Kdyby bylo v mé moci natočit film, tahle scéna by byla zobrazením naplno prožívané lásky. Prožít vděčně každou vteřinu, kdy jsme spolu. Když jsem tenhle výjev viděla snad počtvrté, seděla jsem v tom autobuse vedle starší dámy a obě jsme se dojatě usmívaly. Říkám, je to hezké, že. Paní se začnou lesknout oči, posmrkává a zmateně hrabe v kabelce. Nabízím jí kapesník. „Děkuji, víte… mě to vždycky zabolí…“ Ani nemusí vyprávět, naprosto rozumím. Ona nepláče po ztraceném mládí. Neroní slzy ze sentimentu po studentské lásce. A ani nesmutní, že už je tolik let bez muže. Nemusí vyprávět, a…