Setkáváme se krátce poté, co váš ateliér získal hlavní ocenění časopisu Architekt plus, který vyhodnocuje každým rokem sto nejlepších architektů v naší zemi. Byli jste v minulosti už někdy v této stovce zařazeni?

Několik let za sebou. Nepamatuji si ale kolikrát.

Ateliér jste s manželkou založili před osmadvaceti lety, jak toto ocenění vnímáte?

Bylo to pro nás velké překvapení. Spíše jsem si myslel, že když jsme byli v TOP stovce architektů několikrát po sobě, že už vypadneme. Když jsem si ale četl hodnocení, které k tomuto ocenění napsali, říkal jsem si, že bychom měli v architektuře už skončit, protože to už člověk asi nepřekoná. Komise odborníků hodnotí komplexní a myšlenkové esence ateliérů i vliv na veřejnost. Časopis udílí celkem tři ceny. Jednu pro mladou nastupující generaci, druhou za interiéry a my jsme získali hlavní cenu v TOP 100. Moc si toho vážíme.

Vyrůstal jste ve věřící rodině. Ovlivnila vás víra, že se váš profesní život stočil k sakrálním stavbám?

Asi ano, protože mne sakrální prostor, na který jsem byl od útlého dětství zvyklý, prostě baví. Mám ho zažitý pod kůží a je to pro mne přirozené prostředí. Pokud mám navrhovat administrativní budovu, je to také dobré, ale prostě je to něco hodně jiného.

Vedete si statistiku, kolik kostelů a kaplí se vašemu ateliéru doposud podařilo realizovat?

Díky knize, na které jsem v poslední době pracoval, jsem se hlouběji ponořil do archivu a dohledal jsem tam, že jsem udělal více než sto návrhů různých staveb. Samozřejmě, že se vše nepodařilo provést. Realizovaných návrhů od těch nejmenších až po ty největší je okolo třiceti.

Můžete větší stavby vyjmenovat?

Když to vezmu od nejnovějších, patří sem kostel blahoslavené Restituty v Brně-Lesné, kostel svatého Václava v Sazovicích, Svatého Ducha v Šumné, Svatého Ducha v Ostravě a kaple Svatého Ducha ve Starém Zubří.

Která z těch staveb se vám dostala hlouběji do srdce?

Myslím, že je to kostel svatého Václava v Sazovicích, protože byl prvním, kterého si všimli v zahraničí, a zcela nečekaně byl mezinárodním časopisem Azure zařazen mezi deset nejlepších staveb roku 2017. Dostali jsme se tím do společnosti takových světových es, jako je tvůrce pobočky Louvru v Abú Dhabi Jean Nouvel nebo autor budovy firmy Apple v Chicagu Norman Foster.

Někteří lidé mají tendenci srovnávat vaše kostely s těmi historickými. Co mají vaše chrámy s těmi postavenými našimi předky společné?

Spoustu věcí.

Například?

Je to měřítko vzhledem k člověku a světlo, které je podle mne hlavní. Světlo do vnitřního prostoru vedu podle historických staveb. Mám rád odražené difúzní světlo shora, protože to vytváří úplně jinou světelnou atmosféru. Hodně se inspiruji románskou architekturou, která byla měkká a zemitá. Okenní otvory byly specifické.

Se světlem jste si hodně vyhrál na Lesné.

Když jsem dělal první návrh v roce 1991 jako diplomový projekt, už tam bylo okno okolo celého liturgického prostoru pod kopulí, která tam byla také, ale tehdy to byla elipsa. Nyní k tomu přibyla především barevná skla.

Je pravda, že se tam díky barevným sklům okolo kopule mění barvy v chrámu podle světla zvenku?

Je to tak, rozhodující je, z které strany svítí slunce. Podle toho začnou uvnitř převažovat konkrétní barvy. V noci, kdy se rozsvítí umělé světlo, je interiér černobílý. Díky tomu lze tyto prostory pokaždé vnímat jinak. Chtěl jsem tam docílit vesmírné atmosféry.

