P. David Horáček, redemptorista působící v Děčíně 

Uvědomuji si, že Stanislava čeká velmi náročná služba. Proto mu přeji hodně síly a moudrosti. A také aby měl okolo sebe dobré, spolehlivé a spřízněné duše. Dále mu přeji radost ze služby, z lidí a dobrého díla. Za nás spolubratry mohu říct, že má naši podporu a přízeň.

Rád vzpomínám na cesty, které jsme spolu prošli a projeli. Ať to bylo v zahraničí nebo po vlastech českých, Stanislav byl a zůstává výborným průvodcem, veselým společníkem a radostným spolubratrem. Nejraději vzpomínám na cestu ze Švýcarska do Itálie přes Alpy, kde jsme hledali bernardýny, ale v mlze jsme neviděli na krok. Také jak jsme v Benátkách uprostřed noci hledali kavárnu, abych ochutnal „dobrý kafe“.

A také na náš společný výstup na Milešovku, kde jsme se vzájemně povzbuzovali cestou do strmého kopce, a při té námaze Stanislav neztrácel svůj krásný humor. Závěrem mu přeji, aby cesta, na niž se teď vydává, byla pro něj i pro druhé cestou dobrou a požehnanou.

arcibiskup Jan Graubner, administrátor pražské arcidiecéze 

Ze jmenování Mons. Stanislava Přibyla mým nástupc m mám radost. Upřímně mu přeji, aby ho věřící z celé diecéze nejen přijali, ale také s ním opravdu spolupracovali evangelním životem na budování živého společenství místní církve.

Nejrůznějších problémů k řešení bude vždycky dost, ale to není posláním církve. Ta je tu proto, aby hlásala evangelium a vydávala svědectví Kristu, který je Spasitel přinášející naději všem, kdo ho přijmou. Dnes hledá naději mnoho lidí.

Nemálo jich trpí nedostatkem lásky a depresemi. Kéž se místní církvi pod vedením nového arcibiskupa daří rozdávat z pokladu víry tak štědře, aby ve společnosti přibylo radosti a naděje. Kéž mu apoštolské nadšení vydrží až do konce jeho služby a radost z Hospodina ať je jeho silou!

Petr Jan Vinš, starokatolický duchovní 

Stanislava Přibyla jsem poznal osobně v době, kdy jsem se stal generálním sekretářem Ekumenické rady církví.

On v té době zastával ekvivalentní funkci v České biskupské konferenci. Náš kontakt velice rychle přesáhl profesionální zdvořilosti. Bezmála osm let jsme se pravidelně každý měsíc scházeli, sdíleli se o dění v našich církvích, připravovali ekumenické projekty a vše koordinovali, aby hlas církví zněl ve společnosti pokud možno jednotně – ať už šlo o Červenou středu, kterou jsme zakládali a která se rozrostla v akci celorepublikového významu, o ekumenickou duchovní službu v armádě, policii, nemocnicích a věznicích nebo třeba o církevní zvládnutí pandemických opatření za doby covidové.

Ne vždy jsme spolu souhlasili, ale vždycky, opravdu vždycky jsem ve Stanislavovi potkával člověka naslouchajícího a upřímně hledajícího kompromisy. Proto mě jeho jmenování na arcibiskupský stolec v Praze potěšilo – nejen proto, že mu jako svému příteli přeji úspěch, ale i proto, že si myslím, že církev v dnešní době osobnost s takovými vlastnosti naléhavě potřebuje. Co bych mu popřál? Asi nic extra originálního – zdraví, Boží požehnání, mnoho sil a málo blbců.

P. Michael Martinek, salesián 

Stanislava Přibyla jsem blíže poznal během několika měsíců, kdy jsem zároveň s ním působil v litoměřické diecézi. Brzy po nástupu do funkce si svolal skupinku kněží, kteří koordinovali synodální proces. Sešli jsme se několikrát, byly to živé diskuse, otevřené, vstřícné, Stanislav především naslouchal. Tématy jako celibát, svěcení žen nebo demokracie v církvi se zabývat nechtěl: „To já jako biskup nezměním. Bavme se o tom, co je v mé pravomoci.“ Mluvili jsme tedy o tom, jak reorganizovat farnosti, jak předávat odpovědnost jáhnům a laikům, mužům i ženám, jak vycházet vstříc těm, kdo se v církvi necítí doma, jak být srozumitelnější pro okolní svět… Na to navazovaly jeho další kroky v diecézi.

