V loňském roce navštívilo Chorvatsko 800 tisíc českých turistů, což je meziroční nárůst o desetinu a překonání čísel před pandemií. Upřímně – neštvou vás už ti Češi?

Pocházím z Dalmácie, ale z vnitrozemí, z provinčního města Sinj u Splitu, které má zhruba 25 tisíc obyvatel. Většina mých krajanů Čechy považuje za turisty. Nicméně myslím, že se trochu zapomíná na obrovský vliv české kultury – například v mém rodném městě vznikl na začátku 20. století spolek Sokol a po první světové válce Orel. Mnoho Chorvatů také studovalo v českých zemích už od konce 90. let 19. století, všichni jsme totiž byli součástí RakouskaUherska. Na druhé straně k nám Češi přicházeli jako vojáci, řemeslníci nebo umělci. V provinční části Chorvatska, odkud pocházím, měli opravdu velký vliv. První profesionální krejčí v Sinji byl Čech. Dnes u nás cestovní ruch tvoří téměř 20 % HDP, současně však vede k obrovskému nárůstu cen. A když jsem u vás mluvil s několika Čechy, říkali, že už k nám kvůli tomu nejezdí na rodinnou dovolenou – raději jedou do Albánie nebo Černé Hory. Proto se náš cestovní ruch nyní více orientuje na Brity, Skandinávce, Američany atd. Nevidím to příliš pozitivně, jelikož tito turisté očekávají vyšší standard služeb, který je třeba uspokojit, což mění atmosféru celé Dalmácie. Jsou oblasti, kde už místní lidé nežijí, jsou tam jen apartmány.

Nedávno jste měli prezidentské volby, v nichž nepřekvapivě zvítězil dosavadní prezident Zoran Milanović se ziskem kolem 75 % hlasů. Kvůli svým proruským postojům je označován za „chorvatského Miloše Zemana“.

Jenže on není proruský. Rusko není v chorvatské politice velkým tématem, protože jsme od něj daleko. Existují určité vazby (např. v roce 2010 Rusové investovali do cestovního ruchu), ale nemáme s Ruskem takovou historickou zkušenost jako vy. Komunistický režim v Československu byl řízen Sovětským svazem, zatímco v bývalé Jugoslávii byl produktem domácí revoluce a Tito se od Stalina brzy odtrhl. Část veřejnosti vidí Milanoviće jako proruského politika, protože je v opozici vůči premiérovi Andreji Plenkovićovi, který je naopak proevropský centrista – jeho politika je založená na větší integraci Chorvatska do Evropské unie.

Přesto Milanović zřejmě nepodporuje Ukrajinu proti ruské agresi.

Nepodporuje chorvatskou účast na výcviku ukrajinských vojáků, ale ruskou agresi na Ukrajině odsuzuje. Chorvatsko Ukrajině dodává vojenskou pomoc. Srovnání s Milošem Zemanem chápu, ale celá naše politika se točí kolem Milanoviće a Plenkoviće – nazval bych to „egokracií“, vládou politického ega.

Nevidíte jako politolog epidemii „egokracie“ po celém světě?

Ano, politika se personalizuje. Milanović a Plenković pocházejí ze stejného prostředí, z komunistických rodin, které byly privilegované – říkáme jim „rudá šlechta“ – a po pádu režimu a získání nezávislosti oba vstoupili do diplomatických služeb. Jsou velmi flexibilní a na politických přesvědčeních jim nezáleží. Milanović začal svou kariéru jako levicový liberál, resp. sociální demokrat, nyní je ovšem liberální nacionalista, který se nijak nebrání myšlenkám národní identity a suverenity, není žádný globalista. Jeho heslem je „Chorvatsko na prvním místě“.

Co výsledky voleb znamenají pro církev? Ve vaší zemi je téměř 80 % obyvatel katolíků.

