Válka proti Ukrajině „je z duchovně-morálního pohledu svatou válkou, v níž Rusko a ruský národ plní úkol (…) ochránce světa před útiskem globalizace a do satanismu pohrouženého Západu“. Těmito slovy posvětil válku Kremlu všeruský národní sjezd vedený hlavou ruské pravoslavné církve, patriarchou Kirillem. Padlé ve svaté válce Kremlu, pokračuje Kirill, „Bůh přijímá k sobě jako mučedníky, položivší život z lásky k vlasti a k bližním.“ Smrt Rusů na ukrajinském bitevním poli tak podle ruské pravoslavné církve smývá hříchy a je přímou cestou ke spáse.

Křesťanským žargonem prodchnutý jazyk dále používá nejen duchovenstvo, ale také světští představitelé Putinova režimu. Například bývalý prezident (ve funkci 2008–2012) a nyní místopředseda Bezpečnostní rady státu Dmitrij Medveděv vyzývá národ k „boji se Satanem, kterého ztělesňuje Západ“. Tento západní Satan, hřímá Medveděv, bude Ruskem „svržen do ohnivé propasti“.

Uvedená prohlášení ukazují míru prolnutí církevní a světské moci v dnešním Rusku.

Pravoslavná církev na okraji ruského politického života

Prolnutí ruské pravoslavné církve s ruským státem ostře kontrastuje s pozicí pravoslaví v post-carském Rusku. Bolševici se v prvních letech po převzetí moci v roce 1922 snažili vykořenit tradiční vliv pravoslaví v ruském veřejném i soukromém životě měšťanstva, a zejména venkovského lidu. Hromadně zavírali kostely, perzekvovali věřící a pověřovali činovníky bojem s nežádoucí křesťanskou ideologií, která podrývala všeobjímající ambice agresivního ateistického komunismu.

Během druhé světové války však těžce zkoušenému Sovětskému svazu právě pravoslavná církev posloužila k duchovnímu povzbuzení trpících obyvatel. Rusko tak nakrátko uvolnilo proticírkevní restrikce v zoufalé snaze konsolidovat společnost jakýmkoli způsobem proti existenciální hrozbě nacismu. Jakmile hrozba konce sovětského režimu pominula, z církve se opět stala pronásledovaná instituce na samém okraji komunistické společnosti. Stalinovu, Chruščevovu a následně Brežněvovu perzekuci otupily až Gorbačovovy reformy v druhé polovině 80. let. Na sklonku existence SSSR tak veřejná role pravoslaví opatrně rostla a s koncem Sovětského svazu skončily dekády marginalizace ruské církve.

Nový patriarcha Alex II., zvolený v roce 1990, se nechával fotografovat s prvním ruským prezidentem Borisem Jelcinem na slavnostech k významným křesťanským svátkům včetně Velikonoc. Ovšem podobně jako za Velké vlastenecké války, i Jelcinovo pozvání pravoslaví do veřejného života sloužilo zejména politickým cílům. Víra měla poskytnout tmel ruskému státu hroutícímu se pod tíhou dluhů, korupce a zločinu, které charakterizovaly 90. léta a neúspěšné pokusy o přerod Ruska v liberální demokracii. Když Jelcina v roce 2000 na prahu nového milénia v Kremlu vystřídal Vladimír Putin, tento dnešní „ochránce pravoslaví“ a „pokorný křesťan“ (jak Putina dnes vyobrazují ruská média), ještě nikde nebyl k vidění. V nultých letech se Putin prezentoval jako ateista a technokrat. Církev do politického života vstupovala jen zřídkakdy a opatrně, aby neztratila nově nabytou svobodu.

Zázraky se dějí: Spojenectví církve a státu

Skutečné prolínání ruské pravoslavné církve se státem začalo s návratem Putina do Kremlu v roce 2012. „Boží zázrak,“ komentoval tehdy patriarcha zvolení Putina. Prezident, patriarcha a jim loajální ruská elita s nevolí sledovali úspěšné i nezdařilé pokusy o liberalizaci a demokratizaci států v blízkém zahraničí. Rusko za demokratizačními vlnami vidělo ruku Západu a čím dál hlasitěji jej obviňovalo z arogantní nadřazenosti, pokrytectví a vnucování vlastních hodnot ostatním státům. „Komu se to líbí? Komu se to líbí?!“ ptal se rozčileně Putin na mnichovské bezpečnostní konferenci sálu plného předních západních politiků.

