Tvrdé zákroky proti demonstrantům, přijetí tzv. zákona o zahraničních agentech, omezování svobody projevu i posilování proruské orientace otřásly nejen domácí gruzínskou scénou, ale i vztahy se Západem.

Co se v zemi za posledních deset měsíců odehrálo – a co to znamená pro její občany i pro evropskou budoucnost? V Gruzii jsem rok prováděla výzkum nezávislých médií. Proměnu společnosti, jež se během několika měsíců ocitla na prahu autoritářského režimu, jsem tedy sledovala zblízka: hovořila s lidmi, jež nová legislativa existenčně postihla, i s obyčejnými občany, kteří úpadek demokracie pociťují v každodenním životě.

Dění v této zemi (se 3,7 miliony obyvatel) si zaslouží naši pozornost. Nejen pro její geografickou blízkost a dlouhodobé přátelské vazby k Evropě, ale i kvůli hodnotám, které jsou v sázce – svoboda, spravedlnost a lidská důstojnost. Katolická církev, která sama zažila útlak totalitních režimů, má cítit zodpovědnost, aby zvedala hlas ve chvílích, kdy dochází k oslabování právního státu, svobod a lidských práv. Zvlášť když je tento úpadek maskován rétorikou o ochraně tradičních, křesťanských hodnot a rodiny – nástrojem, jenž slouží k legitimizaci cenzury, potlačení nesouhlasu i podněcování nenávisti. Právě to dnes sledujeme v Gruzii. A právě proto bychom měli být obezřetní, neboť to, co dnes začíná tam, se zítra může týkat i nás.

Volby, které změnily směr

Na podzim 2024 se v Gruzii konaly parlamentní volby. Vládnoucí strana Gruzínský sen, která je u moci od roku 2012, čelila rostoucí nespokojenosti veřejnosti kvůli stagnující ekonomice, nedostatečnému boji s korupcí a nejasnému postoji k evropské integraci. Přestože vládní strana vyhrála, opozice i mezinárodní pozorovatelé volby zpochybnili – upozorňovali na manipulaci, kupování hlasů a nátlak na zaměstnance veřejné správy. Krátce po volbách nová, nelegitimní vláda oznámila, že pozastavuje přístupové rozhovory s Evropskou unií. Právě tento moment se stal spouštěčem bezprecedentních protestů.

Od 28. listopadu 2024 zaplavily ulice Tbilisi desetitisíce demonstrantů. Vlna protestů spojila mladé lidi, občanské aktivisty, novináře i běžné občany – pod heslem „Naše volba je Evropa“. Od prvních dnů byly protestující velmi bojovní, panovalo silné rozhořčení a velmi napjatá atmosféra. Policie na protesty reagovala mimořádně tvrdě – výsledkem byly desítky brutálně zmlácených, zraněných, zadržených a stovky rozdaných pokut většinou ve výši kolem 5 000 lari (zhruba 50 000 Kč). Gruzínské úřady označily protesty za pokus o státní převrat.

Zatímco se opozice snažila udržet protestní hnutí, vláda přistoupila k rozsáhlým represím. Vedle brutálních zákroků policie během demonstrací se zintenzivnil tlak na nezávislá média. Novináři čelili fyzickému násilí, zastrašování i trestnímu stíhání. Televize kritické vůči vládě byly vyšetřovány kvůli údajné daňové kriminalitě nebo porušování mediálních zákonů.

Zejména opoziční televize Mtavari Arkhi, Formula a TV Pirveli, stejně jako nezávislá online média, se staly terčem systematické kampaně. Státní instituce jim odmítaly poskytovat informace, vládní politici je označovali za „nepřátele státu“ a jejich novináři byli vylučováni z tiskových konferencí. Paralelně rostla role státní televize a provládních kanálů, které šířily narativ o „zahraničně řízené destabilizaci“.

Vrchol represivní politiky nastal v únoru 2025, kdy parlament přijal kontroverzní zákon o „transparentnosti zahraničního vlivu“, přezdívaný jako „zákon o zahraničních agentech“. Podle něj se musí každá nevládní organizace a médium, jež jsou financovány více než 20 % ze zahraničí, registrovat jako „organizace vykonávající zájmy cizí mocnosti“.

