České označení pro kmotra a kmotru (nářečně také kmocha nebo kmocháčka) se odvozuje od latinských slov compater (spoluotec) a commater (spolumatka). V průběhu tisíciletí se role kmotrů měnila. Zatímco v počátcích křesťanství byl kmotr především dospělým průvodcem dospělého křtěnce, kterého doprovázel v katechumenátu a měl mu pomáhat při vrůstání do života z víry, s nárůstem počtu křtů malých dětí byl chápán více ve vztahu ke křtěnému dítěti. Ještě v době našich pradědečků byl tak kmotr dítěte vnímán jako jakýsi „druhý rodič“, jenž byl mimo jiné v záloze pro případ, že by rodiče zemřeli.

V první polovině 20. století se kmotrovství v našich zemích pro nemálo lidí stalo většinově ryze formálním, pouze jakousi čestnou funkcí. Církev ho ale vždy vnímala jako duchovní úkol a v dnešní době se snaží podpořit původní význam kmotrů ve smyslu slova patrinus: ručitel a přímluvce. Jak říká P. Vojtěch Kodet: „Kmotr především uvádí svého kmotřence do živé a žité víry, do života podle evangelia, do praxe svátostného života, do života modlitby a žití ze slova Božího, do života víry, naděje a lásky, do života i služby v církvi a do života z Ducha Svatého.“

Kmotři učí svým životem

Na webu Pastorace.cz, který vedou pastorační pracovníci, se nicméně k úkolu kmotrů mj. píše: „Role kmotra je dobré se ujmout s určitou dávkou vyváženosti – nenastavovat si laťku péče ani vysoko, ani nízko. Tak totiž kmotr neskončí u frustrace, že nedokáže (u vysoce nastavené laťky) roli kmotra naplnit dokonale, a následné rezignace, že nemá smysl se vůbec snažit.“ K úloze kmotrů se v projevu k členům Rady laiků v roce 1974 vyjádřil papež Pavel VI. takto: „Dnešní člověk raději naslouchá svědkům, kteří něco dokazují činy, než učitelům, kteří to vykládají slovy. A učitelům naslouchá jen tehdy, jsou-li zároveň i svědky.“

Jako kmotři nejsme bezchybní ani všemohoucí. Někdy zvládáme roli kmotra docela dobře, jindy velice málo. Děláme chyby, víme o tom a často to vidí i naši kmotřenci. Může existovat řada důvodů, proč nejsme pro své kmotřence vždy přijatelní – i to je v pořádku. Jsme jenom jedním z pomocných pilířů na jejich cestě víry a životem. Někdy pomůžeme, jindy ani moc ne. Slovy autorů textů na již zmíněném portálu Patorace.cz: „Důležité je vědět, že to nejsme my, kdo je má zachránit, je to Ježíš. Naši kmotřenci jsou jako zahrada, ve které má fungovat umělé zavlažování: pustí se kohoutek, a všechny kytičky pěkně rostou. Občas se některá část zavlažování zastaví a nefunguje. V tu chvíli se objeví někdo dobrý, kdo vezme konvici a začne postupně všechny kouty zahrady zalévat. Jde to trochu pomaleji, možná kostrbatěji, ale nakonec každá květina dostane, co potřebuje, a dokonce se zdá, že jí v jejím růstu nic nechybělo. Stejně tak je to s námi. Když nedostojíme své milé povinnosti kmotra, Bůh pošle někoho jiného, kdo začne zalévat – ať už jejich život duchovní nebo ten obyčejný lidský.“

Existují příběhy, kdy kmotřenec svého kmotra jako průvodce na cestě víry nevnímá – třeba pro vzájemnou čistě lidskou názorovou odlišnost, pro věkový rozdíl, pro svůj pohled na Boha nebo pro velkou fyzickou vzdálenost. Jsou ale i situace, kdy kmotr svou roli kmotra neplní. Třeba proto, že si přestal rozumět s rodiči svého kmotřence, kteří ho o kmotrovství kdysi požádali, nebo se sám Bohu vzdálil.

O tom, jak si svého kmotra vybrat, jak budovat vzájemný vztah a jak přistoupit k situacím, které neodpovídají našim původním představám o kmotrovství, jsme si povídali s P. Jiřím Smolkem a s P. Danielem Víchou.