Stanislav Přibyl, litoměřický biskup 

Uvědomil jsem si, že mariánských titulů není vlastně až tolik. Asi nejvíce mě zaujala knížka kardinála Joachima Meisnera Meditace o Panně Marii (KNA 2001). Jde o soubor úvah, kde autor spojuje mariologická témata se svými postřehy a příběhy ze života. Zaujala mě slova, která se v roce 2017 stala skutečností: „Až jednoho dne zemřu, stáhnou mi kanovníci v dómu v Kolíně biskupský prsten, vezmou z rukou pastýřskou berlu a odejmou mi biskupský kříž. To vše dají do dómské pokladnice, ale v mé závěti stojí: ‚Svůj růženec bych si rád vzal do rakve, je to zástava mé víry, mé naděje a mé lásky. Chci jej ukázat Matce Boží, aby mi po tomto putování ukázala Ježíše, požehnaný plod jejího života.‘“ (str. 38)

Myslím, že tato knížka nestárne, a protože jsem dobře znal jejího autora, vím, že je to více než učená kniha svědectví o jeho mariánské úctě, jež byla inspirativní. Proto se k ní i letos v květnu rád vrátím.

Gorazd Cetkovský OCarm., kněz a administrátor farnosti Olomouc-Hejčín 

Básnická skladba Václava Renče Popelka nazaretská (Trinitas a Křesťanská akademie Řím 2008). Zaujala mne dřív, než jsem z ní znal jediný řádek. Místem svého vzniku. Václav Renč své verše vytvořil v drsném a ponižujícím prostředí komunistického vězení. A jiní vězni se tu dlouhou báseň naučili nazpaměť a takto ji potom vynesli z vězení ven – a až to bylo možné, vyšla tiskem. Když jsem ji pak skutečně četl, uchvátila mne prostota a zároveň hloubka myšlenek a citů, které jsou v ní vyjádřeny. Takovou si představuji i Marii. Alternativní český hymnář k breviáři nabízí úryvky z této básně jako hymny pro různé svátky. A tak když je to možné, velice rád po nich sáhnu a používáme je v komunitě k modlitbě.

A stále znovu a znovu žasnu nad silou Renčovy víry a ducha, když v prostředí, které bylo tolik nepříznivé a nelidské, žil v srdci tak krásnými, povznášejícími a jemnými myšlenkami a slovy. Považuji je za mimořádný poklad v rámci české poezie a duchovní literatury.

Benedicta Andrea Hübnerová OP, řeholnice

Jedna z nejhlubších a nejautentičtějších knih o Marii pochází z pera bývalého milánského arcibiskupa a kardinála Carla M. Martiniho. Kniha Žena svého lidu (KNA 1999) s podtitulem Poslání ženy v církvi je vlastně souborem exercičních přednášek, které komentují postavu Matky Boží jako počátek nového lidstva, do něhož sestoupil Bůh, a zároveň ji obklopují dalšími ženskými i mužskými postavami, na něž italský jezuita pohlíží ve světle Mariiny osobnosti, čímž speciálně nasvěcuje „planetu zvanou žena“. Právě zasazení do středu jejího lidu a nasvícení její lidské křehkosti Marii oživuje a přibližuje realitě dneška. Osobně se mě nejvíc dotkla kapitola o hledání Krista, který zůstal v jeruzalémském chrámě. Tři dny hledání evokují drama velikonočního tridua s jeho utrpením a smrtí, které je i v našem životě nutně přítomno, ale zároveň se do existenciálního dramatu prolamuje slovo: „Nalezli jej v chrámě.“ Na místě, které skrývá, ale i poodhaluje Boha.

