V současné době jsme všude na světě svědky nového typu vlastenectví a národovectví. Lidé si nevědí rady s překotnými změnami, které vidí kolem sebe. Mnozí v této situaci hledají cestu zpátky ke kořenům. Ohlížejí se do národní minulosti, kde chtějí najít osvědčené hodnoty nebo odkaz předků, který by jim poskytl pevnou půdu pod nohama.

Návrat ke kořenům se často odehrává nejen po národní, ale také po kulturní ose. Tyto dvě opory kolektivní identity totiž fungují nejlépe: národ a náboženství. A pokud možno obojí zároveň: co Polák, to katolík, co Švéd, to luterán, co Řek, to pravoslavný.

I v naší malé krásné zemi, kde se dlouho zdálo, že vlastenecké city už budou jen vděčným tématem cimrmanovského humoru, dochází k rozjitřování vlastenectví, často ve spojení s voláním po návratu k našim tradičním hodnotám. Tím se obvykle míní křesťanské dědictví české kultury.

A tak se před námi vynořuje nesnadný úkol: zaujmout odpovědný postoj vůči veřejně deklarovanému návratu ke křesťanským kořenům české kultury. Proč by z něčeho takového neměl mít křesťan jen a jen radost? Inu, někteří hlasatelé návratu ke křesťanským hodnotám působí podezřele. V jejich životním stylu a stupnici hodnot občas není po křesťanství ani stopy. Co s tím?

Národ jako Boží metoda

Nejlepší bude začít v Bibli. Podíváme-li se pozorně do Písma, brzy zjistíme, že vlastenecké a národovecké vášně vzbuzují podezření právem. V biblických dobách je to často ukázkový příklad modloslužby: kmenová božstva podněcují své ctitele k vlastenectví krve a půdy. To znamená, že je v pořádku potírat menšiny a válčit se sousedy, loupit a krást ve prospěch národa.

Máme z toho vyvodit závěr, že vlastenectví je vždy jen hezký název pro kolektivní sobectví a modlářské uctívání vlastního národa? Co kdybychom vlastenectví chápali jako lásku k vlasti? Nebo obecněji jako lásku k domovu a k odkazu předků? Co vlastně říká Bible o národech?

Na samém počátku biblického příběhu čteme, jak se lidstvo v osudovém okamžiku otočilo zády ke Stvořiteli. Člověk se rozhodl jít za svým štěstím na vlastní pěst… a od té doby to s ním šlo z kopce. Po vyhnání Adama a Evy z Ráje brzy přijde první bratrovražda, první mnohoženství, první bezbožná civilizace. Míra nepravosti se s každou další generací stupňuje. Až nakonec přichází zachraňující odpověď z Boží strany. Bůh nenechá odcizené lidstvo napospas vlastní nepravosti a povolá… národ.

Povolává Abrama a Sáraj a učiní z nich zakladatele národa. Od samého počátku jim vysvětluje, že se jejich potomstvo stane požehnáním pro všechny národy země. Že ona zkáza, která se v lidstvu nezadržitelně šíří, dojde kýžené nápravy – právě prostřednictvím jejich potomstva, tedy národa. Boží metodou, kterou se má šířit zaslíbené požehnání, je národ. Tento národ se má totiž stát světlem ostatním národům, má být „Hospodinu věhlasem a okrasou“.

Je to výsada a zároveň úkol: ten zvláštní národ má žít podle Božích pokynů obsažených v Tóře, kterou dostal od Boha jako dar. Ano, má být výkladní skříní, svébytným sociálním prostředím, jež se spravuje Božími pokyny, a právě tím je všem ostatním národům ukazatelem cesty. Národní pospolitost se má stát konkrétním místem na tváři země, které je možné navštívit, a okusit, jaké to je, když „Hospodin přebývá uprostřed svého lidu“. Aby lidé z ostatních národů jednou řekli, jak vyhlížejí proroci: „Půjdeme s vámi, viděli jsme, že s vámi je Hospodin.“ Aby se deset mužů z národů pevně chytilo cípu roucha jednoho Judejce a řekli: i my chceme to, co máte vy. Boží metodou, nástrojem v Božích rukou je tedy národní pospolitost. Lid, který dostal zvláštní obdarování a z něj plynoucí úkol.

