29. 4. 2025
|Jsou to dva zdánlivě odlišné příběhy. V prvním jsem se pracovně ocitla v místě, které běžně slouží k rekreaci. Ráno jsem vyběhla ven nadýchat se jarního vzduchu, rozhýbat ramena před hodinami u počítače. Cesta se svažovala, cítila jsem, že voda už je blízko. Ale jak se k ní dostat?
Břehy byly ze všech stran obestavěny chatami v několika řadách. Ploty, závory, brány zamčené na zámek na pořádně tlustém řetězu. No nic, půjdu dál, tam jistě bude přístup k vodě. Hladina přehrady už byla na dohled, odrážely se v ní ranní červánky a mlhavý opar. Prudký břeh byl plný cestiček k soukromým molům. Zahrazeným brankami. Snažila jsem se najít aspoň cestičku k vodě a najednou proti mně běžel zmatený zajíc. Oba jsme v tom mlhavém ránu zabloudili mezi ploty, a přitom jsme nechtěli nic víc než dojít k vodě. Druhý příběh je prostý. Před lety jsem do jednoho společenství chtěla přivést…
Zbývá vám ještě 67 % článku!