Tento zákon silně připomíná ruskou legislativu původně přijatou v roce 2012 a postupně několikrát novelizovanou, jejímž cílem bylo zničit nezávislý sektor a občanskou společnost a která vyhnala nezávislá média, nevládní organizace, nezávislou akademii či další reprezentanty ruské opozice či svobodně smýšlející společnosti do exilu. V Gruzii vyvolala první verze zákona, kterou vláda přijala už na jaře 2024, mohutnou vlnu protestů – nejen mezi aktivisty, ale i mezi běžnými občany, studenty či podnikatelskou komunitou. Následně upravená verze zákona byla přijata právě v únoru 2025.

Návrat strachu a dezinformační vlna

Po vlně intenzivních protestů a mezinárodní kritice (zejména ze strany EU a USA) vláda částečně zmírnila násilné praktiky v ulicích, ale v potlačování kritických hlasů pokračovala. Došlo k několika policejním zásahům v opozičních a nezávislých redakcích, k výslechům novinářů a zastrašování studentů účastnících se protestů.

Nevládní sektor, který dlouhodobě suploval nedostatky státu – v oblasti vzdělávání, péče o seniory či ochrany životního prostředí – se začal hroutit pod tlakem nové legislativy. Ta doslova znemožnila přísun jakýchkoli prostředků ze zahraničí, což pro nevládní organizace a nezávislá média znamená buď přechod do dobrovolnické sféry, nebo jejich zánik (s nímž se pojí třeba odebrání licencí na vysílání, nebudouli nezávislé mediální organizace schopny zaplatit licenční poplatky). Objevily se také případy autocenzury – například školy a univerzity odmítaly pořádat veřejné debaty z obavy o ztrátu financování nebo postihu ředitelů.

Současnou fázi vývoje charakterizuje kombinace pasivity, strachu a deziluze. Protesty úplně neustaly, ale ztratily masový charakter. Lidé mají pocit bezmoci. K tomu se přidává mohutná vlna dezinformací – například tvrzení, že „Evropská unie chce Gruzii odebrat národní identitu“ nebo že „Západ podporuje válku, zatímco Gruzie chrání mír“.

Boj o nezávislou žurnalistiku navíc v posledních měsících symbolicky zosobňuje i případ uvěznění Mzii Amaglobeli, zakladatelky regionálních novin Batumelebi. Ta čelí hrozbě čtyř až sedmi let vězení poté, co během roztržky uhodila policistu. Organizace Transparency International označila její případ za mimoústavní a nezákonný a upozorňuje, že jde o exemplární trest, který má odradit další novináře od kritického psaní.

Amaglobeli a její redakce dlouhodobě pokrývají témata korupce, organizovaného zločinu a vměšování Ruské federace do politického dění v Gruzii. Právě proto představuje pro vládu nepříjemného svědka a znepokojivý hlas. Její zadržení se tak jeví nejen jako osobní odveta, ale i jako výstražný signál všem ostatním novinářům, že za odhalování pravdy mohou zaplatit svobodou.

Nová fáze represí se netýká jen organizací a médií jako takových, ale míří i přímo na jazyk a obsah sdělení. Parlament na začátku června 2025 přijal zákon, který zakazuje používání termínů jako „gender“, „LGBT“ či „genderová rovnost“ ve veřejnoprávních médiích, vzdělávacích materiálech a ve všech organizacích, které obdržely jakoukoli formu veřejné podpory nebo zahraničního grantu.

Zákon stanoví, že použití těchto výrazů je pokládáno za „šíření ideologie, která odporuje tradičním hodnotám Gruzie“. Pokuta za každé porušení činí 10 000 lari (v přepočtu 100 000 Kč), v případě opakovaného „přestupku“ hrozí odebrání vysílací licence či rozpuštění neziskové organizace. V praxi to znamená, že média nesmí informovat o problémech diskriminace menšin, násilí vůči LGBT osobám nebo třeba o domácím násilí v kontextu genderových stereotypů. Tento zákaz se dotýká i křesťanských iniciativ, jež se věnovaly ochraně důstojnosti žen či podpoře obětí zneužívání – použijí-li v popisu své práce některý z výše uvedených termínů, riskují trest.

