Myslíme si, že když lidé zemřou, jdou do nebe (možná přes očistec), nebo do pekla. A o nebi i o pekle uvažujeme jako o trvalém údělu. Židé, z jejichž tradice Lukáš čerpá, to však takhle neměli. Podle nich měl člověk přidělen určitý počet let, tedy určenou délku života. A pokud k nim byl Bůh milostivý, dožili se v pokoji sedmdesáti let a viděli děti svých dětí do třetí i čtvrté generace. Pak byli povoláni ke svým otcům. Velkým neštěstím bylo zemřít mladý, předčasně, násilnou smrtí, nemocí nebo nehodou, a tak neprožít celý ten přidělený čas, alespoň ne na tom správném místě, tedy na zemi,…