Křesťanská naděje bývá odedávna symbolizována lodní kotvou. Je to trefný symbol, protože kotva slouží k upevnění lodi na nepevném vodním živlu. Je pojistkou proti zahnání na mělčinu nebo do opuštěných vod, je pojistkou proti rozbití o skaliska. Aby kotva lodi mohla splnit svůj účel, musí být jednak pevně připoutána řetězem a jednak správně vhozena mimo loď: musí se totiž zachytit o něco pevného mimo plavidlo. Nic by nepomohlo, kdyby někdo kotvu zahákl třeba o lodní stěžeň, jakkoli mohutný a pevný.

Podobně je tomu s křesťanskou nadějí: kotva musí být vhozena mimo naši zmítanou lidskou existenci, mimo tento nestálý svět. Takovým pevným bodem v prostoru je jedině Bůh sám a jeho věrná láska k nám lidem.

Naděje přináší pokoj

Naděje není pouhý optimismus, není to pozitivní myšlení a nejsou to růžové brýle. Není to ani dobrý pocit z vývoje událostí. Naděje je totiž ctnost. A to zvláštní kategorie: spolu s vírou a láskou patří mezi tzv. teologické (teologální) neboli božské ctnosti, které člověk obdrží darem od Boha už při křtu. Vychází totiž z vědomí, že Bůh nás tolik miloval, že poslal svého Syna, který zemřel, ale vstal z mrtvých – a skrze něho my také žijeme v Bohu. Pokud je to tedy vlitá ctnost, proč apoštol Petr ve svém listu povzbuzuje k živé naději? Cožpak může být křesťanská naděje mrtvá, polomrtvá, neduživá, skomírající? Bohužel může. Každá ctnost je totiž nejen ovocem Boží milosti, ale také ovocem naší spolupráce s touto milostí. Současně platí, že naděje rozhodně není ctností slabochů, právě naopak – je to ctnost, která nás jistí v duchovním zápase. V Janově evangeliu Ježíš povzbuzuje učedníky dosti zvláštními slovy: neslibuje jim, že se jich žádné trápení nedotkne, ale že v něm mohou zakoušet pokoj i uprostřed soužení.

Naději nelze nahradit

Benedikt XVI. ve své encyklice O křesťanské naději rozlišuje tzv. velkou naději a malé lidské naděje. Takové naděje není špatné mít, ale nemůže na nich viset všechno. Jinak by naše žití bylo neustálým přesunem od jedné malé naděje k druhé – ovšem s rizikem, že když nás pár malých lidských nadějí zklame, snadno ztratíme odvahu pokračovat. Je proto zřejmé, že člověk potřebuje naději, která jde ještě dál: uspokojí ho jen to, co je nekonečné a větší než to, čeho může dosáhnout sám.

Taková křesťanská naděje však nebrání člověku žít naplno svůj lidský život, nespokojí se s pouhým čekáním na nebe. Naopak, naděje člověka vede k intenzivní práci pro bližní a pro tento svět. Nikdo nežije sám a nikdo také nebude spasen sám. Moje naděje je totiž ve své podstatě i nadějí pro druhé – jen tak bude skutečnou nadějí také pro mě.

Zpracováno podle knihy
Kateřiny Lachmanové Kotva naděje (KNA 2009)