Jak vás napadlo vytváření králů a královen?

První král spatřil světlo světa před mnoha lety, v roce 2007 při dovolené v Chorvatsku. Našel jsem tehdy na pláži kus starého dřeva, musel tam už nějaký čas ležet. Objevil jsem ho při procházce a hned upoutal můj pohled, protože se mi zdálo, že v jeho tvaru vidím tak trochu královskou figuru. Tehdy jsem si řekl: Jsi tu, kamaráde, tři týdny na dovolené, dej mu možnost být a přemýšlej, co s ním. Tento den v mnohém změnil můj život. Vzal jsem řezbářské náčiní, které jsem si vozil na dovolenou, a začal každý den na tom kusu dřeva pracovat. Odstraňoval jsem kousek po kousku přebytečné části, až se objevil první z králů. Tento tvůrčí proces byl hodně důležitý, protože o 180 stupňů obrátil koncept mého života, ale také probouzel zvědavost jiných lidí. Chodili kolem, přihlíželi a nakonec jsme vedli velmi zajímavé rozhovory.

O čem?

Přicházeli opakovaně a od královského motivu jsme velmi rychle přešli k tématu lidské důstojnosti a souvisejícím existenciálním otázkám, které se nabízely. Ti lidé mě sice svým způsobem nejprve zdržovali od práce, ale intenzita našich hovorů mě naplňovala úžasem a přiváděla mne samotného k dalšímu přemýšlení. Po třech týdnech byl král hotový. Vzal jsem ho s sebou do Bonnu, kde žiji. Pracuji v sociální oblasti a nepřetržitě se setkávám s lidmi v obtížných životních podmínkách. Jde o velké skupiny zranitelných osob, jimž se nevede dobře – jsou nezaměstnaní, bojují se závislostmi, se samotou a dalšími podobami nouze. A tvorba soch najednou nalezla své místo v oblasti, kde jako jáhen působím, a vyplnila první hodiny každého mého dne. Do této hodiny beru vše, čím žiju. Často mám před očima konkrétní lidi, které právě provázím, podporuji nebo jsem s nimi rozmlouval. Můj každodenní pobyt v dílně hned na počátku dne je tedy jakýmsi propojením s mou službou přes den. Vzájemně se podmiňují. Kdyby mi chyběla tato ranní hodina, kdy ze dřeva vyřezávám další a další krále a královny, scházelo by mi něco podstatného, co dává mé další činnosti smysl. Je to svým způsobem modlitba u ponku.

Co ještě bychom měli vědět o vašich královnách a králích?

Chtějí povzbudit k přemýšlení o obecně lidské, ale i vlastní důstojnosti v kontextu rozmanitých situací. Není to tedy žádná dekorace, ale mají otevírat možnosti rozhovoru – počínaje s malými dětmi až k seniorům či umírajícím. Umožňují lidem uvědomit si, že každý člověk má nárok na stejnou důstojnost. Obrazně řečeno: všichni lidé jsou dětmi království. Celý proces jejich vzniku je u mě spojen s vysoce duchovním prožitkem. Pracuju vždycky brzy ráno, v čase mezi nocí a dnem, a denně těmto sochám věnuju hodinu. Má dílna je meditačním prostorem a ve sklepě, kde se nachází, se tato tvorba během let stala mou velmi osobní formou modlitby.

Jak se tato královská myšlenka šíří?

Sošky jsem nejdřív vyráběl jen pro sebe. Byly výsledkem mých ranních meditací a jsou jimi dodnes. Neměl jsem tedy v úmyslu nic zveřejňovat. Jak to ale v životě bývá, když králů a královen přibývalo, nejprve v mém bytě budili zájem okolí – teologů a teoložek, přátel, členů širší rodiny… Začali se ptát, co to je, co tím chci sdělit. To vedlo k dalšímu přemýšlení a mnozí z těch, kdo profesně sledovali podobné cíle jako já (teologové, pedagogové či lékaři), tomu rychle porozuměli a přáli si mít v práci také takového krále nebo královnu – v pastorační službě, v ordinaci a podobně. Začalo se to velmi rychle šířit.

Už tehdy se z toho stalo něco víc než jen koníček?

Nakonec jsem tyto lidi sám povzbuzoval a podporoval, aby se k něčemu odhodlali, něco zkusili. Tím se tyto figury dostávaly do stále širšího povědomí. Nejprve zde v Bonnu a brzy nato díky sociálním sítím po celém Německu, Rakousku a ve Švýcarsku. Z jednoho setkání byly hned dvě další, protože si to lidé řekli. Je běžné, že lidé ve figuře krále nebo královny rozpoznají sami sebe. Zjistí, že to nejsou králové, kteří by chtěli sedět na trůně a vládnout nebo být středem pozornosti, ale jsou jako každý z nás se vším, co k našemu lidství patří – i s naší zranitelností, křehkostí, nedokonalostí. Mnohé z figur totiž mají tělo, které není dokonalé, kde chybí části, mají trhliny i ostré hrany, vše, co patří k lidskému bytí. Figury královen a králů si už našly cestu do celého světa, na všechny kontinenty. A najdeme je především tam, kde se lidé ocitají v extrémních krizových situacích – v oblastech válek a přírodních katastrof. Snad jejich přítomnost na těchto místech přináší lidem naději, povzbuzuje je k odvaze a připomíná jim, že mají hodnotu a důstojnost, kterou jim nikdo a nic nemůže vzít, i kdyby se jim dařilo zle.

