26. 11. 2024
|Naučili jsme se Bibli spíš používat než skutečně číst, tvrdí biblista P. SÉAMUS O’CONNELL, profesor Papežské univerzity sv. Patrika v irském Maynoothu. V rozhovoru po hodině nad Markovým evangeliem jsme zkoumali, nakolik se irské problémy v církvi podobají těm českým.
Říká se tomu odborně „kognitivní struktura“, což civilním jazykem znamená, že se příliš nezabýváme textem, jako spíše myšlenkami, které podle nás sděluje. Čteme slovo „spása“ a hned je jasné, oč běží. Vidíme psáno „židé“ a hned víme, o kom je řeč. Nevíme. Nedáváme pozor na to, co Písmo říká. A co se nám nelíbí, přehlížíme. Samozřejmě to platí pro lidské vědění obecně. Izrael nedávno bombardoval nemocnici v Bejrútu, zahynulo osmasedmdesát lidí. Ani jsme to nezaznamenali. Kdyby bomba zabila jediného člověka v nemocnici tady v Irsku, celá země by se zastavila. Padesát tisíc mrtvých v Gaze! Nebavme se teď, kdo má pravdu a komu se děje křivda. Děje se ale něco strašného, a neznepokojuje nás to. A podobně nezúčastnění jsme při četbě.
Před chvilkou jsem učil třídu dospělých. Budoucí jáhny, mladé učitele, kteří potřebují univerzitní potvrzení, že absolvovali kurz náboženství, budoucí nemocniční kaplany a také ty, kdo se v určité etapě života rozhodli, že je víra zajímá. Jeden z jáhnů, který před třiceti lety studoval v semináři, se mě zeptal: „Kde jsme udělali chybu, kde jsme ztratili smysl pro Bibli?“ Podle mě je jedním z důvodů, že jsme Bibli začali používat jako nástroj, prostředek k něčemu dalšímu, místo abychom ji četli a žasli nad tím, co je v ní bláznivého, poutavého nebo nádherného.
I údiv má svou tradici, z níž se můžeme přiučit. Nepřestávám žasnout nad judaismem a jeho schopností předávat biblický text plný symbolů a metafor. Samozřejmě, každé náboženství i denominace má své fundamentalisty. Od těch katolických přes ty protestantské, kteří kdysi silně poznamenali konflikt v Severním Irsku. Živá tradice ale dokáže – a nestane se to hned – člověka zpomalit, naučit poslouchat, divit se, nevyhýbat se nepohodlným místům v Písmu.
S postupujícím věkem čím dál raději kážu. Říkám svým kolegům, studentům a také biskupům, že své povolání považuju za obrovskou výsadu. V neděli ráno kážu farmářům ze zemědělské oblasti na severu hrabství Kerry. Irští farmáři mi připadají moudří. Možná dokážu suverénně předat text, oni zase svoji zkušenost. Není snadné postavit se před ně, pokusit se je oslovit, být autentický, nemluvit výlučně o sobě. Je v tom jakási tichá, jemná radost. Měl jsem štěstí – před pětadvaceti lety jsem sám potkal někoho, kdo mě vyučoval tomu, co se nazývá lectio divina, tedy četbě s modlitbou. Byl to misionář na Trinidadu v Karibiku, skvělý teolog, oddaný práci pro chudé. Měl dobré filozofické základy a naučil mě čtení, které člověka vede domů, kde žije. Říkal tomu „homecoming reading“, což je protiklad odcizujícího, agresivního čtení.
Spíš mě naučil ptát se jinak. Namísto: „Co mi ten text říká?“ položil pro mě tehdy radikální otázku: „Jak mě ten text vrací tam, kde žiju?“ Jinak řečeno, jaké světlo vrhá text Bible na mé zkušenosti, situaci, myšlenky? Biblické metafory a podobenství jsou skutečně geniální. Vezměte si, jak Pavel ve 12. kapitole prvního listu Korintským mluví o lidském těle, o jeho částech, údech, končetinách. O jejich hierarchii, o tom, že místa pokládaná za neslušná o to pečlivěji zahalujeme a právě takovým místům vzdáváme o to větší čest a staráme se o ně. Židovskou antropologii přenášíme do křesťanského života. Metafory k nám mluví jinak než obvyklou řečí: „měli byste“ a „musíte“.
