John Henry Newman (1801–1890) patří k určujícím postavám anglického katolicismu i anglické kultury 19. století. Avšak poslední tři papežové nám patrně důrazně vzkazují, že Newman je také osobností pro dnešní dobu: po Newmanově blahořečení Benediktem XVI. (2010) a kanonizaci Františkem (2019) nyní Lev XIV. vyhlásil, že ho jmenuje učitelem církve. Newman se tím zařadí mezi nejvýznamnější osobnosti celé katolické tradice – Augustina, Tomáše Akvinského, Terezii z Ávily či Hildegardu z Bingenu.

První konverze

Newman se narodil v zámožné londýnské rodině a dostalo se mu vynikajícího vzdělání. Od dětství měl velmi rád Bibli, ale první výrazný moment jeho náboženského hledání nastal až v patnácti letech, na podzim roku 1816, kdy konvertoval ke kalvínskému křesťanství – pod vlivem jednoho ze svých učitelů a nejspíš i kvůli otřesu způsobenému prvním z několika bankrotů, které postihly jeho otce.

Po studiích na Oxfordu se mu roku 1822 přes určité peripetie, způsobené pokaženými závěrečnými zkouškami, podařilo být zvolen členem prestižní oxfordské Oriel College. O tři roky později byl ordinován na anglikánského kněze a roku 1828 jmenován vikářem univerzitního kostela Panny Marie. Stal se obdivovaným kazatelem, navazoval důležitá intelektuální přátelství a jeho náboženské názory se postupně proměňovaly. Od prosince 1832 do července 1833 podnikl s přítelem Hurrellem Froudem a jeho otcem cestu po Středomoří, která ho velmi ovlivnila, duchovně (poprvé spatřil Řím) i existenčně – na Sicílii onemocněl a málem zemřel.

14. července 1833, několik dní po Newmanově návratu do Anglie, pronesl John Keble – jeho přítel a oxfordský profesor poezie – kázání Národní odpadlictví (apostaze). To se stalo impulzem ke vzniku volného hnutí anglikánských intelektuálů, většinou kněží, mezi jehož hlavní představitele patřili Newman, Froude, Keble a oxfordský profesor hebrejštiny Edward Bouverie Pusey. Říkalo se jim Oxfordské hnutí nebo traktariáni, protože své teologické názory vyjadřovali v sérii Traktátů pro dnešní dobu (Tracts for the Times). Oxfordské hnutí se řadilo k tzv. anglo-katolickému (high church) proudu anglikánské církve, zdůrazňujícímu její návaznost na ranou nerozdělenou církev, autoritu biskupů a význam svátostí. Takové pojetí anglikánské církve označoval Newman za via media (střední cestu) mezi „extrémy“ protestantství a katolictví.

Toto první období Newmanova veřejného působení zahrnovalo řadu polemik se zastánci reformačního chápání anglikánství. Zároveň v Newmanovi při studiu raných dějin církve narůstaly pochybnosti, nakolik jsou jeho teologické názory nadále slučitelné s tradičním anglikánským odporem vůči římskému katolicismu. To vyústilo v proslulý Traktát č. 90 (1841), v němž se Newman snažil dokázat, že Třicet devět článků (Thirty-nine Articles, 1571), zakládající dokument anglikánské církve, lze navzdory záměru jejich autorů interpretovat i v katolickém smyslu. To ovšem vyvolalo velkou vlnu odporu, vydávání Traktátů pro dnešní dobu bylo po zásahu oxfordského biskupa zastaveno a Newman se stáhl do ústraní. O dva roky později veřejně odvolal všechny své výpady vůči katolické církvi a vzdal se úřadu vikáře u Panny Marie. Anglikánství již vnitřně opustil, trvalo však další dva roky, než se cítil být připraven na přijetí do katolické církve. Stalo se tak 9. října 1845.