Izrael jako modelový lid

Když pozdější vykladači Písma rozjímají nad úkolem Božího lidu ve Starém zákoně, spatřují v něm docela přirozeně příkladný prototyp Božího jednání s ostatními národy. Izrael není jen výjimka, je to modelový lid.

Tuto perspektivu nabízejí i někteří proroci. Ámos říká, že Hospodin vyvedl Aramejce z Kýru a Pelištejce z Kaflóru, stejně jako vyvedl Izraelce z Egypta. Nejdůležitější Hospodinův spásný čin ve prospěch Božího lidu Izraele je tady na jednom řádku přirovnán k podobnému Božímu jednání ve prospěch Aramejců a Pelištejců. Také Izaiáš hovoří o tom, že právě tak jako žehná Bůh Izraeli, žehná Asýrii či Egyptu. V této perspektivě je pak možné chápat ono zvláštní Boží jednání s Izraelem, které zaplňuje většinu zorného pole v biblické dějepravě, jako názorný příklad, jak Bůh jedná s jednotlivými národy.

Přesně tuto myšlenku vyjadřuje český kronikář Kosmas, který na základě prastarých bájí a příběhů, jež se k němu dostaly, uspořádává příběh českého národa po vzoru biblického národa Izraele. Jako Mojžíš vystoupil na horu Nébo, rozhlédl se po Zaslíbené zemi a řekl: „Hle, země zaslíbená, mlékem a medem oplývající“, vystoupil český Mojžíš, praotec Čech, na horu Říp, rozhlédl se a řekl: „Hle, země zaslíbená, mlékem a medem oplývající.“ Kosmovo poselství je jednoznačné: Boží jednání s národem Čechů je něco jako Boží jednání s Izraelem, které známe z Bible.

Izrael dostal shůry zvláštní dar, který odpovídal zvláštnosti jeho úkolu. A v podobném smyslu dostávají ostatní národy specifi cká obdarování korespondující s jejich svébytnými úkoly. Tak to alespoň chápali mnozí vykladači Písma, včetně Jana Amose Komenského, který hledí na vlastní národ perspektivou hebrejských proroků. Veškeré výroky o Izraeli jako národu vztahuje na vlastní národ Čechů. Proto také podává podrobný výčet vzácných darů svěřených českému národu, z nichž ovšem logicky plynou také zvláštní úkoly.

Tuto myšlenku později rozvine T. G. Masaryk, který v programovém spise Česká otázka píše: Pro mě je česká otázka otázkou po osudech lidstva. Věřím, že historie národů není nahodilá, nýbrž že se v ní projevuje určitý plán Prozřetelnosti, a že je tedy úkolem každého národa ten plán postihnout, poznat v něm své místo a podle tohoto poznání orientovat veškeré své úsilí. Svébytnost národa je tedy svébytností jeho úkolu, daného Prozřetelností.

Tato myšlenka má v dějinách národů, které přijaly křesťanství, také pozoruhodné eschatologické opodstatnění. V Bibli se totiž hovoří o tom, že součástí slávy Nového Jeruzaléma budou svébytné příspěvky jednotlivých národů – že králové národů přinesou do Nového Jeruzaléma dary a že poklady národů budou společně tvořit slávu Nového Jeruzaléma.

Takže na jednotlivé národní pospolitosti lze hledět jako na prostředí, v němž se celá tisíciletí kultivují určité hodnoty, které budou součástí věčné slávy Nového Jeruzaléma. Tedy že v Novém Jeruzalémě bude „česká čtvrť“.

To je v náznaku obsaženo i v myšlence „českého nebe“, tedy svébytně českého regionu nebeské slávy, který je už nyní zastupován českými světci a světicemi, patrony českého národa, kteří v nebeské slávě reprezentují cosi jedinečně a nezaměnitelně českého. Nejde tady v žádném případě o etnické vymezení národní svébytnosti. Konec konců se ony dary a úkoly vůbec netýkají genetiky, nýbrž kulturních hodnot, které ta či ona národní pospolitost dlouhodobě kultivuje a rozvíjí a pokud možno jimi slouží ostatním.

A co mateřský jazyk?