Necháváte se inspirovat doma, nebo spíše v zahraničí?

U nás mám rád například románský kostel svatého Mikuláše ve Vinci v Čechách a kostel svaté Kateřiny v obci Svatá Kateřina, i když je gotický, ale je takový zemitý.

Poraďte, kam jít do chrámů za krásným světlem?

Ideálně za cisterciáky, protože Bernard z Clairvaux napsal už ve své době nádherné texty o architektuře a světle, jak se mají stavět cisterciácké kláštery a kostely.

Která místa byste našim čtenářům doporučil k návštěvě v zahraničí?

Za současnou architekturou bych poslal všechny do dvou kaplí v Alpách. Jsou od dvou stále žijících architektonických mistrů a je v nich úžasné světlo. Jedna je svatého Jana Křtitele v Mognu v Itálii od Maria Botty a druhá je svatý Benedikt v obci Sumvith od Petera Zumthora. Jedna je kamenná a druhá dřevěná. Oba autoři vycházeli ve svých návrzích z místní tradice. Jsou to nádherné metafyzické stavby.

Proč při návrzích upřednostňujete kulatý půdorys?

Protože mám rád kruhy. Myslím si, že to konvenuje současnému chápání společenství, které se schází při bohoslužbě oběti kolem společného stolu jako symbolice Poslední večeře Ježíše s apoštoly. Kruhy jsou také odjakživa znamením transcendentních a božských věcí. Dále jsou také spojené s románskou architekturou.

Inspiruje vás při tvorbě historie i konkrétní místo?

Těch věcí je více. Vliv má nejen místo, ale i kraj. Něco jiného je Haná, Praha, Beskydy či Slovácko. Důležité je i ztotožnění s názorem místní komunity, protože ta také k něčemu tíhne, a potom je to ještě nějaká věc mezi nebem a zemí, kterou nelze popsat.

Vedení Duchem Svatým?

Někdy se mne lidé ptají, jak mě něco konkrétního napadlo, a já jim na to neumím odpovědět. Nevěřící tomu říkají múza a myslí tím něco podobného jako věřící vedení Duchem Svatým. Krásné vysvětlení na to má salesián Laďa Heryán, který říká, že existuje čas chronos, který nás požírá, a potom čas kairos, který je „těhotný“ něčím naprosto výjimečným a novým.

Lze nějak pár slovy říct, jak by měl moderní kostel či kaple z vašeho pohledu vypadat?

Myslím si, že každý člověk, který přijde do moderního kostela, by se měl v tomto prostoru cítit v bezpečí, objatý a přijatý. Pocit bezpečí, jistoty a pevné půdy pod nohama je velmi důležitý.

Dočetla jsem se, že pracujete na návrhu kaple, která vznikne prostřednictvím 3D tiskárny. Můžete prozradit podrobnosti?

Jde o kapli, která by měla být v Radňovicích mezi Novým Městem na Moravě a Žďárem nad Sázavou. Iniciativa vzešla z tamní komunity, která chce, aby byla postavena betonovou 3D tiskárnou. Myslel jsem si, že na Vysočině budou konzervativní lidé, a takto mě překvapili. Nikde ve světě se zatím nic podobného nerealizovalo. Nyní čekáme na formální dořešení povolení stavby. Vidím to nadějně. Bude to kaple pro dvacet sedících návštěvníků. Spolupracujeme s Kloknerovým ústavem ČVUT v Praze, který umí tisknout z betonu nejlépe a věnuje se i výzkumu.

Kromě architektonické práce jste také autorem náhrobku biskupa Esterky v Dolních Bojanovicích a části Křížové cesty v Židlochovicích. Pracujete v současné době na něčem podobném?

Před Vánocemi jsme dokončili skleněný kříž do ostravské katedrály k jubilejnímu roku. Je vysoký bezmála tři metry. Tvořil se v Zábřehu na Moravě a je z lehaného skla. Pro tuto katedrálu nyní skicuji paškál, který by měl být v kombinaci s hutním sklem.

