Americký psycholog Jonathan Haidt ve své knížce „Spravedlivá mysl“ používá metaforu slona a jezdce, aby ilustroval fungování lidské mysli. Slon představuje naši emoční nebo instinktivní dimenzi, přičemž jde o ohromně velkou sílu poháněnou našimi (nevědomými) touhami a emocemi. Jezdec sedící na hřbetu slona představuje naši racionální nebo analytickou dimenzi, která se snaží o ovládání „slona“. Vnější pozorovatel vidí, že opratě drží jezdec, a zdá se, že slona opravdu ovládá. Ve skutečnosti slonova velikost a síla znamenají, že pokud se slon a jezdec v něčem neshodují, zpravidla vyhraje slon a jezdec pak pouze zdůvodňuje, i sám před sebou, proč vlastně chtěl jít daným směrem.

Woke a další nálepky

Tato metafora, přestože je velmi zjednodušující, nenapovídá pouze, jak často fungujeme my sami, ale možná poodhalí také něco o současné politické situaci v USA a EU včetně nás. Už nějakou dobu převážná část Evropanů kroutí kriticky hlavou nad tím, kam se ubírají Spojené státy. Ostře kritizují údajně neracionální, nelogické, sobecké a neodpovědné chování amerického prezidenta. ti s větší trpělivostí nebo ti, kdo si uvědomují, že USA nelze pouze jednoduše ignorovat, se pokoušejí příznivcům současného prezidenta vysvětlit nerozumnost jeho chování.

V samotných USA je situace extrémně polarizovaná. Zdá se, že existují pouze dva tábory. Jedni označují druhé za iracionální, zpátečnické, nesolidární nacionalisty a izolacionisty, zatímco zpětným směrem slyší kritiku ohledně „woke“ ideologie, „levičáctví,“ „sociálního“ inženýrství. Člověk má pocit, že neexistuje možnost nevybrat si jeden z těchto dvou táborů. Ponecháme-li fakta a obsah těchto sporů (na chvíli) stranou, zdá se, že se ze společnosti radikálně vytrácí soudržnost, zákopy se prohlubují a málokdo vůbec věří v možnost dialogu, nemluvě o nalezení řešení.

Větší části Evropanů dochází s USA trpělivost a zároveň se diví, jak si mohli Američané zvolit takového prezidenta. Avšak – a tím přecházíme trochu i k obsahu – je mimo USA těžké vidět, že spousta Američanů (možná i většina) nevolila „pro“ někoho, ale spíše „proti“ někomu či něčemu.

Trump: protestní volba

Podíváme-li se na ekonomickou situaci zvláště střední a nižší třídy, vidíme, že díky globalizaci spojené s outsourcováním výroby do levnějších asijských zemí (která je mimochodem počátkem zrodu současného velmocenského postavení Číny) došlo od 90. let k enormnímu růstu americké ekonomiky (měřeno HDP). Přesto medián mezd ve společnosti nerostl nebo výrazně za růstem ekonomiky zaostával. Lidově řečeno, nůžky mezi enormně rychle rostoucím bohatstvím elit a žádným nebo malým růstem bohatství velké části populace nabraly za poslední desetiletí ohromných rozměrů.

Miliony Američanů, kteří měli díky průmyslu velmi dobře placenou práci v 70. a 80. letech, a to bez vysokoškolského vzdělání, začaly o tuto práci v 90. letech přicházet. Střední a nižší třída, jež dříve tvořila industriální základnu, zažila společenský propad. Jejich sebevědomí navíc nepřidalo, že se ve společnosti upřela pozornost na diverzitu či rovné šance příslušníků různých etnických či genderových identitárních skupin. Podpora těmto menšinám (propagovaná zvlášť na univerzitách) jakoby z veřejného prostoru vytlačila bývalou střední třídu, kterou úspěšní obyvatelé velkoměst dlouho nálepkovali jako zaostalou či zpátečnickou. Zastánci těchto ideologií pak neoplývali respektem k jiným názorům, což je dalším zdrojem strachů mnohých dnešních republikánských voličů.

Dialog mezi voliči a nevoliči Donalda Trumpa se bohužel téměř nevyskytuje, a pokud ano, je to vysvětlování a argumentování, proč se jezdec toho druhého slona plete. Ani v tuto chvíli, kdy velká část společnosti polyká šok z kroků současného prezidenta, není na obzoru nikdo, kdo by zmiňované části společnosti naslouchal.

