Dlouho mi „vrtala hlavou“ otázka: Za kým chodím do kostela? Těším se na promluvu našeho kněze, snažím se být upravená, vím, že potkám známé… Ale ke komu vlastně mířím? Z té myšlenky se mi až tajil dech a styděla jsem se. Začala jsem prosit Pána, aby se stal mým nejbližším přítelem, abych ho milovala víc než kohokoli jiného – protože on je Pán a nezáleží na tom, jestli je kněz charismatický, nebo ne… Tak jsem se s Pánem snažila trávit co nejvíce času, „dala jsem mu místo a prostor“, pokusila jsem se nemluvit nahlas, zkrátka vše v tichu (asi aby moje pocity zůstávaly v srdci a neulítly hned…