Petr Glogar OCD, kněz a rodinný psychoterapeut působící v pražském klášteře Fortna 

Nikdy mě příliš nelákaly zjednodušené lidové brožurky rádoby týkající se mariánské úcty. Vytanula mi na mysl kniha od Pavla Evdokimova Žena a spása světa (Refugium 2011), hutný text, jenž se s poctivostí drží biblické exegeze. Kromě jiného hovoří o ukřižované víře, která je pramenem nového života. O Marii jako ženském archetypu královského kněžství, která dosahuje plnosti v duchovním mateřství. Když se stane „novým stvořením“, má moc rodit Boha v zubožených srdcích. Ať vdaná nebo svobodná, vždy jde o povolání k diakonii, povolání k tomu, aby chránila a zúrodňovala život a napřimovala ho ke Světlu.

Těm, kdo by tento text neshledali úplně snadným ke čtení, bych doporučil vzít si jen krátký text modlitby a rozjímat jej. Modlitby k Panně Marii rozvazující uzly, kterou se velmi často modlil Jorge Mario Bergoglio, a to i jako pozdější papež František (dostupné na www.vojtechkodet.cz).

Karel Šimr, evangelický farář a pedagog na TF JU v Českých Budějovicích 

Nejvíce mne oslovuje dílo evangelisty Lukáše, zejména Zvěstování, Navštívení nebo zmínka ve Skutcích, že se apoštolové modlili „s Marií, matkou Ježíšovou“. Zvláště pak Mariin chvalozpěv, který se církev denně modlí. Protože ale otázka nemíří na svatopisce, nýbrž na literaturu z křesťanských dějin, zmíním právě výklad Magnificat z pera augustiniánského mnicha, kněze a reformátora Martina Luthera. Maria zde chválí Boha, který shlédl na její ponížení a ujal se jí, neboť „Bohu samotnému zůstává takovéto shlížení do hlubin, nouze a bídy, v němž je Bůh blízko těm, kdo jsou hluboko“.

Blahoslavení všemi národy, o němž „něžná Matka Kristova“ ve svém chvalozpěvu mluví, tak v tomto smyslu spočívá především v tom, že s ní v naší nepatrnosti a poníženosti chválíme velké skutky Boží pro naši spásu. Překlad textu najdete v knize Jaroslava Vokouna Luther – finále středověké zbožnosti (KNA 2017). 

Radek Vašinek, kněz a spirituál kněžského semináře v Praze 

Velice silně na mě zapůsobila kniha kardiná a Joachima Meisnera Meditace o Panně Marii. Obsahuje jeho mariánská kázání a meditace rozdělené do tří tematických skupin. V první kapitole se věnuje mariánským svátkům a mariánské zbožnosti, v druhé mariánským poutním místům a ve třetí pak obrazům Panny Marie. Pro mě je velice inspirativní jeho obraz Matky Boží jako dílny Ducha Svatého. „V živém vztahu k Matce Boží jako nositelce Božího Ducha dostáváme odpověď na existenční otázku naší církve. Kde je Maria, tam je nadšení pro Boha a církev.“

Skrze velmi pokornou, hlubokou a srozumitelnou mariologii mi autor nabídl nový pohled na mariánskou zbožnost a působivými obrazy ukázal, jak vstupovat do Boží blízkosti. „Žádnému člověku nehleděl Bůh tak hluboko do očí jako Marii. Proto Maria má svou tvář a zároveň zrcadlí obličej Boha. V jejím pohledu se zjevuje cosi z tajemství Božích očí. V Mariině pohledu nám září do budoucna Boží věčnost.“ Tato kniha je inspirací jak pro moji osobní mariánskou zbožnost, tak pro kázání s mariánskou tematikou.

Panně Marii s děťátkem
andělé drží roucha lem
nad zaroseným trávníkem
Slunce skryté za obzorem
růžový přísvit vrhá sem
tiše v červáncích pluje zem 

Paměti mojí cedníkem
propadá se slib za slibem
tady v prostoru chrámovém
Milost máš Panno v srdci svém
odpusť mi prosím odpusť jen
že jsem takový jaký jsem

IVAN M. JIROUS Z knihy Maria Panno, Matko slova (vydala Matice cyrilometodějská v roce 2005)