Kriminalizace opozice

Vedle tlaku na občanskou společnost se Gruzínský sen zaměřil na systematickou kriminalizaci opozice. Symbolem této nové fáze represí se stal Nika Gvaramia, zakladatel opoziční televize Mtavari a známý právník. Gvaramia byl na základě rozhodnutí zvláštní parlamentní vyšetřovací komise (tzv. Tsulukiani komise) vyzván, aby se osobně dostavil k výslechu ohledně údajné „podvratné činnosti médií“. Gvaramia účast odmítl s odůvodněním, že komise nemá právní legitimitu a slouží pouze k perzekuci opozice. Soud mu proto nařídil zaplatit kauci ve výši 30 000 lari (cca 300 000 Kč). Gvaramia odmítl platbu jako protiústavní – a byl zatčen.

Podobný osud potkal Irakliho Okruashviliho, bývalého ministra obrany, a Zuraba Girchi Japaridzeho, lídra liberální opoziční strany. Oba byli uvězněni za odmítnutí zaplatit soudní kauci, opět v souvislosti s neúčastí na výslechu před parlamentní komisí. Tato nová metoda trestního stíhání – tedy pokuty a vazba za „neochotu spolupracovat“ – představuje další formu zastrašování a vyřazení nepohodlných politických hlasů z veřejného života.

V létě 2025 tak Gruzie působí jako země, která si uzavírá dveře nejen směrem na Západ, ale i dovnitř — k vlastním občanům. Média jsou umlčována, opoziční lídři vězněni, jazyk veřejné debaty kontrolován. Vláda se snaží vnutit jeden ideologický směr jako jedinou správnou cestu. Tento vývoj nelze nazvat jinak než autoritářskou transformací.

Gruzie však v tomto ohledu není výjimkou. Mechanismy, které vedou k úpadku demokratických institucí, jsou dnes patrné i v tradičně katolických zemích střední Evropy. V Maďarsku vláda Viktora Orbána systematicky přetváří ústavní rámec, oslabuje nezávislost justice i médií a své kroky ospravedlňuje ochranou „křesťanské kultury“. Zákon o zahraničních agentech, obdobný tomu ruskému nebo tomu gruzínskému, Orbán představil v květnu tohoto roku, rokování o jeho přijetí nakonec odložil na podzim.

Slovensko, podobně jako Maďarsko, zažívá v posledních měsících výrazný ústup od demokratických standardů. Návrat Roberta Fica k moci na podzim 2023 přinesl nejen změnu politického kurzu, ale i znepokojivé signály připomínající tendence autoritářských režimů – oslabení nezávislých institucí, útoky na média, omezování občanské společnosti a normalizaci mocenského monopolu, přičemž Ficova rétorika často rezonuje s ruskými narativy.

Tyto tendence nejsou cizí ani českému prostředí. I u nás působí politické síly, které se schovávají za hrdý nacionalismus, domnělý patriotismus a vágní pojetí „tradičních hodnot“, zatímco podkopávají důvěru ve svobodná média, občanskou společnost a demokratické instituce. Typickým příkladem je SPD Tomia Okamury, která ve své rétorice využívá strach z migrace, krajně pravicový nacionalismus opřený o pojmy, jako jsou tradiční rodina, konzervativní hodnoty a jiné výrazy ze slovníku blízkému právě křesťanské komunitě.

Právě propojení nacionalismu, konzervativních hodnot a silné ruky – obvykle opřené o tvrzení, že „chrání národ“, „rodinu“ nebo „víru“ – se stává nebezpečným nástrojem k legitimizaci autoritářské moci. Proto je důležité vnímat současný vývoj v Gruzii nejen jako místní krizi, ale i jako varování. Autoritářství nevzniká náhle – roste pomalu, v atmosféře strachu, únavy a apatie. O to důležitější je v každé zemi, kde svoboda ještě existuje, zůstat bdělý, citlivý k jazyku moci a připravený bránit základní hodnoty utvářející nejen demokratický stát, ale i křesťanskou morálku: pravdu, odpovědnost, úctu k druhému a odvahu postavit se zlu – byť tichému a nenápadnému.

Autorka zkoumá otázky nezávislosti médií na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK. Působila v lidskoprávním oddělení organizace Člověk v tísni, kde se zaměřovala na podporu nezávislých médií ve východní Evropě, a v Charitě ČR, kde vedla humanitární a rozvojové projekty v Gruzii, Moldavsku a na Ukrajině.