Jaký je to pocit, když vás dodnes zdraví lidé na zastávkách tramvaje nebo metra a vzpomínají, že vás znají z masových demonstrací během Sametové revoluce?

Ano, občas mne starší lidé zastaví a osloví… Ale víte, já jsem nikdy netoužil vystupovat před davy. Události nabraly velmi rychlý spád a já jsem se shodou okolností dostal do centra dění.

Dobře, ale stejně bych se chtěl zeptat, jaké to je, když se z topiče a kněze bez státního souhlasu stane ze dne na den jedna z nejznámějších tváří nového směřování společnosti?

Jak to říct? Jsem rád, že mi to nezamotalo hlavu a že jsem zůstal stát pevně nohama na zemi. Jsem si vědom svých nedostatků i svých limitů. Zejména v těch prvních dvou letech jsem si často opakoval: „Chlapče, zůstaň na zemi, nemysli si, že jsi něco víc.“ Popularita může člověku snadno zamotat hlavu. Modlil jsem se, aby mě to neočarovalo.

Byli lidé, včetně Václava Havla, kteří se tehdy netajili tím, že by bylo fajn, kdybyste se veřejně dál angažoval, nemám pravdu?

V těch prvních dnech, kdy ještě nebylo jasné, jak to všechno dopadne, jsem měl pokušení vstoupit do politického kolbiště. Brzo jsem si však uvědomil, že jsem kněz a není to má cesta. Bylo mi navíc jasné, že ač jsem byl v tu chvíli velmi populární, jakmile bych přijal politickou funkci, rychle by se to obrátilo proti mně i proti církvi: „No jo, farář, ten nám bude něco říkat…“

Několik let jste pak byl farářem v jedné pražské farnosti a často jste byl zván do médií a na různé besedy. Širokou veřejností jste byl stále brán jako někdo, kdo má co říct, kdo je jakýmsi morálním majákem…

Někdy toho bylo až příliš, leckdy mne ta pozvání těšila, ale bylo to únavné. Na druhé straně jsem chtěl spojit svou činnost faráře s odpovědným občanstvím. Cítil jsem se – a beru to tak dosud – spoluodpovědný za tvář církve i za život ve společnosti, za prohlubování demokracie.

Po sedmi letech jste se stal biskupem a lidé si všímali, že vaše výpovědi jsou zdrženlivější, takové „biskupštější“.

Přirozeně když člověk přijme tuto službu (a rád bych zdůraznil, že jsem o ni neusiloval), musí počítat s tím, že lidé budou jeho slova brát trochu jinak. A také se stanete členem určitého kolektivu a musíte na něj brát ohled. Ne vždy jsem se vším, na čem se spolubratři biskupové shodli, souhlasil, ale zvažoval jsem, zda by mělo smysl se vymezovat. Do dneška je mi vyčítáno, proč se k některým záležitostem nevyjadřuji. Těžko se to vysvětluje. Snažím se zvažovat, zda mohu vnést svým vyjádřením do věci světlo, nebo bych jen přispěl k rozhoření dalšího sporu…

Proto jste si vybral jako biskupské heslo „Pravda a pokora“?

Šlo mi o to, abych nehlásal něco, čemu nevěřím nebo za čím nestojím. A pak také, abych si uvědomoval, že jsem za své výroky odpovědný. Vzal jsem na sebe určité omezení, tak to je a nezastírám, že je to někdy těžké. Jsem přesvědčen, že důležitější, než se vyjadřovat k tomu a za chvíli k onomu, je poctivost v celkovém postoji. Věřím, že lidé, které můj názor zajímá, vnímají, že jdu určitým směrem, aniž se stále hlasitě ozývám.

Lidé si vás spojují s citlivostí k sociálním tématům, k lidským právům, ale i k etickým otázkám včetně péče o znovu sezdané partnery nebo věřící s menšinovou sexuální orientací. V těchto záležitostech je jistě náročné nalézt ta pravá slova.

Ano, ale těmto otázkám se nelze vyhýbat. Nemusím s názory a požadavky druhé strany souhlasit, ale není možné mít jen zvednutý prst, správná cesta musí stát na lidskosti. Přiznávám, že ne vždy se mi při podobných rozhovorech podařilo vytvořit prostor důvěry, ale snažím se o to.