Alespoň se tak k ní lidé hlásí v průzkumech. Mnoho lidí chodí pravidelně do kostela a praktikuje víru. Obecně platí, že v naší zemi neexistují prázdné kostely, a to ani ve všední dny. Chorvatská církev byla za komunismu zřejmě jediný společenský subjekt, který měl určitou volnost; režim chtěl ukázat, že umožňuje náboženskou svobodu. Katolický týdeník Glas Koncila, založený v době Druhého vatikánského koncilu, kam píšu pravidelný sloupek, fungoval nepřetržitě, i když byl občas cenzurován nebo bylo některé číslo zcela zakázáno a tehdejší šéfredaktor byl pronásledován. Přesto měl týdeník obrovský vliv. S dnešní situací se to vůbec nedá srovnávat! A roli církve ukážu na dalším příkladě: vy jste podepsali smlouvu se Svatým stolcem teprve loni (na její ratifikaci se stále čeká – pozn. red.), zatímco my jsme tak učinili koncem 90. let. Chorvatská vláda tehdy cítila vůči Vatikánu obrovskou vděčnost za jeho podporu demokratické transformace, protože byl jedním z prvních, kdo uznal naši nezávislost.

Pozorujete v Chorvatsku něco jako obnovu víry?

Velká „renesance“ katolicismu proběhla během války v 90. letech. Válka je vždy období, kdy potřebujete něco transcendentního, o co se můžete opřít. Neřekl bych, že přibývá konvertitů. Spíše bývalí ateisté, agnostici a další přicházejí do církve a hledají v ní útěchu. Církev je u nás kritizována za to, že podporuje otázky národní identity a nejde jí tolik o spiritualitu. Nevím, jestli se to tak dá brát. Nemá však žádné velké skandály – jakkoli se objevuje mnoho kritiky (např. že církev dostává velké příspěvky ze státního rozpočtu a nemusí vykazovat své výdaje), neměli jsme žádné zpronevěry apod. Kromě toho církev zřizuje mnoho zdravotnických, vzdělávacích a sociálních institucí. Lidé to vidí, takže se církev jeví veřejnosti pravidelně jako jedna z nejdůvěryhodnějších institucí.

Jaký je váš vztah k Medžugorji, k tomuto oficiálně uznanému poutnímu místu, které leží u vašich sousedů?

Byl jsem tam, když mi bylo asi pět let, je to jedna z mých nejranějších vzpomínek na dětství. Tehdy jsem o tom místě nic nevěděl. Od té doby jsem tam byl ještě dvakrát, naposledy se svou ženou před dvěma lety, a musím říct, že to byl jedinečný duchovní zážitek. Opravdu se vás to dotkne. K Bosně a Hercegovině máme velmi blízko, žije tam také hodně Chorvatů – a myslím, že jsou „duchovnější“, možná díky síle tohoto poutního místa. A také proto, že po staletí žili společně s muslimy a pravoslavnými. Církev je tam skutečným společenstvím.

Dotkla se válka v 90. letech i přímo vaší rodiny?

Bojovalo se i patnáct kilometrů od mého rodiště. Samozřejmě jsme o ní věděli a měla na nás vliv. Na podzim roku 1991, kdy vypukla, jsem začal chodit na základní školu. Všechen ten strach nás hodně změnil, ale myslím, že jiné části Chorvatska na tom byly mnohem hůř.

Jak vnímáte všechno to minulé zlo, touhu po pomstě – a potřebu odpuštění? Je to ve společnosti stále cítit?

Už ne tolik jako dřív. Určité napětí tu je, ale vztahy se Srbskem zřejmě nikdy nebyly lepší než teď – protože jsme právně odděleni. Každý máme suverénní stát, který je demokratický a respektuje práva národnostních menšin. My jsme integrováni do EU, Srbsko zatím ne. Je vnitřně rozděleno na proruské a prozápadní proudy a má velkou pravoslavnou komunitu. Naše katolická církev má navíc se srbskými pravoslavnými spory ohledně role chorvatského arcibiskupa bl. Alojzije Stepinace (1898– 1960) za druhé světové války (bývá kritizován za kolaboraci s fašistickým režimem – pozn. red.).

V roce 2014 dokonce zasáhl papež František do procesu Stepinacovy kanonizace.

