19. 11. 2024
|Už 35 let žijeme ve svobodě. 17. listopadu si to připomínaly při bohoslužbách i církve. Křesťanská témata byla součástí oslav nejen na Národní třídě v Praze. Za pronásledování pro víru pak oceňovala Paměť národa.
Pád komunismu a návrat svobody oslavovali lidé napříč Českem i na Slovensku. Centrem připomínek byla Národní třída v Praze, kde listopadové události roku 1989 začaly. V kostele sv. Voršily se dopoledne konala bohoslužba s poděkováním za svobodu, celebroval ji arcibiskup Jan Graubner. Spolu s dalšími věřícími se pak vydal položit květiny k památníku na Národní třídě.
Sestry voršilky se pak zapojily do Festivalu svobody, který zahrnoval koncerty, výstavy, aktivity pro děti, debaty i třeba Sametovou snídani. Sestry natočily zvukovou instalaci, která během dne několikrát zazněla v kostele sv. Voršily. „Mým prvotním impulzem byla potřeba nejen ukázat, co se 17. listopadu 1989 dělo právě v tomto kostele, ale upozornit i na vztah tehdejšího státního zřízení k řeholním řádům. Často si veřejnost tuto perzekuci neuvědomuje nebo si neumí představit, co přesně to znamenalo,“ přiblížila autorka instalace Ester Valtrová ze spolku „Díky, že můžem“. „Jedinou přímou pamětnicí je sestra Magdalena, ale i mladší sestry k tomu mají co říci. A nejen o minulosti, ale právě i o proměnách současnosti,“ doplnila autorka, která zvukovou instalaci připravila už pro akci Korzo Národní.
Natáčela ji se čtyřmi sestrami zhruba tři hodiny. „Bylo hezké pozorovat, jak se doplňují. Prostor kostela pak umožnil nechat myšlenky doznívat a přizpůsobovat tomu střihovou skladbu. Navíc jsme pracovali se čtyřmi zdroji zvuku, jenž se díky tomu v kostele přelévá z jedné strany na druhou,“ objasnila pro KT.
„S vděčností Bohu si připomínáme všechny, kdo v zápase za svobodu před rokem 1989 přinášeli oběti, byli ochotni snášet protivenství, křivdu a příkoří. Děkujeme všem, že tento zápas nevzdali, protože jejich statečný boj s totalitou přinesl důležité změny ve společnosti,“ vyzdvihlo předsednictvo Ekumenické rady církví a připomnělo, že i dnes je třeba hájit a přinášet do společnosti hodnoty, jako jsou pravda, spravedlnost, naděje, víra a láska, které svobodu nebudou deformovat, nýbrž naopak rozvíjet.
Sváteční den zakončily koncerty – jeden s populární hudbou na Václavském náměstí, druhý s vážnou v Rudolfinu. A také předávání Cen Paměti národa v Národním divadle, které přenášela Česká televize. Mezi pěticí oceněných byla například dvaadevadesátiletá Marta Neužilová, která za 2. světové války pomáhala Židům. Byl to ale také devětašedesátiletý Pavel Záleský, na sklonku totality jeden z hybatelů Moravské výzvy katolického aktivisty Augustina Navrátila. Petice v 31 bodech tehdy formulovala požadavky týkající se náboženské svobody a do roku 1989 ji podepsalo více než půl milionu občanů. Od 70. let se pak aktivně podílel na šíření samizdatu a podepsal Chartu 77. „Můj první výslech trval určitě pět hodin. Vystřídalo se na mně asi deset estébáků. Když jsem jim nechtěl dát tašku, tloukli mě pendrekem. Chtěli, abych prozradil spolupracovníky. Nic jsem jim nevyzradil,“ vyprávěl Pavel Záleský svůj zážitek z podzimu roku 1985.
Oceněný byl i Slovák Karol Dubovan, který vyrůstal v křesťanském prostředí a při studiu v Bratislavě se seznámil s lidmi z okruhu skryté církve. Podílel se na vytváření společenství, která se v podmínkách totalitního režimu snažila o nezávislý duchovní život. Podobná skupina vznikla i v jeho domovském Trenčíně. Pro tato společenství měl zásadní význam přísun literatury. Karol Dubovan se tak seznámil s fenoménem samizdatu a sám začal podobné tiskoviny šířit. Náboženská literatura se na Slovensko dostávala třeba přes hranice s Polskem ve Vysokých Tatrách nebo na Oravě. „Domluvili jsme se s knězem Válkem, že on s chlapci přijde na Babí horu z polské strany, my přijdeme zase odsud a vyměníme batohy. Oni měli nedostatek salámu, a tak jsme jim nesli salámy výměnou za knihy, a byli jsme spokojení všichni,“ zakončil.