Podle mě ano. A když už zmiňuji důležitost učitelů, jedním z mých byl španělský jezuita Alonso Shökel, s nímž jsem se potkal na studiích na Papežském biblickém institutu v Římě. Již v 50. letech, tedy dlouho před Druhým vatikánským koncilem, stál v čele proudu, který bych nazval literárním uznáním Bible. Pamatuji dodnes, jak tento mezinárodní odborník pronesl, že katolická, tedy latinská církev ztratila Bibli během reformace a renesance. S výjimkou mystiků a mnišských řádů, protože řehole trvají na každodenním lectio divina, tedy rozjímavé četbě Písma. Tradice denního čtení zůstala v klášterech neporušena, navíc jejich čtení Písma bylo duchovní, alegorické, podobně jako židovské čtení se smyslem pro vrstevnatost textu. Zajímavé je, že v posledních patnácti letech tuto tradici objevují konzervativní protestanti v USA. Začalo to znovuobjevením církevních otců a díky dobrým ekumenickým vztahům pokračovalo čtením Tomáše Akvinského, Bonaventury, kázání Bernarda z Clairvaux a jejich výkladů Písem.
Prakticky žádnou formací jsme jako kněží neprošli. Studoval jsem fyziku a matematiku, počítalo se s námi jako s učiteli. Na střední škole, kam jsem chodil, učilo šestnáct kněží, uvnitř jediné diecéze. To byly mé obzory. Změna přišla až v 90. letech. Formovali jsme jedni druhé – stále platí, že společenství člověka ovlivňuje, podobně jako setkání se zajímavými lidmi. Každé dva roky jezdím do kláštera ve Švýcarsku, kde si na mě představená udělá třicet minut času. Nedávno jsem se jí svěřil, jak jsem si oddychl, že už nejsem šéfem postgraduálních studií na univerzitě. Mám méně práce, ale chybí mi možnost ovlivňovat, kdo nebo co se učí. Usmála se a říká: „Ano, moc. Není to nakonec vždy otázka moci?“ Ta poznámka pronesená laskavým tónem pro mě měla formativní význam.
Tohle mi starosti nedělá. Nicméně existuje rozdíl mezi počtem lidí, kteří se za katolíky považují, a těmi, kteří svou víru žijí. Vidím ten rozdíl ve vlastní rodině. Ti první třeba stále trvají na svatbě v kostele, ovšem dokonce i počet církevních sňatků strmě klesá. Za poslední desetiletí je to o nějakých padesát šedesát procent. Nedávno mi jeden teolog z Nového Zélandu vyprávěl, že u nich platí totéž o pohřbech. I v Irsku účast církve časem zeslábne. Se životem v církvi je to jako s cizím jazykem. Můžete jej umět pasivně, nebo ho aktivně používat. Pro mnoho lidí je církev společenská zvyklost, ale nepřináší jim naději, pokoj či útěchu.
A dělám to raději. Pohřby v sobě mají víc realismu. Ze svatby se postupem času stala extrémně drahá záležitost, kdy často víc záleží na tom, jak svatba vypadá na fotografiích. Časem se totéž přihodí pohřbům. Možná víte, že Irsko má stále silnou a zdravou kulturu spojenou se smrtí. Můj kolega z univerzity dokonce vydal knihu nazvanou Smrt a Irové. Donedávna jsme nezažívali popírání smrti nebo vylepšování jejího obrazu, zároveň Irové nikdy nepovažovali smrt za fetiš. Je obvyklé, že ve farnostech, kam v neděli chodí čtyřicet lidí, je při pohřbu hřbitov plný k prasknutí. Ale i to se mění. Těla zesnulých se donedávna vnášela do kostela den před pohřbem, proto byla večerní i ranní liturgie. Na ostatky zemřelého se pokládá bílá pokrývka, kříž a evangelia. Nedávno jsem zažil pohřeb, který mnou, jako teologem, otřásl. Pastor, jenž obřad sloužil, prohlásil, že k těmto symbolům věčného života rodina přidá symboly všedního života, něco přineseného z domova. V té rozdvojenosti věčného a všedního se ztrácí představa, že život je jeden a je posvátný. A že kříž je symbolem utrpení stejně jako radosti.