Chtěl vyslechnout i srbskou stranu, což chorvatské katolíky dost rozzlobilo. V Chorvatsku za války vládl fašistický ustašovský režim (1941– 1945), loutkový stát nacistické Třetí říše a fašistické Itálie, který se dopustil mnoha zvěrstev, podobně jako např. Slovenský štát. Srbové to však stále chtějí prezentovat jako součást širšího chorvatského spiknutí podporovaného katolickou církví, což je samozřejmě nesmysl. Je třeba říci, že dějiny nás ovlivňují. Když se podíváte, jak dnes Chorvaté volí, je to dáno historií – na čí straně byli jejich předkové za války nebo za komunismu. Pokud jde o sociální a ekonomické otázky, nejsme tak rozdělení. Nerovnost ve společnosti sice roste, ale symbolická témata z historie jsou pro voliče důležitější. I když dnešní prvovoliči ve věku 18 let ani nevědí, kdo byli jejich předkové.

Jsou proto náchylnější volit populisty?

Přijdete-li v Chorvatsku s antielitářskou rétorikou, získáte hlasy, protože lidé nejsou příliš spokojeni s mainstreamovou politikou. Ale my nemáme takového politika, jako je váš Andrej Babiš – někoho, kdo byl dříve proevropský a pak spoluzakládal Patrioty pro Evropu. Všiml jsem si, jak jsou Češi ve vztahu k němu rozdělení. Když jsem ještě studoval politologii, vždycky jsem se divil, že ještě máte v parlamentu komunistickou stranu. A dnes je vůdce nejsilnější opoziční strany zase v Patriotech!

Jaké je postavení křesťansko-demokratické politiky ve vaší zemi?

Křesťanská demokracie je součástí vládnoucího Chorvatského demokratického svazu, ale pravděpodobně by se nikdy ideově nedefinovala jako křesťansko-demokratická strana. Pak máme menší strany inspirované křesťanstvím, ale ty se buď zdiskreditovaly, nebo mají velmi slabé výsledky. Myslím, že chorvatští voliči opravdu chtějí autenticitu – křesťansky inspirovanou politiku a hodnoty, ne jen deklarace. Aby politici věděli něco o sociálním učení církve. Nicméně, jak už jsem zmínil, naší politice jinak chybí jakékoli přesvědčení, jasné ideové postoje – naopak je velmi pragmatická a oportunistická. Mým profesním oborem jsou politické ideje a ideologie, jejich kořeny a vliv v poválečné Evropě a také vztah demokracie a křesťanství. Jenže chorvatští politici, dokonce i ti „konzervativní“, kteří se nazývají katolíky, nevyvíjejí žádné intelektuální úsilí – stačí jim, že „intuitivně“ vědí, „co lid chce“.

Jaký je váš výzkumný projekt zde v Praze?

Zabývám se vlivem křesťanské demokracie na evropskou politiku, chorvatsko-českými vztahy a chorvatskou přítomností v Praze. Pátral jsem po Chorvatech, kteří odešli do Československa po rozpadu Rakouska-Uherska. Prostřednictvím Paměti národa jsem získal rozhovor s paní, jejíž otec se narodil v mém rodném městě a do Prahy přišel počátkem 20. let 20. století studovat architekturu, stal se předsedou Spolku jugoslávských studentů v Praze, který měl kolem sta členů, oženil se s Češkou a pražský primátor Karel Baxa jim šel za svědka. Jejich dcera strávila život v pražské pravoslavné komunitě (její otec sice byl katolík, ale pravděpodobně konvertoval, protože měl prosrbské sklony). Chodili ke sv. Cyrilu a Metodějovi, kde se za války ukrývali parašutisté. Takové příběhy jsem našel.

JAKOV ŽIŽIĆ (*1985 v Sinji) je docentem na Chorvatské katolické univerzitě v Záhřebu. V akademickém roce 2024/2025 je v Praze na výzkumné stáži na VŠ Ambis. Vystudoval politologii na Fakultě politických věd Záhřebské univerzity, kde získal doktorát. Byl výkonným ředitelem Akademie pro politický rozvoj v Chorvatsku. Pravidelně přispívá do časopisu Glas Koncila aj.