Jejich problémy budou zítra i naše

I v Evropě se část lidí těší z aktuálního kurzu americké politiky a plesají nadšením z rozbíjení federální byrokracie, odstavování celých ministerstev, rušení podpory mimovládních a charitativních organizací, rozkladu institucí a rozvrácení mezinárodních vztahů. Je zásadní nepohrdat zastánci těchto názorů.

Zdá se přitom, že tato menšina nechápe, že problémy Ameriky jsou i naše problémy – možná ne dnes, ale zcela jistě zítra. Nerozumí, že svět nemůže fungovat na principu „moje země na prvním místě“, protože to nutně vytváří nestabilitu. Jako by nerozuměli, že přesně tento přístup vedl ke dvěma světovým válkám. Protože je-li silnějšímu dovoleno diktovat podmínky, vládne-li místo práva a morálky pouze větší hůl, svět se opravdu rozdělí, jako už mnohokrát v historii, na sféry vlivu. Naštěstí je tento systém z povahy věci nestabilní, jelikož jednotliví aktéři nejsou a nikdy nebudou spokojeni a jakákoli slabost nebo vnímaná slabost povede ke snaze o revizi.

Přesně o toto se hraje aktuálně v Evropě a ve světě: nejde o válku, která se nás netýká, nýbrž o to, zda budeme součástí systému založeného na důvěryhodnosti, morálce a právu, nebo na systému, kde si dvě tři silné země rozdělí sféry vlivu. Hrozí návrat vztahů z minulosti, kdy jednotlivé státy a národy nemohly rozhodnout o svém osudu, ale byly pouze figurkami na šachovnici velmocí. Možná si někteří myslí, že je to pouze válka na východě. Avšak tady v USA se mluví o dělení Evropy. A její východní část – ano, ta část, která je od Šumavy na východ – se velice snadno může ocitnout ve východní sféře vlivu. Lidé, kteří říkají: „V první řadě Česko“ a „proč se starat o cizí problémy, máme dost vlastních“, by opravdu měli hledět dál než na jeden krok dopředu a měli by na Česko začít myslet. V momentě, kdy se dovolí dělení Evropy na sféry vlivu na základě dohody mocností, nikdo se nebude malých států ptát, co si přejí.

Když se zničí důvěra

Situace je vážná: na ulicích amerických měst jsou zatýkáni lidé, kteří jsou zde legálně – mají víza či zelené karty. Před pár dny byla tady v Bostonu zatčena mladá studentka místní univerzity, držitelka legálního studentského víza. Byla odvlečena letecky 1 200 km do detenčního zařízení, jen aby se po několika dnech dostala na svobodu. Podobný případ se stal několika německým a kanadským turistům. Přes odpor soudu byl začátkem dubna omylem deportován otec rodiny (manželka Američanka) se zelenou kartou do Salvadoru. Omyl byl přiznán, ovšem už ho nebylo možné napravit. Nová administrativa opakovaně odmítla splnit příkaz soudu, jenž některé kroky zakazoval. Úřad na zefektivnění státní správy (DOGE) vedený miliardářem Muskem bezohledně propouští či nařizuje propustit desítky tisíc lidí na hodinu bez udání důvodu. Někteří lidé v ČR tomu tleskají – když se kácí les, lítají třísky – avšak neuvědomují si, že naruší-li se jednou právní ochrana jednotlivce, začnou-li se ignorovat předpisy a nařízení soudů, skutečně si pak stát může dělat, co chce. Stát a společnost nejsou firma a některé mechanismy se vytváří desetiletí. Zničí-li se důvěra, zničí-li se očekávání lidí, je to něco, co nelze vrátit mávnutím kouzelného proutku. Mluví se tu třeba o zrušení zdravotního pojištění pro miliony důchodců…

Kam nás táhne náš slon?