Věrnost svědomí na prvním místě

U různých církevních a společenských sporů, do nichž se dnes zaplétáme, často myslím na moudrý výrok sv. Pavla: „Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě.“ Zdánlivě jednoduchá rada – ale jak obtížné pro nás bývá takříkajíc udržet obě tyto opratě. Leckdy se roztěkaně vrtáme ve všem možném a k ničemu to nevede, nebo se naopak spěšně přimkneme k nějakému skupinovému názoru a všechno, co je s ním podle nás v nesouladu, šmahem odmítáme, aniž to skutečně prozkoumáme. Newmanova cesta ke katolictví nám tak může být stálou inspirací k svobodnému hledání pravdy i k tomu, jak z poznané pravdy poctivě vyvozovat důsledky pro vlastní život.

Východiskem všeho je pro Newmana věrnost vlastnímu svědomí. Jak napsal v Listu vévodovi z Norfolku (1875): „Pokud budu muset do přípitků po večeři vnést náboženství (což popravdě působí poněkud nemístně), budu s vaším dovolením připíjet na papeže – avšak nejprve na svědomí a na papeže až poté.“ Tento jeho známý bonmot je ale zapotřebí číst v kontextu. Newman totiž zároveň zdůrazňuje, že skutečné svědomí je „přísný dohlížitel“, který „má práva, protože má povinnosti“. Věrnost vlastnímu svědomí tedy představuje trvalý závazek a nelze ho zaměňovat za „právo na svévoli“.

Hledání pravdy je jedním z hlavních témat Newmanovy knihy Idea univerzity (1852 a 1859). Pojetí univerzitního vzdělávání, které v něm rozvíjí, je dodnes vlivné a v lecčems promlouvá i k různým současným polemikám – třeba když Newman hájí vědeckost teologie a její místo na univerzitě anebo když zdůrazňuje, že hlavním cílem univerzitního vzdělávání je „poznání, které je cílem samo o sobě“, a nemá tedy primárně sloužit vnějším účelům (např. potřebám trhu práce). Zároveň v této knize najdeme mnoho myšlenek, které nám mohou pomoci také v našich každodenních hledáních či debatách s druhými.

Pravda snese protiargumenty

Začíná to už u slov, která leckdy ukvapeně používáme. Newman zdůrazňuje, že než se vrhneme do diskuse o jistém problému, měli bychom se nejdřív zamyslet nad tím, jestli vůbec rozumíme tomu, co říkáme: „,Je ústavní vláda pro lid lepší než absolutismus?‘ Kolik pojmů musíme jasně pochopit, než dokážeme říct byť jen slovo o takové otázce! Co znamená ‚ústava‘? Co ‚ústavní vláda‘? Co ‚lepší‘? Co ‚lid‘? A co ‚absolutismus‘?“

Dále Newman zdůrazňuje, že existuje mnoho různých legitimních způsobů poznávání, čemuž odpovídá i různost věd a jejich metod. Smyslové vnímání, rozumové úvahy, svědectví druhých, intuice, náboženské zjevení – to vše, věnujeme-li se tomu poctivě, nás může dovést k poznání.

Dílčí pravdy, k nimž takto dospějeme, si přitom ledaskdy navzájem zdánlivě odporují. Podle Newmana však ve skutečnosti nikdy „pravda nemůže odporovat pravdě“. To je zvlášť důležité si připomínat tam, kde se dogmata víry jeví být v nesouladu se současnými vědeckými poznatky a důkazy. V takových případech podle Newmana často stačí jen počkat: „Nakonec se ukáže, zaprvé, že to dokázáno není, nebo zadruhé, že to víře neodporuje, anebo zatřetí, že to neodporuje ničemu skutečně zjevenému, ale čemusi, co se za zjevení jen mylně pokládalo.“

Když se ve veřejném prostoru ozývají názory, které nám připadají v rozporu s naší vírou, míváme někdy sklon si před nimi zacpávat uši nebo je spěšně odmítnout, aniž o nich pořádně přemýšlíme. Newman doporučuje pravý opak: „Žádná náboženská pravda nemůže intelektuálně triumfovat, pokud se nejdřív plně nevysloví vše, co lze říct proti ní.“

Jak dospět ke světlu

Newmanova cesta k tomuto obdivuhodnému spojení jistoty víry s otevřenou vnímavostí byla dlouhá a spletitá. Vypráví o ní ve svém literárně zřejmě nejvýznamnějším díle, obhajobě Apologia pro vita sua (1864), jež se řadí do velké tradice duchovních autobiografií začínající Vyznáními sv. Augustina.

