13. 1. 2026
|Modlitba není únikem z reality, ale způsob, jak se v ní vyznat. Jezuita P. PETR HRUŠKA mluví o tom, proč jsou v duchovním životě důležité pozornost k vnitřním hnutím, vděčnost a ochota nechat se proměňovat.
Tohle hodně záleží na každém jednotlivě. Přesto bych zmínil jednu praktickou věc: lidé by si neměli dávat velká novoroční předsevzetí, ta obvykle vydrží týden nebo dva. Mnohem smysluplnější je udělat konkrétní, malé rozhodnutí, to může být kdykoli . Začít s málem a nepřetěžovat se hned spoustou věcí, které pak člověk není schopen dlouhodobě unést. Jako jezuita bych lidem, kteří chtějí svůj modlitební život znovu „nakopnout“, doporučil opravdu jednoduchý start. Velmi často navrhujeme modlitbu zvanou examen. Je prostá, ale hluboká. Začíná vděčností. Člověk si každý den aspoň na chvíli připomene, že i v obyčejném dni se dějí dobré a krásné věci. Že se dějí věci, které nemáme pod kontrolou, a přesto nás neohrožují, ale jsou k našemu dobru. To, že nás Bůh každý den nějakým způsobem překvapuje, je velmi proměňující zkušenost. Svatý Ignác byl přesvědčen, že pokud člověk chce růst v lásce k Bohu, nejlepší cestou je právě vděčnost. Uvědomovat si, čím jsme byli obdarováni. Vděčnost není vrozená – je to něco, co se učíme. Postupně objevujeme v životě čím dál víc darů a skrze ně si uvědomujeme, že tu je někdo, kdo nás má rád a kdo nás obdarovává. A možná pak na tu lásku dárce začneme i odpovídat. Examen jako celek (tedy i s krokem prosby za odpuštění a prosby o konkrétní milost a posilu pro další den) pak vede k rozlišujícímu pohledu na život – k větší pozornosti k tomu, co se v nás a kolem nás děje.
Je to individuální. Tradičně se doporučuje večer, ale znám i řadu lidí, kteří se examenu věnují ráno. Záleží na biorytmu každého z nás. Důležité je najít čas, který je reálně udržitelný a který člověku vyhovuje. Pokud člověk začíná jen s modlitbou vděčnosti, stačí opravdu pár minut. U celého examenu se obvykle mluví o deseti až patnácti minutách. Je to modlitba, která shrnuje den a pomáhá ho vidět v souvislostech.
Jednou z cest, které se nám ve studentské pastoraci osvědčily, je program Magis. Jde o systematickou práci s mladými lidmi, která vychází z ignaciánské spirituality. Učí se všímat si toho, co se v jejich životě děje, učí se rozlišovat a na základě toho se rozhodovat. Vnitřní život je vlastně jako vítr, který pohání plachetnici našeho života. Jako dobří kormidelníci bychom se měli snažit vyznat v tom, jaký vítr v nás právě vane. Ne každý vítr nás totiž dovede do přístavu – některé nás mohou zavést ke skalám. Mladí lidé se tak učí být pozorní k sobě, rozumět tomu, co se v nich odehrává, a brát to vážně při svých volbách. Druhou důležitou součástí je duchovní doprovázení. V adventu a postu nabízíme studentům možnost individuálního doprovázení. Obvykle se setkávají s doprovázejícím jednou týdně, dostávají podněty k modlitbě – ať už jde o examen nebo meditaci nad Písmem – a pak společně mluví o tom, co v modlitbě a životě prožívají.
Bezpochyby ano. Člověk má přirozenou potřebu sdílet, co se v jeho duchovním životě děje. Doprovázející může pomoci věci pojmenovat, nabídnout zrcadlo a pomoci se v prožívání vyznat. Myslím, že duchovní doprovázení v církvi dnes hodně chybí. Často zůstáváme jen u krátkého setkání ve zpovědnici, ale doprovázení může duchovní život nesmírně obohatit a otevřít nové obzory. Sv. Ignác v pravidlech pro rozlišování říká, že člověk by na své duchovní cestě neměl zůstávat sám, zvlášť když prožívá těžkosti. Nezáleží přitom, zda je doprovázejícím kněz, řeholník nebo laik, ale zda je to člověk se zkušeností, který se v těchto věcech vyzná. Dnes navíc existují kurzy duchovního doprovázení, takže lidí s touto kompetencí naštěstí přibývá.
Tohle je na duchovní cestě zcela přirozené. Sv. Ignác mluví o duchovní neútěše – období, kdy modlitba nic nedává, kdy cítíme odpor či prázdnotu. Neříká to nic o tom, že bychom byli špatní. Je to zkušenost, s níž se setká každý. Klíčové je snažit se tomu porozumět. Když pochopíme, že prožíváme neútěchu, zároveň dostáváme nástroje, jak s ní pracovat. Není to něco, co by bylo úplně mimo naši kontrolu. Hodně záleží na tom, jak se k tomu postavíme. Hloubka i délka neútěchy do značné míry souvisí s naším vnitřním postojem. Často se modlíme způsobem, který je úplně oddělený od zbytku dne. Opakujeme slova, ale nedotýkají se našeho skutečného prožívání. Přitom modlitba – třeba i Otčenáš – není jen text, ale způsob života. Možná je někdy důležitější, než cokoli opakovat, přijít k Bohu s prosbou: „Uč mě dnes žít.“ Modlitba je dar, o který máme prosit. Když se snažíme modlit a necítíme chuť nebo jsme rozptýlení, možná je lepší se zastavit a prosit o změnu vnitřního postoje – o touhu, o soustředění. I to je modlitba.
Rytmus se v průběhu života mění. Jiný je u studenta, jiný v noviciátu a jiný v pastorační službě. Je dobré se čas od času zastavit a ptát se, zda nás modlitba skutečně živí a dává nám energii. Nejsem člověk přísných pravidel, i když je disciplína zásadní – bez ní se člověk modlitbu nenaučí. Vedle liturgické modlitby a breviáře je pro mě v tomto období klíčové rozlišování: být pozorný k tomu, co se ve mně během dne děje. Každý den potkáváme lidi a situace, které v nás vyvolávají emoce – hněv, závist, pýchu. Tyto věci samy o sobě nejsou problém. Důležité je, co s nimi uděláme. Mohou nás upozornit na nespravedlnost, nespokojenost nebo iluze o sobě samých. Když se jim naučíme naslouchat a odevzdáme je Bohu, může přijít uzdravení a pokoj. Examen a modlitba tak nejsou jen patnáct minut na konci dne, ale rozšiřují se do celého života. Ignác byl přesvědčen, že Boha můžeme zakoušet ve všech věcech. A možná právě to je smysl modlitby: učit se ho nacházet v tom, co každý den žijeme.