Zřejmě každý z nás zažil, jak se proud vody nejprve zakalí a pak nádherně pročistí, když vyzvedneme kámen ze dna potoka. A pohneme-li dalším oblázkem, stane se totéž. Křest vodou a Duchem Svatým, říká Josef Prokeš, není jen jednorázovou událostí, je pozváním vnímat, těšit se z toho, jak Bůh proměňuje náš život, když máme touhu s ním spolupracovat. A dává příklady. Jordán, voda v nádobách v Káně, Jákobova studna, Galilejské moře – příběhy lidí Ježíšovy doby jsou protkány setkáním s vodou, někdy životodárnou, jindy ohrožující, stejně jako ty naše. Autor občas sáhne i po starozákonních příbězích. Ukazuje, že „nejsme stvořeni k pasivitě a nečinnosti, ale objevujeme v sobě hluboké touhy po naplněnosti a štěstí“, zaslíbená země není ani tak místo, jako spíš stav, kdy „můžeme plně realizovat to, kým jsme, kdy je doceněna naše jedinečnost a dary, které od Boha máme“. Prostor „svobody a radosti“. Křest tyto naše nejhlubší touhy, píše Prokeš, „rozněcuje, a tak nás může zbavit i rezignace a nechuti či strachu něco měnit“.

Sedmadvacet kapitol provází dobře známými úskalími života. Hovoří se o chvílích únavy a krizí, o hledání, jak se vymanit z vleklých konfl iktů a nezdravých vztahů, o rozlišování a životních rozhodnutích. Ať už jde o velké životní události, těžká trápení nebo hledání Božích zázraků v každodenním životě, Josef Prokeš nabízí obdivuhodný vhled do nitra současníků. Nenabízí poučky ani citáty velkých teologů, ba ani důkazy, klade otázky a učí čtenáře naslouchat, těšit se ze života, jaký je, nahlížet nenápadná znamení Božího zájmu o každého z nás.

Čtení knihy Síla křtu v životě je vlastně čtyřtýdenním duchovním cvičením. Autor jednotlivé úvahy opírá o biblické úryvky, konfrontuje je se zkušenostmi dnešního člověka a otevírá prostor pro jejich interpretaci. Vychází přitom ze zkušeností svých i z postřehů z rozhovorů s věřícími i se žadateli o křest. V závěru každé kapitoly nabízí otázky k zamyšlení. Otázky, které nutí čtenáře podívat se na sebe hlouběji, rozkrývat hlubší touhy zasuté v našem nitru. Podněty k vlastnímu zamyšlení pak završují krátké několikaslovné modlitby na další den.

Josef Prokeš zná nároky běžného života, ale ví též o naději, o „kreativní nejistotě“, protože kdyby bylo „všechno jasně dané, nebyl by prostor pro kreativitu, pro hledání překvapivých řešení“. Zmiňuje například příběh samařské ženy, kterou Ježíš oslovil u studny. Mohli se minout, jenže to dopadlo jinak – a to setkání ovlivnilo nejen onu neznámou ženu, nýbrž i bezpočet těch, kdo ten příběh později četli nebo slyšeli.

A co platí pro život jednotlivců, platí i pro příběh církve. Ježíšovi učedníci po ukřižování se strachem utekli z Jeruzaléma. „Paradoxně to však víru ve Zmrtvýchvstalého nebo její šíření neničí. Právě naopak,“ připomíná autor, protože tak se víra začala šířit. „To, co církev otvírá, jsou věci nepříjemné, které učedníci nemají v rukou a nemohou je ovlivnit.“ Přitom však zakoušejí, jak síla evangelia „proměňuje místa, kam přicházejí, lidi, s nimiž se setkávají, i je samé“. Nepochybuji, že autor mluví z vlastní zkušenosti.

Josef Prokeš: Síla křtu v životě (Portál 2024)