18. 3. 2025
|Postní doba může být příležitostí, jak v našem duchovním životě něco nového vyzkoušet a něčemu novému se naučit. Autorem následujících deseti rad je P. Petr Soukal, spolupracovník redakce, který studuje doktorát v Římě a na Youtube má svůj kanál „Don Pietro“, kde tyto „postní tipy“ také zazněly.
Do starobylé křesťanské tradice patří spojovat modlitbu a půst. Můžeme ho vzít ne jako něco, co se „musí“, nýbrž jako něco, co se „může“. A nemusíme se postit jen tak, můžeme se postit za někoho nebo za něco.
Půst je rozhodně něčím, co nám má pomoci, nikoli tím, co by nám mělo zkazit celý den. Je tedy dobře najít takovou formu postu, která nám pomůže a bude pro nás užitečná. Někdo možná bude jíst méně, někdo možná nebude jíst vůbec. Ale to není to nejdůležitější.
Smysl postu formuluje církev ve vstupní modlitbě, kterou uslyšíme při mši svaté: Půst nás má „posilnit“ a zároveň má být znamením našeho úsilí o „duchovní obnovu“. Řecké slovo „askeze“ znamená cvičení, akci, která nás má učinit lepšími, silnějšími a krásnějšími – nejen tělesně, ale i duchovně. Smyslem postu nejen Popeleční středy je, abychom posilnili naši připravenost pro Boha, vnímavost pro jeho slovo a abychom s jeho pomocí „statečně přemáhali zlo a konali dobro“.
Do postu se nevrháme jako jednotlivci ani to není otázka osobní spirituality nebo zbožnosti. Do doby postní vstupujeme s celou církví. Je proto důležité, abychom to prožili ve společenství církve – tou nejlepší příležitostí je slavení eucharistie, kdy se nejen shromáždíme, ale kromě slova a chleba života přijmeme popel, jenž je znamením pomíjivosti a smrti. Půst nás má připravit na slavení Velikonoc, které jsou tajemstvím Ježíšova života, Ježíšovy smrti a vzkříšení.
Ke společenství církve se můžeme připojit nejen slavením eucharistie, ale také modlitbou breviáře, modlitbou, která posvěcuje čas a možná nám ho pomůže i lépe strukturovat a dobře prožít. A ten, kdo si stáhne mobilní aplikaci, zjistí, že modlitba breviáře nikdy nebyla tak jednoduchá jako dnes.
Postit se člověk může nejen od čokolády, kávy či uzeného. Půst může být postem očí – když se nebudeme dívat na hlouposti a věci, které rozptylují naši pozornost. Půst může být postem uší, když budeme (je-li to možné) více v tichu a naslouchání. Půst může být něčím, co vyzkouší, zda jsme skutečně svobodní. Zda v našem životě snad není něco, co by nám jej mohlo kazit.
Sedmá rada je pozváním k tomu, abychom vyšetřili chvíli ticha a promysleli si, jak vlastně chceme dobu postní prožít. Někdy se říká, že cesta do pekla je dlážděná nesplněnými předsevzetími. Ale já vám říkám, že jakékoli předsevzetí je lepší než žádné. A čím bude naše předsevzetí konkrétnější, čím snadněji se k němu budeme moci denně vrátit a znovu se pro ně rozhodnout, tím lépe!
Osmá rada se týká modlitby: zkusit v postní době něčím konkrétním obohatit náš duchovní život. Například zkusme si denně přečíst jeden žalm nebo kapitolu z evangelia, pomodlit se desátek růžence, rozečíst duchovní knihu, denně otevírat katechismus nebo večer před spaním dvě minuty zpytovat svědomí. Postní doba je příležitostí něco udělat, někam se posunout a byla by škoda ji nevyužít.
Na druhé straně někdy může být tím nejlepším postem snaha o obyčejný poctivý život. Možná se pro nás může tato doba stát postní příležitostí, abychom dělali pořádně, co máme tendenci flákat a dělat tak, aby se neřeklo. ?? Možná pro nás může být tím nejlepším postem dělat, co máme a tam, kde je naše místo.
A nakonec zbývá almužna. Můžeme dát potřebným lidem peníze, můžeme podpořit neziskovku nebo hodit něco do kostelní sbírky… ?? Ale také můžeme věnovat druhým něco ještě cennějšího než peníze: náš čas, naši pozornost, ochotu naslouchat, ochotu snášet, přijímat, odpouštět…
K oněm deseti radám přidávám nakonec ještě jeden postřeh: Postní doba může být časem kreativity, kdy si něco nového vyzkoušíme, něco nového se naučíme, ale hlavně „nově“ prožijeme po čtyřiceti dnech Ježíšovy Velikonoce. Doba postní tady není sama pro sebe, ale – když jí to dovolíme – může nás vtáhnout do Ježíšova tajemství. A to je něco, o čem je náš křest a náš křesťanský život.
Postní doba je časem milosti, kdy se poušť znovu stává – jak zvěstuje prorok Ozeáš – místem první lásky. Bůh vychovává svůj lid, aby vyšel z otroctví a zakusil přechod ze smrti do života. Jako ženich nás znovu přitahuje zpět k sobě a šeptá našemu srdci slova lásky. Exodus z otroctví ke svobodě není abstraktní cesta. Aby byl i náš půst konkrétní, je třeba nejprve chtít vidět skutečnost. Když Hospodin v hořícím keři přitáhl Mojžíše a promluvil k němu, okamžitě se projevil jako Bůh, který vidí, a především naslouchá: „Viděl jsem utrpení svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem.“ I dnes doléhá k nebi výkřik tolika utlačovaných bratří a sester. Ptejme se sami sebe: Doléhá i k nám? Otřásá i námi? Dojímá nás? Mnohé okolnosti nás vzdalují jedny od druhých a popírají bratrství, které nás zprvu spojovalo. V Boží přítomnosti se staneme sestrami a bratry a druhé budeme vnímat s novou intenzitou; místo lidí hrozících a nepřátelských najdeme společnice a společníky na cestě. To je Boží sen, ona zaslíbená země, k níž směřujeme, když vyjdeme z otroctví.
PAPEŽ FRANTIŠEK,
postní doba 2024