Proč ses pustila do filmu o lidech, kteří své životy darovali Bohu?

Toužila jsem po tichu, po spočinutí. Je příliš hluku kolem, všichni mluví, kupodivu jenom o sobě. Bezobsažným řečem říkám hluk. Vidím, že se lidé míjejí, nerozprávějí. Čumí do mobilu, všichni a všude. Honí se za zážitky, za věcmi a zase za věcmi. Chci pochopit, jak lze opustit tento pestrobarevný hlučný svět, přátele, rodinu, profesi, všechny krásy vnějšího světa, nejenom tu pěnu dní. Jako matku mě zajímá, zda je těžké přijít o mateřství či otcovství, když děti považuju pro nás rodiče za nejlepší učitele, hráz proti sobectví a prožitek lásky, která nezná břehy. Takovou láskou je asi vztah s Bohem a já bych ze všeho nejvíc chtěla pochopit, jaká je to láska. Čím je živena, znovu vybojovávána – a co do té lásky vkládají bratři a sestry, které natáčíme. Bezmeznou důvěru, své talenty, odříkání, odevzdání sebe sama, celé srdce?

Co bys filmem chtěla sdělit?

Na nabídku této práce jsem okamžitě řekla ano, protože jsem si uvědomila, že setkáními s řeholníky a řeholnicemi v klášterech budu obdarována především já. Považuji se za křesťanku, ač nepraktikující, ale evangelia mě zasáhla přímo do srdce, nevím, jak jinak bych to řekla. Mám mnoho přátel katolíků, spíše katoliček, se kterými o víře rozmlouvám, nebo jim spíš naslouchám. A co bych já chtěla tímhle filmem sdělit? Že tento svět – a vlastně i předchozí a budoucí – potřebuje lásku, tu, kterou jsem vyčetla v evangeliu. Když se jí nebudeme dotýkat a žít v ní, sežereme se tady vespolek. Chci se pokusit říct, že lze žít i jinak – dobře a pro jiné ideály, než je nám venku k pochopení. A také, že tiché bratry a sestry v klášterech potřebujeme víc, než si myslíme. Nejen proto, že se za nás modlí, ale i proto, že s trpělivostí a láskou konají mnoho krásného a potřebného pro lidi. A taky proto, že drží tento bezohledný svět na uzdě jenom tím, že žijí duchovními hodnotami.

Jak se natáčení dotýká tebe osobně, duchovně, lidsky?

V této chvíli máme za sebou natáčení u klauzurovaných klarisek v klášteře Marie Immaculaty v BrněSoběšicích a u premonstrátů v Želivu. Všude se k nám chovají moc hezky a vstřícně. Hned v prvním klášteře u sester klarisek, když jsme se loučili, jsme si připadali, jako kdybychom prošli lázní. Měla jsem slzu v oku, když sestra Tereza řekla, že se jim bude po nás stýskat. Mně se po nich taky stýská. Byly to dny tak objevné a láskyplné, že jsem si uvědomila, jak ráda jsem na světě.