Nakolik byl pro vás v tomto směru inspirací papež František?

V této otevřenosti a lidskosti byl František velmi inspirativní, ale jistě bychom mohli jmenovat mnohé další. Vždyť to byl Druhý vatikánský koncil, který znovu a znovu kladl milosrdenství před zákonický přístup.

Znovu se tak vrací otázka, zda má navrch Boží milosrdenství, nebo Boží spravedlnost. Jak to tedy je?

Myslím, že poslední slovo bude mít milosrdenství, to je jasný apel evangelia. Uvést to do života je však těžké.

Proč by to mělo být těžké?

Tím úplným základem je přijmout, že to sám Bůh touží být naším přítelem, být v našem srdci. On s námi počítá a je ochoten odpouštět. Nepřestává nás oslovovat. Věřit tomu a vsadit na to není ani pro věřící samozřejmé. Tady nejde o falešnou velkorysost ani o zpochybňování spravedlnosti, ale o jakousi nadstavbu. Ježíš říká, že nepřišel zákon zrušit, ale naplnit. Každý člověk, každý z nás je ještě něco víc, než jestli splnil to nebo ono. To se snažím mít na paměti.

Role biskupa, jak se zdá, vám přinesla určitá omezení. Přinesla vám také nové možnosti? Je váš hlas jako biskupa vnímán vážněji?

Služba biskupa je spojena s mnoha vystoupeními na veřejnosti, ale jsem dalek myslet si, že mě snad lidé berou vážněji. Mám v sobě zabudováno: čiň tak, jak ti svědomí velí. Beru biskupskou službu vážně, ale neodvozuji od ní svoji identitu. Je to jedna etapa mého života, která na něco navazuje.

Příkladem této kontinuity, kdy hraje roli fakt, že jste biskup, jsou i vaše cesty do zemí s totalitními nebo autoritářskými režimy. V jednom rozhovoru jste řekl, že právě proto, jakou vzpruhou pro vás jako disidenta byly tehdy zahraniční návštěvy, nechcete zapomínat na lidi, kteří žijí v těžkých podmínkách…

Samozřejmě v křesťanských komunitách v Číně, Íránu, Iráku nebo třeba v Súdánu silně rezonoval samotný fakt, že je navštívil biskup. Sám jsem to bral jako dluh za pomoc, které se dostalo kdysi nám, a také jako křesťanskou výzvu: nelze zůstat lhostejný, když druzí trpí. Rád na ty cesty vzpomínám, ale opravdu – biskup nežije někde výš, aspoň já to tak neprožívám. Chtěl jsem vyjádřit lidskost a solidaritu.

Kolik těch zemí jste vlastně navštívil?

Možná dvě desítky? Už si to ani nepamatuji, řadu zemí jsem pak navštívil, když jsem měl na starosti Charitu, nebo jako biskup pověřený péčí o krajany v zahraničí.

Bylo těžké dostat se k tamním věřícím nebo disidentům?

Pochopitelně bylo třeba setkání pečlivě plánovat, nejlépe předem. Musím říct, že se vždy podařilo nalézt lidi, kteří znali poměry v dané zemi. Pomohli mi i lidé na ministerstvu zahraničí a na našich ambasádách, kde jsem se vždycky po příjezdu hlásil. Byl jsem i v Salvadoru a na Kubě, ale nikde jsem se nedostal do nebezpečné situace. V islámských zemích jsem se přirozeně potkal s muslimy – i s mnoha otevřenými muslimy. Nemuseli jsme spolu ve všem souhlasit, ale na lidské rovině jsem se setkal s řadou velkých lidí, kteří ač leccos vytrpěli, neztratili nadhled. Mám na ta setkání výborné vzpomínky. Seznámil jsem se s mnoha lidmi, jimž šlo o spravedlnost, o rozšíření prostoru pro lidsky důstojný život.

Jaký jste si z těchto cest odvezl obrázek o stavu lidských práv ve světě?

Situace v mnoha z těch zemí byla hrozná. Přesto tam lidé nechtějí jenom přežívat. Opakovaně jsem si kladl otázku, zda toho dělám dost, zda nejsem zpohodlnělý v důsledku toho, že u nás máme svobodu, o níž se nám ani nesnilo.

