31. 12. 2024
|Digitální technologie dětem a dospívajícím brání prožívat vzájemnost, regulovat emoce i snášet frustraci – varuje MAREK MACÁK, klinický psycholog, psychoterapeut a vyučující na Evangelikálním teologickém semináři v Praze.
Jako „krizi středního věku“ na konci puberty to popsal „hlavní lékař“ Spojených států (surgeon general). Přechod do mladé dospělosti byl sice vždy krizovým obdobím, ale to, co zažíváme na psychiatriích teď, je nebývalé. Mladí lidé ztrácejí naději a schopnost vnímat život pozitivně. Mám tendenci to přičítat změně, která nastala s nástupem internetu, smartphonů, a zvláště sociálních sítí po roce 2012. Od té doby se duševní zdraví dramaticky zhoršuje. Myslel jsem si, že to souvisí s přechodem od komunismu ke svobodě, kterou neumíme dobře využívat. Jenže stejné je to na Západě. Politická situace ve světě se zhoršila, internet vše jenom zesiluje a lidé se cítí zahlceni. Online komunikace je odosobněná a lidé si k sobě daleko víc dovolí. A mladí, kteří na internetu vyrůstali, pak svět vnímají mnohem toxičtěji. Online diskuse pro ně totiž bývají hlavním referenčním bodem. Zabývám se diagnostikou osobnosti a její výstavbou ve vývoji – a z mé zkušenosti je většina základních kamenů dobře integrované osobnosti dnes jaksi „zabrzděna“. Spousta lidí vykazuje známky nezralosti.
Nedávno jsem viděl zprávu, že lidí závislých na internetu přece jen není tolik. Jenže splnit kritéria závislosti je jedna věc, a v jakém prostředí vyrůstáme, věc druhá. V prvních třech, resp. šesti letech života je pro dítě extrémně důležitá komunikace naživo, mít empatické propojení s rodičem, který ho vnímá tváří v tvář. A zrovna v této fázi dnes obvykle děti dostanou do ruky mobil nebo tablet. Děti teď třeba už v prvních dvou letech života tráví na obrazovce průměrně 10 % bdělého času. Ve věku, který je zásadní pro rozvoj řeči, pozornosti, seberegulace a sociálního kontaktu, tak „minou“ kolem 850 tisíc slov!
Názory se různí. Přísnější psychologové tvrdí do šesti let, podle mě je to až moc, byť to není špatný nápad, chcete-li být opatrní. Navíc je rozdíl, jestli dítě k obrazovce jen odložím, nebo se díváme na něco společně a hovoříme o tom. V raném věku je mozek nastaven nasávat informace a „vrůstat“ do vzájemnosti. Pokud má dítě na mobilu sociální sítě nebo Youtube, Tiktok apod., vždy může uniknout „jinam“, protože ještě nemá vybudovanou vnitřní strukturu osobnosti a seberegulaci. Porozumění a vyjádření toho, co prožívá, se z obrazovky nenaučí. Je to experiment s vývojem. Za posledních zhruba dvanáct let vídáme puberťáky ve stavech, v jakých jsme je vídali v daleko menších počtech.
Děti nerozumí tomu, co cítí a proč, často se bojí vlastních prožitků nebo úzkostlivě prožívají okolí. Emoce vnímají ve velké intenzitě, což snadno vede k sebepoškozování, závislostem, únikům a disociaci (vnitřnímu odpojení). Tím se mysl vyrovnává s přehlcením či s chaotickými stavy. Děti mají často nejasnou identitu, celkově nevědí, kým jsou, nemají o sobě realistickou představu úměrnou věku, jejich sebevědomí je křehké. Velmi často trpí sociální úzkostí, nevědí, jak a kdy se vyjádřit, nebo jsou častěji sociálně nešikovné.
