Jedno sobotní odpoledne jsem se schovával před ostrým sluncem v průjezdu velehradského Stojanova gymnázia a kochal se pohledem na členitou fasádu baziliky. Všiml jsem si, že po náměstí poněkud bezradně bloudí tříčlenná skupinka turistů. Když dorazila ke mně, paní středního věku, povzbuzena mým kolárkem, který znala nejspíš z filmu Ptáci v trní, sebrala odvahu k otázce: „Kde tu prosím je to poutní místo Velehrad?“ Koukám na paní, za níž se tyčí bazilika jako kráva, vydechnu, nadechnu se a hlasem ne nepodobným navigaci v autě prohlásím: „Mám pro vás radostnou zprávu. Právě jste dorazili do…