Přeji biskupu Stanislavovi, aby také v Praze měl odvahu jít po synodní cestě, i přes odpor či nezájem některých věřících. A prosím Ducha Svatého, aby mu dal moudrost v komunikaci s médii a s představiteli veřejného života. To bude zvláště v současné politické konstelaci velmi náročné.

Veronika Zuzčíková, farnice v Praze-Strašnicích 

Standovo jmenování mi udělalo radost. Prožili jsme mnoho společných prázdnin a víkendů na brigádách po farách, na poutích a výletech se strašnickou partou, kdy jsme se díky mnoha skvělým lidem učili znát a milovat Boha a také historii, přírodu a umění. Pamatuji si, jak začínal pod vedením pana Korejse hrát při mších na varhany a jak mu strašnické babičky zpočátku žádnou chybu neodpustily, ale on se nevzdal a stal se z něj výborný varhaník, který mi krásně zahrál na svatbě.

Přeji mu, aby zůstal stále takový, jak si ho pamatuji a jaký byl dosud – milý, laskavý, přímý, moudrý, poctivý a pravdivý, a aby mu Pán žehnal a dal všechny dary a milosti, které bude potřebovat.

Josef Nuzík, olomoucký arcibiskup 

Stanislava Přibyla znám jako kolegu. Začínali jsme ve službě generálních vikářů zhruba ve stejném období a poté navázala jeho služba generálního sekretáře České biskupské konference, a to už v době, kdy jsem se stal biskupem. Je to člověk vzdělaný, který své vzdělání neustále rozšiřuje nejen ve vědách blízkých církevnímu prostředí, ale také v oblasti ekonomie či umění. Jako biskup prokazuje rozhled nejen při řešení aktuálních problémů, ale také ve vztahu k Evropě, za což jsem mu v rámci biskupské konference velmi vděčný. Zná řadu biskupů a je člověkem evropského myšlení. O to víc mě těší, že bude právě v Praze.

Co bych mu popřál? Prahu zná, nemusí ji teprve objevovat. Přeji mu však, aby brzy rozšířil své dosavadní poznání o pražskou arcidiecézi, její farnosti a společenství. A aby s novými spolupracovníky našel cestu, kterou právě tato arcidiecéze pro tento čas potřebuje. Ať je ve své službě šťastný.

Jaroslav Tůma, varhaník 

Biskupa Stanislava Přibyla jsem poznal před lety na Svaté Hoře u Příbrami. Nyní se stěží bráním dojetí, když si jej papež Lev XIV. vybral na pozici českého primase. Pro mě jako varhaníka a hudebníka do morku kostí je důležité, že kromě jiných předností má Stanislav lásku k hudbě a bere nejen tu liturgickou, ale i jinou za důležitou součást naší lidskosti. Varhany jsou pro něj nejen ozdobou posvátného prostoru, ale zejména hudebním nástrojem. Vyzná se v jejich stavbě, stylu i technice, dokonce na ně umí zahrát. Měl jsem potěchu dávat mu občas hodiny na cembalo, které si pořídil, stejně jako varhanní positiv a regál. Podnikli jsme spolu řadu cest po varhanách do Polska, Německa, Francie či USA. Díky němu vznikla i řada nahrávek, a to na nástrojích, o jejichž stavbu či restaurování se zasloužil (např. varhany Vladimíra Šlajcha na Svaté Hoře a v Horní Polici). Je krásně symbolické, že v roce jeho jmenování arcibiskupem se rozezní nové varhany v katedrále sv. Víta.

Martin David, ostravsko-opavský biskup 

Ze jmenování nového pražského arcibiskupa mám upřímnou radost. Vnímám ho jako dar pro pražskou arcidiecézi i pro celou naši místní církev a jako povzbuzení k další společné cestě.

Přeji mu pevnou víru a odvahu ve službě, kterou měli jeho předchůdci – svatý Vojtěch, kardinálové Josef Beran a František Tomášek i jemu osobně velmi blízký Jan z Jenštejna. Ať ho Duch Svatý vede v rozhodování a výběru spolupracovníků, posiluje v těžkých chvílích a naplňuje radostí. Provázím ho modlitbou.