Samozřejmě tehdy bývají jejich stavy horší, ale spíše po letních prázdninách nebo po přestupu na novou školu. Ze strany psychiatrické kliniky to vidím jinak než třeba učitelé. Když jsem začínal, tu a tam jsme mívali dítě, které odmítalo jít do školy, rodiče ho nemohli dostat od počítače nebo jim vysklilo ve dvě ráno dveře, když chtěli, aby šlo spát. Ve smyslu jasně vymezené duševní nemoci těm dětem mnohdy nic nebylo, jen se s nimi nešlo domluvit a chovaly se způsobem, který mohl výrazně zkomplikovat jejich další vývoj. Takových případů narůstá – ale i počet těch s jasnými diagnózami se zřetelně navyšuje.
Jednoznačně můžou být velmi dobrým služebníkem. Ve Francii stanovili tzv. digitální dospělost (kdy děti mohou mít samostatný účet na sítích) na 15. rok života, mobil doporučují nejdříve od 12. roku. Pokud je dítě dobře vedené, nemusí všem těm tlakům podlehnout. Vůbec nejlepší je, když síť zprostředkovává zájem, kterému se dítě věnuje i offline a v reálných interakcích – koníčky, umění, sporty či sociální skupiny, jako třeba skautský oddíl.
Jistě, musíme začít u sebe a nejlépe dříve, než máme děti (směje se). Potom prospívá se v rámci rodiny trochu „hecovat“ a konstruktivně se omezovat – například že po 19. hodině nezapínáme počítač. Schválně, co to udělá? Je třeba mít jasně vymezenou dobu, kterou na obrazovce trávíme, a tím „vytvořit“ čas dělat i jiné věci. Jsme navyklí, že jakmile nemáme povinnosti, automaticky bereme do ruky mobil. Jenže co když zrovna není ta hodina, kterou jsem si vymezil? Pak si půjdu (ze začátku nejspíš s jistou nechutí) radši číst či na procházku nebo si s někým popovídám, zahraju hru naživo… Těší mě, když mi mladí říkají, že už vlastně vědí, proč špatně spí – nedokázali odložit mobil nebo vypnout hru. Přišli na to sami a vytvořili si pravidla. Mnohdy o tom pak školí rodiče nebo kamarády. Prázdný prostor bez obrazovky může být zpočátku nepříjemný, ale musím se ho naučit naplnit. Jeden ředitel školy mi říkal poté, co zakázali mobily: „Děti nám konečně normálně zlobí!“ Mnozí výstižně mluví o výzvě, aby se děti znovu „naučily nudit“. Z nudy se často rodí kreativita a zájem o činnosti, které by jinak člověka nenapadly.
Je potřeba pojmenovávat své emoce a učit se vnímat a ustát ty negativní. Naučit se relaxačním technikám, správnému dýchání a při intenzivní emoci se zaměřit na přítomnost, neunikat (řada emocí se o sebe „postará sama“, není třeba je přebít únikem do virtuálního prostoru nebo k patologické sebestimulaci). Dále využívat meditativní a kontemplační techniky existující v křesťanském kontextu. Děti by se měly ve škole, doma nebo v církevním společenství učit zrelaxovat tělo tak, aby si odpočinula i mysl. Samozřejmě mít dostatek pohybu a spánku. Umět říkat „ne“ a vyjadřovat své potřeby.
Ano, je vidět, že děti ze skautu a jiných komunitních aktivit se v průběhu zrání mají lépe a často v dnešním prostředí dobře prosperují. Je potřeba budovat komunitní zapojení, kde to jen jde. Dělat programy pro mladé v církvi interaktivně, usnadňovat jejich diskusi a umožnit jim, aby odešli se zážitkem a dovedností, co mohou dělat příště, až se u sebe setkají s negativními emocemi. A rozvíjet tím jejich schopnost předvídat, pracovat aktivně se vzpomínkami a zážitky, učit se plánovat, hrát si, používat představivost, nebát se budoucnosti, komunikovat aj. To jsou všechno důležité věci, pro něž dnes mizí reálný kontext.
Aplikace:
Podcasty: