17. 6. 2025
|Papež František byl známý svou velkorysostí a pochopením pro těžkosti života, a přece byl někdy nesmiřitelný. Například když šlo o klerikalismus – i o ten, který vychází od laiků.
„Někdy má člověk dojem, že řeholní komunity, kurie, farnosti jsou stále příliš zahleděné do sebe. (…) Zdá se, že se do nich skrytě vkrádá jistý druh ‚obranného neoklerikalismu‘, a klerikalismus je zvrácenost. Klerikální biskup či kněz je zkažený, avšak klerikální laik nebo laička jsou ještě zkaženější; když se klerikalismus dostane mezi laiky, je to příšerné!“ pronesl František ke členům italské biskupské konference v roce 2023. Kam ostrými slovy na adresu laiků papež mířil?
Podle generálního vikáře plzeňské diecéze P. Petra Hrušky tento „klerikalismus zdola“ znamená „vyžadování, očekávání či tolerování projevů nábožensky motivované povýšenosti nad druhými“ ze strany laiků. Příkladem jeho slov může být zkušenost paní Jany: „Na svatební hostině do čela stolu usadili faráře, čímž všechna pozornost směřovala k němu místo k nevěstě a ženichovi. Jemu to bylo očividně nepříjemné, ale roli bodře přijal a bavil publikum svými historkami, myslel si, že se to od něho čeká…“ S podobným příběhem se v jedné internetové diskusi zase svěřila Tereza: „Byla jsem vychovaná ve věřící rodině, kde mi vštěpovali velkou, až nábožnou úctu ke kněžím. Uvědomila jsem si později, že jsem často překračovala zdravou míru této ‚úcty‘, kněze jsem dost často omlouvala a chovala jsem se před nimi vždy hodně servilně.“ A uveďme ještě jeden postřeh muže středního věku: „Naše koordinátorka synodních skupin neodeslala výstupy z farní synodní fáze, protože v nich zaznívaly i kritické hlasy na faráře. Zametla to a neřekla nám o tom.“
Hluboce zakořeněný přehnaný respekt není pro nikoho zdravý. Stačí několik málo let, aby si člověk zvykl na přemrštěnou úctu a privilegia. A pokud farníci svého faráře v dojmu jakési výjimečnosti podporují, ohrožují zdravý růst celého společenství, zejména dotyčného kněze. „Chováme se k lidem v celibátu, jako by byli lepší, svatější než my, laici. Tím pádem je nutíme do obrazu, který bychom o nich chtěli mít a na který možná ani nemají kapacitu. V horším případě pro nás tuto roli budou hrát a vše špatné a omylné, co v sobě nesou, si přestanou uvědomovat,“ upozorňuje psycholog Ondřej Fafejta.
Jeho postřehy dokresluje zkušenost s klerikalismem, jakou měl třeba jeden mladý kněz: „Například velmi úslužné chování a oslovování, nabízení deštníku starší dámou nebo třeba i peněz za to, že jsem přišel na oběd. Ale také přehnaná očekávání nebo ‚přivlastňování si‘ kněze a nárokování, aby se choval podle předem daných schémat, či žádosti o radu v oblastech, kde nemohu nic vědět.“ A zmiňme ještě dva křiklavé příklady ze života: „První, co se mi vybavilo,“ popisuje svou zkušenost Marian, „byl zážitek, kdy jedna farnice s,pravověrnou’ povýšeností prohlásila, že ona si půjde pro svaté přijímání pouze ke knězi, a ne k ženatému jáhnovi, který se každé ráno budí vedle nějaké ženské.“ A jáhen Pavel ho doplňuje: „Klerikalismus zdola je pro mne i to, když si laik zakládá na své roli ve farnosti (např. katecheta, varhaník) a dává druhým najevo svoji nenahraditelnost pro farnost, očekává za to speciální pozornost a úctu či přízeň kněze.“
Klerikalismus je podle mnohých kněží i laiků pozůstatkem dlouholeté formace věřících v duchu dvou církevních stavů: církve učící a církve naslouchající. „Mnozí věřící mají zkušenost s modelem kněžství, které je žito subjektivně s dobrým úmyslem a často i s dobrým srdcem, ale které automaticky předpokládá nadřazenost vůči tzv. laikům,“ říká zkušený farář Petr. Podle něj je v jádru „málo rozšířená zkušenost katolických křesťanů se setkáním s oním jediným Mistrem, Učitelem a obrazem jediného Otce, o němž mluví evangelium (Mt 23,1-12).
Religionisté by nejspíš dodali, že nábožensky založení lidé mají tendenci chápat kněze jako někoho z podstaty odlišného, osvíceného, svatého. Koncilní dokumenty ovšem hovoří trochu jinak: Co do podstaty se sice služebné kněžství odlišuje od všeobecného, ovšem v prvé řadě jsme – jakožto pokřtění – všichni Božími dětmi. Všichni se máme podílet na službě světu; tato služba by bez účasti laiků mohla těžko přiléhavě reagovat na jeho současné potřeby. „Je nemožné přemýšlet o jakékoli změně naší činnosti jakožto církve, která by nezahrnovala aktivní účast všech členů Božího lidu,“ zdůrazňoval papež František.
Právě synodální chápání církve je příhodným očkováním proti klerikalismu. Nabízí se minimálně dva podněty: Předně neidealizujme si kněze, nenuťme je, aby byli svatí podle našich představ, ale podporujme je v tom, aby se stávali sami sebou, aby se stávali svatými podle představ Božích. Druhý podnět s tím prvním úzce souvisí: pěstujme autoritu založenou na dialogu. Karmelitán a terapeut Petr Glogar v knize Všechno začíná v nás říká: „Tendence autorit zdůrazňovat, co se má a co ne, je vyvolaná skrytou obavou ze selhání.“ Paradoxně se ale lidé kněze raději zeptají, „když si mohou být jisti, že jim neodpovíme nějakou formulkou. Nedokážou brát vážně někoho, kdo má na všechno odpověď.“ Schovat se za poslušnost může být pro obě strany příjemné, ale je třeba připustit si otázky a hledat společně, co vede k životu. K setkávání s naším Učitelem.