V Apologii Newman na příkladu vlastního života ukazuje, že „způsob, jak dospět ke světlu, je poslušnost dokonce i chybujícímu svědomí“. V jeho třicetiletém náboženském hledání se tak po celou dobu podivuhodně mísily protikatolické postoje s takovými, které jako by již dlouho předem předjímaly jeho pozdější příklon ke katolictví. Je to mimo jiné příběh o síle zakořeněných předsudků i o tom, že je člověk nakonec přese všechno může překonat.

Už při své první konverzi (1816) tak Newman pocítil povolání k celibátu, jehož se posléze skutečně po celý život držel. A již v tomto období se Newman také natrvalo přiklonil k „dogmatickému principu“, tedy k přesvědčení, že křesťanská dogmata sdělují objektivní pravdy, o něž se lze pevně opřít: „Náboženství jako pouhý cit je pro mě jen sen a výsměch. Stejně tak může existovat synovská láska bez faktu otce jako zbožnost bez faktu Nejvyšší bytosti.“ Lacině subjektivní pojetí křesťanství označoval Newman za „náboženský liberalismus“ a vždy se vůči němu vymezoval.

Zároveň však patnáctiletý Newman přejal od kalvinistických autorit pevné přesvědčení, že papež je Antikrist – a to v něm ještě i tehdy, kdy už je dávno výslovně nezastával, přetrvávalo v podobě všemožných obvyklých protikatolických předsudků. Dlouho například odmítal katolickou úctu k Panně Marii a svatým. V případě italských mariánských pobožností, které zavrhoval jako přepjaté, mu nakonec pomohlo si uvědomit, že se nejedná o rozdíl věroučný, nýbrž kulturní – mezi anglickou a italskou religiozitou. A v Duchovních cvičeních sv. Ignáce z Loyoly objevil Newman onen ryzí, bezprostřední vztah mezi duší a Bohem, který se mu jako niterný poklad otevřel už při jeho první konverzi – a došlo mu, že katolická úcta k andělům a svatým tento výsostný vztah nijak nenarušuje, podobně jako jej nenarušuje pozemská láska k našim příbuzným a přátelům.

Neopouštěl staré přátele

Po Newmanově konverzi ke katolictví následoval dvouletý pobyt v Římě, kde byl vysvěcen na kněze a vstoupil k oratoriánům Filipa Neriho. Do Anglie se vrátil koncem roku 1847. Krátce poté založil v Birminghamu první oratoriánský dům v anglicky mluvícím světě; v něm potom s přestávkami strávil celou druhou polovinu svého života. Ta byla neméně rušná než jeho oxfordská léta.

Katolíci v Anglii byli totiž od druhé poloviny 16. století utlačovanou menšinou, vysmívanou i obávanou. Až od konce 18. století začali postupně získávat zpět občanská a politická práva, což ovšem vyvolávalo různé vlny protikatolických protestů. Newman tak ve své nové roli obhájce katolické církve byl vícekrát vtažen do ostrých veřejných polemik, leckdy vyhrocených i vůči němu osobně. Komplikované však byly i jeho vztahy s některými představiteli katolické hierarchie. Po jistou dobu byl dokonce podezříván z hereze. Řada jeho projektů a plánů skončila neúspěchem, což citlivý Newman těžce nesl.

Na sklonku života se mu ale přece jen dostalo výrazného vnějšího uznání. Roku 1877 byl zvolen vůbec prvním čestným členem oxfordské Trinity College, kterou kdysi vystudoval, a v roce 1879 jej papež Lev XIII. jmenoval kardinálem. Zemřel v birminghamské oratoři 11. srpna 1890. Ve svém liturgickém kalendáři Newmana dnes připomíná nejen církev katolická, ale také anglikánská – s obdobnou velkorysostí, s jakou se Newman ani jako katolík nepřestal hlásit ke svým anglikánským kořenům a starým přátelům.

Autor pracuje ve vedení soukromé vysoké školy AMBIS. Do češtiny přeložil Newmanovy knihy Rizika víry a Idea univerzity.