Jaké kompetence by měl katecheta dnes mít? Zřejmě už nestačí, aby byl hodný, zbožný a měl rád děti.

To nestačilo nikdy. Rozhodně by měl mít své poznání víry a života z ní. Sám by měl mít chuť růst a objevovat. Být na cestě. Ne ustrnulý ve formách zbožnosti a katechismových poučkách. Měl by se zajímat, čím děti žijí a jaká jsou jejich témata. Dnes to hodně souvisí i s digitálními technologiemi. To je velká výzva pro nás, kteří jsme v tomto prostředí nevyrůstali. A pak by měl mít vztah k těm, s nimiž se setkává. Tady bych možná rád připomněl, že katecheze jako taková není jen tématem spojeným s dětmi a mladými lidmi. Týká se především dospělých. Rodiče jsou první zodpovědní za výchovu svých dětí, a tedy i za výchovu k víře. Zde máme obecně hodně rezerv.

S jakými problémy se dnes při výuce náboženství katecheti nejvíc potýkají?

To by měli říct hlavně oni sami. Slyším od nich, že je to předně velká existenční nejistota. Není to žádný job snů. Církev sice bez katechetické práce postupně ustrne, ale zároveň si málo cení ty, kdo ji chtějí dělat. Začíná to finančním ohodnocením. Neníli diecéze schopna dostatečně finančně zajistit práci katechetů, měla by to být farnost, kdo se toho ujme. Vím, že dobrý katecheta, tedy spíše dobrá katechetka, pracující na plný úvazek, která má ve své službě srdce, je požehnáním pro farnost, a to daleko za rámec kostelních zdí. Mívá často bezprostřední kontakt se školami, ale i s domovy seniorů. Nám kněžím se tato práce často nechce dělat nebo víme, že k ní nejsme úplně disponováni. Druhou věcí není problém, který by si katecheti uvědomovali, ale který z jistého odstupu vidím. Mám na mysli jejich vzdělání. Katecheze dnes zkrátka není jen jakousi formou přednášky, jak ji často praktikují kněží, protože nemají dostatek didaktických kompetencí a těží ze své autority, ani zábavným hraním, abychom spolu ten čas nějak přečkali, protože jinak nevíme, jak učit, abychom něco naučili. Vzdělání je tedy podle mě dalším problémem.

A pak je tu ještě výzva: mladá generace je ovlivněna sociálními sítěmi a nástupem umělé inteligence. Jaký nárok to klade na katechety?

Je to především chuť vzdělávat se. Neztratit živý zájem o svou službu. A pak je to dovednost zvládnout dobře potenciál umělé inteligence. Nemůžeme přece skončit tak, že si od ní necháme vygenerovat hodinu a pak ji půjdeme aplikovat. Musíme zůstat v tomto procesu aktivními. Umělé inteligence se lze doptávat, ale my sami musíme mít dovednost v daném čase a prostoru děti učit. Vnímat jejich aktuální potřeby a zájmy – a tedy i trochu improvizovat. To však může jen ten, kdo je připraven. Kdo sám ví.

Co se vám při výuce náboženství osvědčilo?

Nakonec máte jen sebe a to, co víte, čím jste. Výuka není aplikací metod, ty jsou jen dobrým nebo méně dobrým nástrojem. Základní je vztah, zájem o děti. Aktuálně neučím, ale dříve jsem se hodně inspiroval v metodických materiálech Evy Muroňové – ty pro druhý stupeň budou ještě dlouho nepřekonané. Pak mi pomáhají dovednosti získané díky pedagogice německého pedagoga Franze Ketta, zvláště zcitlivění pro vztahy a práce s biblickými příběhy. Dobrou pomocí jsou i témata časopisu Duha a různá videa, která si člověk musí dohledávat. Bohužel nemáme žádný kurátorsky spravovaný web s touto inspirací.

Jak důležitá je spolupráce katechetů s rodiči?

Je zásadní. Kde se daří, má šanci vyrůst a přinést užitek, co katecheta zasadí. Rodina, kde se křesťanství také žije, teprve dává celé katechezi dětí smysl. Takových případů je ovšem málo. To je ideál. Musíme hledat cesty k jeho dosažení a zároveň nebrat úkorně, když se nám to nepodaří. To podstatné v katechezi se děje vždy tady a teď. V konkrétním čase a prostoru, když jsou spolu lidé, kteří chtějí společně růst ve svém lidství i křesťanské víře.