Čekal jste, že to bude mít takovou odezvu?

Nepočítal jsem s ní, nicméně mám pocit, že téma lidské důstojnosti je velmi aktuální a lidi zajímá. I proto, že je možné je zprostředkovat i jinak než slovem a řečí. Figury probouzejí představivost, snáze se dostáváme k rozhovoru a patrně mají i něco, co lidem dnes chybí – a to možnost vzít je do ruky. Sám je k tomu pobízím. Je dobré s nimi nakládat s úctou, i když nejsou žádnými uměleckými díly, mají totiž symbolicky být každým z nás: na stejné úrovni, partnery.

Co dalšího by tyto figury měly sdělovat ostatním?

Královny a králové jsou také svým způsobem staviteli mostů. Často otevírají obzory v těžkých situacích, kdy člověk přestává vidět východisko. Oni ho umožňují zahlédnout a přemýšlet nad ním. To může mít různou podobu. Je dobré se nechat překvapit. Myslím tedy, že mohou potěšit ty, kdo jsou s nimi v kontaktu. Když se někdo cítí špatně, figury královen a králů nabízejí cosi pozitivního, povzbudivého – jak často vidím u konkrétních lidí, které provázím nebo o ně pečuji.

Jak ovlivnili vás samotného?

I o mně to platí podobně. Také můj kontakt s nimi ovlivňuje, jak se dívám na druhé a jak se k nim chovám. Vybavuje se mi konkrétní situace. Když jdu do města, často vidím lidi, kteří žijí na ulici a žebrají, shánějí živobytí, sedí na nádražích, v parcích, na chodnících. A to i v zimě. Vždycky sedí na zemi, a když lidé procházejí kolem a všimnou si jich, někteří se rozhodnou něčím přispět – a činí to často shora směrem dolů. Tedy neskloní se k těmto lidem, ale hází jim dolů peníze. Takovým způsobem jsem je dlouhé roky podporoval i já. Až jednou mi bezdomovec, s nímž jsme se mezitím spřátelili, řekl: „Víš, když chceš pomoci lidem, které potkáš na ulici, nedělej to shora. Snaž se k nim sklonit, protože jinak je to gesto, které jim upírá důstojnost. Je to gesto, které nás ještě více uvádí do naší nouze.“ Sedl jsem si tehdy do parku a pozoroval lidi. A viděl jsem to mnohokrát. Od té doby už to nedělám. Dávám si záležet, když se jako jáhen setkávám s lidmi na ulici nebo na nádražích, abych je viděl ve stejné rovině. Často se k nim skloním, přisednu si k nim a teprve pak utvářím základní rámec pro náš případný rozhovor. Ti, s nimiž se takto setkám, záhy vnímají jinak nejen mě, ale i náš vzájemný vztah. To je kus postoje mých královen a králů, jejichž poselstvím není povýšenost, nýbrž blízkost a sounáležitost.

Co zajímavého jste v souvislosti s tímto projektem zažil?

Zajímavé je na něm především to, že mi umožnil vnést otázku důstojnosti člověka do prostředí, kde jako církev coby problematická instituce nehrajeme téměř žádnou roli. Jsou to oblasti hospodářství, politiky, kultury, veskrze sekulární prostředí – všímám si, že zde existuje jistá citlivost k tomuto tématu. Hezké je, když zde pak mohu v těchto souvislostech promluvit. Druhotně se tak těmto lidem otevírá prostor a příležitost přemýšlet o otázkách víry a jejich vztahu k ní, stejně jako k církvi.

V listopadu jste ve Frankfurtu nad Mohanem převzal ocenění Social Hero 2025 Golden Planet Award. Co to pro vás znamená?

Je to první cena, kterou jsem obdržel a není vázána na úzké prostředí církve, ale na svět ekonomiky, politiky a společnosti v širším slova smyslu. Cenu chápu jako příležitost přenést křesťanské téma důstojnosti člověka právě pomocí figur královen a králů i do dalších oblastí. Při předávání ceny byla většina lidí z necírkevního prostředí, a tak vnímám tuto příležitost – nakolik je téma lidské důstojnosti i pro ně důležité – jako možnost tlumočit jim své křesťanské poselství. Považuji to za dar a mám z toho radost.

Už jste zmínil, že se to vše pojí i s vaší jáhenskou službou.

Ano. Je to vlastně mé životní téma, nejen koníček. Je to výraz mého životního postoje a jáhenské služby. Mám vnitřní jistotu, že kdyby nebylo mé pastorační služby na okraji společnosti, mezi lidmi v nouzi a beznaději, nebyly by ani ty královny a králové. Je to vzájemné obohacování se a nakonec i motivace k mé službě.

RALF KNOBLAUCH (nar. 1964) se nejprve vyučil truhlářem (1982–1985), posléze si dodělal humanistické vzdělání a maturitu (1985–1988) a nakonec vystudoval teologii na univerzitě v Bochumi (1989–1994). Působil jako pastorační referent v Kolíně nad Rýnem a roku 2007 přijal v místní katedrále jáhenské svěcení. Se ženou a třemi už dospělými dětmi žije v Bonnu, kde také tvoří.