Vidíte reálně možnost soužití křesťanů a muslimů?

Věřím, že soužití je možné, i když není jednoduché. Nejsem naivní. Bráním se však jednobarevnému vidění. Někdy jsem se setkal s „diplomatickou“ slušností. Na jiných místech jsem z těch lidí cítil radost, těšil jsem se z jejich přítomnosti. Někteří z nich se mi svěřili s myšlenkami, které možná neříkají ani souvěrcům. Nedělám si iluzi, že se podáním ruky nebo objetím vybudují mosty, ale velké věci rostou z malých krůčků.

Jak na základě těchto zkušeností vnímáte význam nebo univerzálnost demokracie?

Stojím si za tím, že tou základní výzvou je ochrana důstojnosti druhého. V tom vidím podstatu demokracie, z ní by měla vycházet. Dále je důležité vnímat a přijímat jinakost druhého, naučit se s ní žít a neřešit vzájemné rozpory násilím – na tom by měla demokracie stát.

Myslím, že teď jste civilními slovy vystihl podstatu křesťanského přístupu k druhým lidem. Kladu si otázku, zda demokracie může fungovat bez křesťanství, bez živé víry?

Je pravda, že demokracie se uchytila tam, kde nalezneme řecko-římské a židovsko-křesťanské kořeny. Nejspíš demokracie s křesťanstvím opravdu souvisí, ale nenechme se tím svazovat. Respekt k lidské důstojnosti, sounáležitost, to jsou hodnoty, které lze nalézt i v jiných náboženských kulturách.

Dobře, neoslabuje však naši demokracii i klesající počet věřících? Jak se vlastně od Sametové revoluce proměnila role křesťanské víry v naší společnosti?

Je třeba se smířit s – pro mne smutnou – skutečností, že počty věřících křesťanů se dlouhodobě snižují. U nás i v celé Evropě. Mnozí mají tendenci vybírat si pocitově tu či onu dílčí náboženskou tradici a spíš si drží odstup. To na nás klade nároky nespokojit se s tradičním křesťanstvím, ale vytvářet živá společenství. Věnovat tomu energii a nenechat se jen duchovně obsluhovat. Nestačí chodit v neděli do kostela a dodržovat klasické křesťanské zásady. S tím už nevystačíme. Nejde mi o bezbřehý aktivismus, ale o prohlubování sounáležitosti ve společenství. K roli menšiny patří ekumenické „spolukráčení“ a přijetí skutečnosti, že jsme jen jedním z hlasů ve společnosti, že nemáme nijaké výsadní postavení.

V minulých dnech jste oslavil pětasedmdesáté narozeniny a budou z vás sejmuty některé povinnosti. Kam napřete svou pozornost v dalších letech?

Chci ustoupit trochu do pozadí a doufám, že budu mít čas si přečíst něco z nové teologie. Aby člověk mohl říci něco duchovně inspirujícího, je k tomu třeba určité usazenosti, zklidnění. Nechtěl bych, aby se ze mne stal na stará kolena ideolog se zvednutým prstem. Zatím mám ovšem kalendář stále plný akcí, kam bych se měl vypravit, tak uvidíme.

Přichází se stářím pokušení vidět věci černo-bíle?

Je to tak: máte už tolik zkušeností, které do sebe zapadají, a kdo by chtěl, aby mu je něco narušovalo? Člověk už má rád věci ustálené, ale málo platné, jak říkal papež František: Bůh vyrušuje! Je dobře, když se necháme v našich zažitých představách občas vyrušit. A o to Pána Boha prosím.

VÁCLAV MALÝ (* 21. září 1950) po vysvěcení na kněze působil jako kaplan ve Vlašimi a Plzni. V únoru 1977 podepsal Chartu 77 a o dva roky později mu byl odňat státní souhlas. Působil v podzemní církvi a živil se jako topič. V letech 1981–1982 byl mluvčím Charty 77, v roce 1989 pak mluvčím Občanského fóra. Následně mohl opět působit ve farní správě. V roce 1997 byl vysvěcen na biskupa. Je spoluautorem několika knižních rozhovorů a nositelem řady státních vyznamenání.