Naděje není slovem, které bychom běžně užívali při každodenní konverzaci. Nepatří k tématům, o nichž bychom často hovořili, ale zároveň tvoří jeden ze základních pilířů našeho života. Bez naděje se žije těžko a smutně. Naděje patří mezi vzácné zboží a obávám se, že patří mezi ta ušlechtilá slova, jimiž sdělujeme zásadní věci našeho života, nebo taky vůbec nic. Může se snadno stát heslem, pod nímž si při bližším zamyšlení nemusíme nic konkrétního představit. Naděje patří mezi ty skutečnosti, jež se snadno dostávají na transparenty, ale osvědčují se ve všedních rozhodováních, bojích a v jednání, které se odehrává mimo zájem médií a světla reflektorů.

Národní pouť českých a moravských diecézí byla příležitostí, kdy se vzácná, veskrze užitečná a praktická ctnost na chvíli dostala do popředí. Češi se stali „poutníky naděje“. V římských bazilikách zavlála česká vlajka a nejeden z nás se dojal, když u svatého Petra znělo mohutně „Kde domov můj“. Vícekrát pak bylo vysloveno přání, abychom byli poutníky naděje i po návratu domů. Vydali jsme se do Říma, prošli Svatými branami, modlili se u hrobů apoštolů. Byly to výjimečné okamžiky. Jenže jak to udělat, abychom byli poutníky naděje i na našich cestách do práce, při nákupech na víkend či rodinných návštěvách?

Jednou z vět, které mě spolehlivě zvednou ze židle, je naříkání: „Líp už bylo.“ Nebo jí podobná, často užívaná věta: „Bude hůř.“ Slýchávám je častěji, než bych chtěla, a vždy u toho přemýšlím, jak vážně to ti lidé myslí. Ovšem je lékem na chronickou nespokojenost a skepsi věta opačná: Bude líp!? Zejména od dob, kdy se stala logem hnutí, jehož představitelé zcela libovolně nakládají s pojmy „pravda“ a „lež“?

„Naděje není pošetilým optimismem, ale darem, který je nám z milosti dán do reality života,“ píše papež František ve své bule k Jubilejnímu roku s názvem Naděje neklame (Spes non confundit). My křesťané disponujeme ohromným bohatstvím. Nemusíme se uchylovat k prázdným formulkám, protože nám byla darována naděje, jejímž garantem je Pán všemohoucí a jejíž horizont o mnoho překračuje ten náš. Katechismus katolické církve nás učí, že naděje patří spolu s láskou a vírou mezi božské ctnosti. Jejich původem, důvodem i předmětem je Bůh, který je vlévá do duší věřících, aby byli schopni jednat jako Boží děti (srv. KKC 1812, 1813). Naděje tedy není výsledkem mého rozhodnutí či snažení. Je to výbava, kterou poskytuje Bůh zdarma.

Naděje není ani pouhý optimismus, nýbrž důvěra, že věci mají smysl, a to i tehdy, kdy ho těžko nalézáme nebo vůbec nevidíme. „Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha,“ píše apoštol Pavel křesťanům do Říma (Ř 2,28). Tuto větu nelze s užitkem říct člověku prožívajícímu akutní bolest, ztrátu či utrpení. Při zpětném pohledu však lze zahlédnout, že i věci nesmírně těžké dokáže Boží milost proměnit v požehnání.

Konkrétní kroky poutníků naděje

Naději můžeme přijmout jako dar, můžeme o ni prosit s vědomím, že jejím pramenem je Pán a Dárce života. Neznamená to však, že bychom byli pouze pasivními čekateli, až se na nás něco abstraktního snese shůry. Je naší zodpovědností dar naděje rozvíjet a pěstovat. To je práce, kterou za nás nikdo jiný neudělá. Znamená každodenní rozhodování a úsilí. Vyžaduje konkrétní kroky. Jako se poutník blíží ke svému cíli tím, že klade jednu nohu před druhou, být poutníkem naděje může znamenat třeba právě to, že se vědomě rozhodnu všímat si důvodů k vděčnosti a děkovat za ně lidem i Bohu.

Možná začnu pracovat na změně slovníku a místo kritiky a nespokojenosti se pokusím druhé více oceňovat a chválit. Začnu věci dělat poctivě s nadějí, že má smysl jednat dobře, i když mi to nepřinese okamžitý zisk či výhodu. Odvážně podám ruku ke smíru a budu se radovat z úspěchů druhých, jako by byly moje vlastní. Podobnými nenápadnými kroky a rozhodnutími se totiž Boží dar naděje konkretizuje v lidských životech. Takto se stáváme nositeli naděje ve světě, který ji dnes tolik potřebuje. Máme na to nejen celý Jubilejní rok, ale každý den našeho života.