Možná ne každý ví, že jste v letech 2006 až 2012 pracoval jako poradce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. V čem jste radil, na čem jste se při této práci podílel?

Moje spolupráce se týkala pouze architektury na území pražského Hradu. Nejdříve vznikly analytické rozbory a myšlenkové syntézy. Z toho vyplynuly jednotlivé oblasti a záměry, co by bylo možné udělat. Vznikl tam například Lví pylon s platem u Prašného mostu naproti Plečnikově lávce.

Kdo vás ke spolupráci přizval?

Spolupracoval jsem především s odborem památkové péče a paní Livií Klausovou, která se o architekturu zajímala. Měl jsem v té době apartmán na prvním nádvoří Hradu a kancelář na třetím nádvoří.

A jak na vás paní Klausová přišla?

To do dneška vlastně pořádně nevím. Pamatuji si, že jsem tehdy seděl v ateliéru, měli jsme čerstvě dostavěný dům ve Vranově u Brna, čemuž jsem obětoval hodně času a neměl dost času na samotnou práci. Dá se říct, že jsem tehdy profesně neměl do čeho píchnout a najednou zazvonil telefon, kde se ozvalo: „Tady Kancelář prezidenta republiky.“ Já jsem si říkal, že si ze mě určitě dělá srandu kamarád Martin Laštovička z Jihlavy. Nicméně jsem dostal pozvání k osobnímu setkání s paní Livií Klausovou. Se schůzkou jsem souhlasil, ale do poslední chvíle si nebyl jistý, jestli si ze mne někdo nedělá legraci. Sešli jsme se na zámku v Lánech, kam mě z Hradu odvezla limuzína. Na tuto spolupráci moc rád vzpomínám. Nejvíce jsem tehdy byl v kontaktu s odborem památkové péče, který o Hrad pečuje trvale a profesionálně. Dodnes nevím, kdo se za mne přimluvil. Myslím, že to mohl být Milan Knížák.

Měl jste v té době čas i na svou tvorbu?

Ano, protože to nebyla práce na plný úvazek, ale každopádně to byla skvělá zkušenost.

Učíte na Fakultě architektury VUT Brno. V čem jsou dnešní studenti jiní, než byla vaše generace?

Největší rozdíl vidím v tom, že my jsme se mohli opřít o budoucnost. Dnešní mladí lidé mají pocit, že jim tady zanecháváme pokažený svět, a budoucnost vidí temně.

Na čem aktuálně pracujete?

Na Muzeu mechanických betlémů ve Svitavách a žena Vanda na Sirných lázních v Ostrožské Nové Vsi. Náš ateliér také spolupracuje se Sklárnou v Květné na rekonstrukci jejich areálu, kde bude také muzeum. Velkou výzvou je obnova prvorepublikové Engelsmannovy vily v Brně. Nedávno se kolaudoval hotel Bronzo v Brně na Hlinkách. Doděláváme interiér baziliky ve Frýdku-Místku a doufám, že se začne adorační kaple v katedrále v Ostravě. Práci máme. Brzy vyjde kniha Sakral 1991–2021, ve které představuji třicet let mé sakrální tvorby. Kniha je vlastně vedlejší produkt mé habilitace na VUT.

Architekt, výtvarník a pedagog Marek Jan Štěpán (nar. 9. srpna 1967) vystudoval Gymnázium Petra Bezruče ve Frýdku-Místku a poté Fakultu architektury VUT v Brně. V roce 1997 s manželkou Vandou založil Atelier Štěpán. Zabývá se návrhy sakrálních staveb nebo jejich rekonstrukcemi. V letech 2006–2012 pracoval jako poradce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. Od roku 1997 vyučuje na VUT v Brně. Kromě toho vytváří plastiky, maluje a pořádá plenéry a happeningy v Beskydech.