Ať už se nacházíme v jednom či druhém táboře, platí, že náš slon je mnohem silnější než náš jezdec. Ale to platí i o druhém táboře! Vzájemná ignorace či osočování a útočení, nebo i upřímná snaha o přesvědčení druhé strany selhává a k řešení nevede. Dobrou zprávou je, že naprostá většina lidí touží po porozumění a míru a nechce žít v napětí a hádkách. Další skvělou zprávou je, že cesta k této možnosti existuje – je to právě systematický postoj aktivního naslouchání a empatie k osobě z druhého tábora. Ne se snahou přesvědčit ji, nýbrž se snahou pochopit její strachy, obavy a úzkosti a podobně komunikovat vlastní názory k diskutovanému tématu. Místo poučování nebo rovnou nepřátelského postoje se alespoň pokusit o pochopení. I když je to cesta zpočátku nelehká a vyžaduje jisté sebeovládání a zdrženlivost, profi tují z ní obě strany. Kromě jednoznačné „výhodnosti“ má tato snaha etickou i křesťanskou dimenzi.

Křesťané mají být solí země a světlem světa. Často se coby křesťané podceňujeme a neuvědomujeme si, že i zcela malé množství může radikálně změnit situaci. Vzpomeňme si na Abrahámovo vyjednávání o Sodomě (Gn 18,16-33): deset spravedlivých by zachránilo celé město. Nebo Dostojevského Bratry Karamazovy, kdy celý svět, přestože je naplněn nespravedlností a utrpením, závisí na několika málo spravedlivých, jejichž chování brání vypuknutí naprostého chaosu. Nejde o to, co udělají elity či „intelektuálové“, nýbrž o to, zda jsme v první řadě ochotni něco udělat coby jednotlivci. Zda máme vůbec ochotu odmítnout narativ nutného konfl iktu, zda jsme schopni v prvním „kritickém“ okamžiku vydržet napětí, jiný názor, možná i kritiku a snažit se druhou stranu pochopit. Vzpomeňme si na metaforu slona: nejde o chápání intelektuální, nezáleží na síle či přesvědčivosti argumentů. Mnohem důležitější je vnitřní porozumění motivacím, intuicím a emocím druhé strany. Většina z našeho pohledu „nelogických“, „nerozumných“ či „zpátečnických“ názorů druhé strany není totiž výsledkem racionální úvahy, není to jezdec, nýbrž slon, o němž mluvíme.

Křesťané – lidé empatie

Každý z nás má šanci ve svém okolí reálně změnit, kam se svět ubírá. Nemusíme nikde „vytrubovat“ naši víru, naše křesťanství. Ať naše snaha o empatii a pochopení druhé strany mluví za nás. Že to možná nevyjde? Jistě, ale tady máme příležitost následovat Ježíše v nastavování druhé tváře, když dostaneme políček. Často je to totiž spíše políček našemu egu, které chce mít poslední slovo nebo argumentačně vyhrát. Nastavení druhé tváře možná bude mít podobu toho, že místo okamžité odpovědi nebo mávnutí rukou se ještě jednou pokusíme naslouchat srdcem. Co když to vyjde? Co když toho druhého pochopíme srdcem a on se bude cítit přijatý a pochopený – a najednou se otevře nová dimenze?

Máme ohromnou šanci přispět k budování Království, které hlásal Kristus. Coby křesťané nejsme povoláni a posláni žít v paralelní protestní společnosti, nejsme povoláni a posláni splynout s davem a mávnout skepticky rukou, že to celé stejně nemá smysl. Křesťan musí být člověkem, který si je vědom dvojí základní dynamiky. Na jedné straně je to hluboké vědomí, že na tomto světě nelze plně dosáhnout Božího království. A už vůbec ne vlastními silami – jen se podívejme do historie, jak dopadl ráj na zemi slibovaný Velkou francouzskou revolucí, fašismem, nacismem či komunismem. Vždycky zůstaly miliony mrtvých, zničená a rozvrácená společnost. Na druhé straně křesťan nesmí (a nemusí) podlehnout zoufalství, skepsi a beznaději, protože Boží království již započalo, celkové vítězství je už jisté, i když cesta k němu je trnitá.

Na několika spravedlivých záleží osud světa. Nedovolme, abychom se propadli do obecného marasmu a beznaděje. Můžeme se totiž plni naděje a důvěry zasazovat v našem okolí za království míru a spravedlnosti, lásky a pokoje.

Autor je jezuitský kněz, který aktuálně studuje na jezuitské univerzitě Boston College. Před odjezdem do Ameriky byl kaplanem v Akademické farnosti u Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Napsal několik knih o ignaciánské metodě rozlišování.