25. 11. 2025
|Naděje, tento „děj v budoucím čase“, může vzklíčit nenápadně – možná i v okamžiku, kdy člověk poprvé řekne: „Nechci, aby se mi to už jen dělo. Chci to dělat jinak.“
„Ono se mi to v životě děje. Nějak samo. Děje se mi to…“ Tato slova slýchám jako adiktolog často — někdy šeptem, jindy vzdorem. Děje se mi život a já jsem v něm spíš objektem než autorem. Beznaděj má často právě tento tón: pocit, že už nejsem hybatelem svého příběhu, že děj se odehrál beze mě. A přitom už samotné slovo naděje v sobě nese děj — nad dějem. Jakoby šlo o sílu, která se vznáší nad tím, co se děje, a dává smysl i tomu, co bolí. Ještě to neskončilo V terapii se často setkávám s lidmi, kteří přestali věřit, že by se jejich život mohl znovu „dít“ — že by mohl mít tvar, rytmus,…
Zbývá vám ještě 84 % článku!