací byl portrét babičky Žofie. Bylo to ještě za bolševika, ale prošlo to – chtěl jsem všem ukázat, jak geniální a zbožnou babičku jsem měl.

DENISA ČERVENKOVÁ, teoložka a řeholnice 

Moji prarodiče mě určitě neovlivnili tím, že by chodili do kostela, nikdo v rodině nebyl praktikující křesťan. Přesto jedna z mých prvních dětských vzpomínek je spojená s katolickým kostelem: babička mě s sebou totiž brávala na pohřby svých kamarádek. Ono to vypadá trochu chmurně, ale mně to nepřišlo. S babičkou a dědečkem jsem strávila v dětství hodně času, protože jsme s maminkou bydlely pár let u jejích rodičů. Měla jsem v nich přirozenou oporu a přijetí: oni mě nevychovávali, spíš mi poskytli ideální prostor dětské svobody, hodně mi důvěřovali. Celý den jsem žila venku někde mezi loukou, kopcem, potokem, domů se chodila najíst, prostě ráj. Vždycky, když se mi zdá o něčem zásadním, děje se to v Rychvaldě se zahradou, polem, s našimi slepicemi, králíky, psy.

Nejzajímavější místo v domě byla půda, kde měla babička vajíčka zavrtaná do obilí v trokách, aby dlouho vydržela. A pak seník přes dvorek, kde se kočky pravidelně okotily a pak bylo třeba si nějak poradit s další várkou koťat. Babička byla od války hodně šetrná, dokonce nám našetřila věno, to se mnou doputovalo do kláštera. I děda byl moc laskavý a měl originální smysl pro humor, kterým odzbrojoval babičku u domácích neshod.

KAREK SLÁDEK, včelař, přírodovědec a teolog 

Rané dětství jsem prožil v domě, kde nyní žiju se svojí rodinou. O to víc vnímám, jak jsem zde trávil čas s mojí babičkou a prababičkou. Jak mi byly blízko a hrály si se mnou, zejména když jsem byl nemocný, rozbil si loket na kolečkových bruslích nebo jsem nevěděl, jak oznámit rodičům pětku z prvouky. Prababička vždy seděla u kamen na dříví a přímo na plotně mi dělala hertepláky. V ulici ji měli všichni rádi a oslovovali ji „paní nadlesní“, protože praděd spravoval církevní lesy na Vysočině. Profesní dědictví rodiny se projevilo i v tom, že jsme měli loveckého pejska, já jako dárky lovecký nůž, dalekohled či knihy o přírodě.

Sama prababička byla evangeličkou, která po sňatku musela přestoupit na katolictví. Po smrti pradědečka se vrátila k původní konfesi a jako dítě mě brávala do sboru Jednoty bratské. Z obavy, abych to neřekl, protože to byla doba normalizace, se pro mě říkalo, že v neděli chodím do Červeného kříže. Je pro mě neodhaleným tajemstvím, proč přesto ona prosadila, abych byl pokřtěný v chrudimském katolickém kostele. Doma máme dodnes její prvorepublikovou náboženskou knihovničku: Bibli kralickou a knihy duchovních autorů jako sv. Augustina a sv. Terezie z Lisieux. Její dcera, moje babička, mi zase zanechala její úsměv v každé situaci, optimistickou a veselou mysl, přirozenou snahu navazovat nové vztahy a cestovat. Na cesty mě často brávala s sebou.

Co ve mně zůstalo z mé prababičky a babičky? Pocit lásky rodiny a jistoty domova, zájem o přírodu a spiritualitu, touhu poznávat, cestovat a snad se i dokážu na lidi usmívat jako ony. Je krásné sledovat, jak moje děti tíhnou k prarodičům ze stejných důvodů hledání pocitu lásky ráje.