Existuje rčení, že nic není tak jisté jako demografie. Nemůžete bojovat s proměnou kultury. Karol Wojtyła měl za to, že to jde, ale podle mě ne. Blížící se vlna však není důvodem k rezignaci, spíš naučit se surfovat. Tady na papežské univerzitě v Maynoothu si o mně někteří kolegové myslí, že jsem příliš horlivý, skoro mesiášský, říkají s úsměvem. Snažím se navázat vztah s těmi, kdo chodí na mé hodiny, považuji to v jistém smyslu za svou misi.
Když lidem říkám, že Boha mají v srdci, diví se. Vždyť Bůh je v nebi! Co s tím? Musíme kázat evangelium, což neděláme. Dnešní seminaristé mají polovinu biblických hodin oproti nám v 70. letech. Chybí nám pochopení, k čemu tu jsme. Dále jsme si odvykli říkat zpříma, jak se věci mají. A je zajímavé sledovat, když to někdo udělá. Moje diecéze například nedávno vysvětila dva kněze, ale do té doby deset let ani jednoho. Říkáme, jaká je škoda, že není víc mladých kněží, ale ta doba už je v Irsku pryč. Své povolání ke kněžství jsem přitom silně cítil už od svých patnácti let. Nepřipouštíme si, že se svět změnil. Dokonce i mezi mými kolegy kněžími je značná část těch, kdo se chtějí vrátit do minulosti nebo aspoň předstírat, že věci jsou jako dřív. Raději bychom ale měli přemýšlet, jak přijmout, co přichází. Křesťanství je radikálně ukotvené v Ježíši, v Bohu, který jedná v dějinách. A je radikálně zaměřené k budoucnosti.
V celé Evropě procházíme obrovskou kulturní změnou. Jde o to, zda aktivně hledáme, jak se s touto změnou vyrovnat. Jestli připravíme evangelizační program na národní úrovni. Anebo nabídneme programy, v nichž bychom učili přemýšlet například prostřednictvím umění. Vybavuje se mi třeba moje bývalá studentka, která na univerzitu přišla otrávená katolickým vzděláváním. Když jsme ale v hodinách probírali evangelium vážně a do hloubky, chtěla vždy vědět víc. Podle mě je to skutečná katolická mystička, přestože ji víc než Bible zajímá etika. Každé pondělí vede kurzy mindfulness (bdělé pozornosti – pozn. red.), se studenty při nich malují a u toho poslouchají jazz. Nemám dojem, že situaci zachrání samotné čtení Bible. K tomu je potřeba čas a pozornost, jak ukazuje mnišská a mystická tradice. Studenty v hodinách zároveň vedu k pocitu sebedůvěry. Že co řeknou, má hodnotu, i když je to jen první slovo k tématu. Říkám jim, že když mě něco naučí, mají u mě za jedna. Tady máte titulek k našemu rozhovoru: V mých hodinách nikdo nemá poslední slovo.
SÉAMUS O’CONNELL přijal kněžské svěcení v diecézi Kerry na jihozápadě Irska roku 1982, postgraduální studium absolvoval na Papežském biblickém institutu v Římě a ve švýcarském Fribourgu. Působil jako školní kaplan a ředitel biblické formace pro diecézi Kerry, v roce 2006 byl jmenován profesorem biblických věd na Papežské univerzitě sv. Patrika v Maynoothu.