Pochopitelně se nabízí otázka, zda je vlastenectví bytostně spojeno s národním jazykem, když tedy není ukotveno etnicky, ale hodnotově. Otevřeme-li znovu Bibli, je poselství Písma v této záležitosti opět nejdřív spíše varovné: podle biblické dějepravy jsou jednotlivé národní jazyky výsledkem zmatení jazyků u babylonské věže. Stalo se to za trest, byl to Bohem stanovený postih lidské pýchy.

I tady ale stojí za to číst dál. Národní buditelé, kteří chtěli najít pro milovaný mateřský jazyk pozitivní hodnotu, upozorňovali na zázrak Letnic. Ján Kollár měl za to, že pozitivní zázrak vylití Ducha Svatého na den Letnic je protipólem negativního zázraku zmatení jazyků u babylonské věže. Učedníci naplnění Duchem Svatým hovořili o velikých Božích skutcích v jednotlivých národních jazycích, takže přišedší poutníci z celé říše rozuměli jejich výpovědím. Letniční zázrak je tedy možné vykládat tak, že jednotlivé národní jazyky byly takto pozdviženy ke vznešenému úkolu zvěstování evangelia.

Přesně takto chápou své počínání věrozvěsti Cyril a Metoděj. Jejich úsilí nabídnout starým Slovanům evangelium v jejich mateřském jazyce bylo teologicky zarámováno právě touto perspektivou. Dostanou-li Slované možnost slyšet evangelium ve své rodné řeči, přidá se tímto způsobem jedinečně slovanský hlas k tisícihlasému chóru zpívajícímu k Boží slávě. Misijní dílo Cyrila a Metoděje je pak možné v tomto smyslu chápat také jako pokračování Vtělení, pokračování Ježíšova příběhu, tentokrát ve svébytně slovanském nářečí.

Ve světle Písma snad tedy můžeme na téma vlastenectví říci opatrné ano. Pokud tím myslíme lásku k vlasti, odpovědnou péči o společný domov a úctu k odkazu předků. I návratu ke křesťanským kořenům české kultury nemůžeme než radostně přitakat. Je tu ovšem jeden háček. Které křesťanství myslíme?

Tou kontinuitou je Ježíš

Jak píše katolický teolog Karel Skalický, česká kulturní paměť je členitá, vrstevnatá, plná všelijakých zlomů a napětí. Můžeme hovořit o křesťanství cyrilometodějském, svatováclavském, husitsko-bratrském, barokním či obrozenskomasarykovském. V každé z těchto pěti českých duchovních tradic najdeme trochu jiné hodnoty a odlišné důrazy. Nicméně jak Skalický nádherně ukazuje, přes všechnu rozpornost a diskontinuitu je zde kontinuita, která odpovídá společnému jmenovateli všech pěti tradic české duchovní kultury. Tou kontinuitou je Ježíš. On je průsečíkem všech variant našeho kulturního dědictví. Od Cyrila a Metoděje, přes svatého Václava a Karla IV., Husa i Komenského, barokní světce a řeholníky, až po Palackého i Masaryka.

V křesťanské tradici to není nic nového. I novozákonní evangelia přece nabízejí čtyři různé způsoby vyprávění Ježíšova příběhu. A přece je zřejmé, že je to i přes odlišné akcenty stále jeden a tentýž úhelný kámen křesťanské víry. Podobně při pohledu na různorodé tradice českých kulturních dějin spatřujeme jedno a totéž kritérium, které je jim všem společné. Od české gotiky po české baroko, od české reformace po české obrození. A právě toto kritérium by mělo orientovat i současné české vlastenectví, chce-li se vracet ke křesťanským hodnotám naší kultury.

Pro všechny současné návraty ke křesťanskému dědictví našich národních dějin tedy jistě platí tento prubířský kámen: Ježíšovo bytí pro druhé, jeho přikázání účinné lásky k bližnímu, jeho postoj k lidem na okraji společnosti, ke vdovám, sirotkům, cizincům a bezdomovcům. Ano, ten nezaměnitelný životní styl svatého Tesaře z Nazaretu, jak o něm vyprávějí Matouš, Marek, Lukáš a Jan. To je to úžasné (i jediné možné) kritérium pro (každé) české vlastenectví, které hlásá návrat ke křesťanským kořenům našeho národa.

Autor je profesor religionistiky na Evangelické  teologické fakultě UK a kazatel Církve bratrské.