Rusko se tak počátkem druhé dekády 21. století postupně začalo stavět do pozice nezápadu, posléze dokonce antizápadu. Tradice pravoslaví nabídla politické elitě přirozený zdroj hodnot zásadně odlišných od sekulárního Západu. Na nich antizápadní Rusko mohlo vystavět svou rétoriku, školní osnovy, kulturu a diplomacii. Pravoslaví také poskytlo vítanou linku k carskému Rusku, na jehož slávu chtělo Putinovo Rusko navázat. Mělo stát na stejných pilířích jako zmizelé Rusko carů: pravoslavje (pravoslaví) a samoděržavje (mocnost). Náboženství přineslo hodnotový rámec i legitimizaci mocenské politiky. Pravoslaví v kremelském výkladu dějin i současnosti sjednocovalo „svatá bratrská území Ruska, Ukrajiny a Běloruska“. Tato území, hlásal Kreml s podporou církve, je třeba opět sjednotit jako baštu proti Západu.

Myšlenkové propojení hodnot pravoslavné církve s ruským národem nalezl režim v Putinově oblíbeném mysliteli Ivanu Iljinovi (1883– 1954). Jeho filozofické traktáty o hloubce ruské duše a velikosti ruské civilizace prezidentova kancelář distribuovala předním státním činitelům. Politická elita, ponořená v obrazu, který sama namalovala, si začala pravidelně půjčovat Iljinovu rétoriku. Středobodem jejích politických prohlášení se často stávala pravoslavná církev, která ruskou identitu „utvářela v protikladu k Západu“. Rusko tak v pravoslavném a konzervativním patriotismu získalo svou identitu.

Tato identita prolínající církev a stát ležela v hlubině rozlehlých ruských území, kde je pravoslavná církev vlivná, a v hlubině ruské duše, kam učení církve míří. Ryzí „ruskost“, apeloval Putin, se pozná vlastenectvím, solidaritou, duchovností a bojem proti morálnímu úpadku Západu. Rusko proto naplní svou historickou odpovědnost, sliboval Putin před aplaudujícími poslanci, a postaví se „ze Západu se šířící morální a duchovní temnotě“. Putin záměrně použil ruský archaismus „ťma“ (místo moderního slova „temnota“), jenž odkazuje k historickému tmářství a dějinné temnotě. Ruský režim tak umně vzkřísil mýtus obléhaného Ruska k apelu na sjednocení proti domnělé agresi liberálního Západu.

Hrozbou přitom již není chování Západu, nýbrž jeho samotná podstata. Slovy amerického historika mothyho Snydera, problém „nespočíval v tom, co Západ dělal, ale v tom, čím se Západ zdál být“. Ochrana Ruska proti jakési rozrůstající se západní dekadenci se stala určující silou v prolínání ruského státu s tamní pravoslavnou církví. Popsaná ideologie záhy vehnala Rusko do otevřeného konfl iktu se Západem.

Církev a stát ve válce proti Západu

Konfl ikt Ruska se Západem se přirozeně nejintenzivněji rozpoutal na území, kde se oba bloky střetávají – na Ukrajině. Východní a jižní část Ukrajiny nazývá Rusko carským pojmem Novorossija. Historicky a hodnotově Kreml považuje Novorossiju za součást svatých bratrských území. V proslovu k anexi Krymu, srdce Novorossiji, v roce 2014 Putin přirovnal poloostrov k jeruzalémské Chrámové hoře. Z Krymu tak učinil jedno z duchovních center ruského světa. Dobytím „krymské Chrámové hory“, získáním Krymu, hřímal Putin před parlamentem, „ruský národ prokázal takovou zralost a takovou sílu, že svou jednotností vysvobodil krajany z ukrajinského jha“. Poslankyně Tatiana Saenko následně shrnula veřejné nadšení parafrází nikoho jiného než zmíněného Iljina: anexí Krymu „Rusko vstalo z mrtvých a znovu se narodilo“. Anexí Kreml zahájil úsilí o sjednocení jím nárokovaných pravoslavných území.

Expanzivní politiku rychle posvětila také ruská pravoslavná církev. „Nejvyšším smyslem existence Ruska je jeho duchovní mise,“ hlásá patriarcha Kirill, a ta „spočívá v jeho celosvětové roli ochránce před zlem“. Přitom církev dokonale převzala jazyk ruských diplomatů a vyzvala Moskvu „stát se jedním z center multipolárního světa“. Političtí představitelé hovoří o svaté misi a spáse; duchovní rozdávají geopolitické rady – vidíme, že dnešní Rusko ušlo dlouhou cestu od radikálního ateismu bolševických let.

Tato cesta je však ve vnímání ruské duchovní i politické elity teprve na počátku. Jako správná pouť vede do Říma, totiž do Moskvy. Ta se má stát třetím Římem, centrem civilizační alternativy pod vedením antizápadního Ruska. Vybudování třetího Říma, v němž bude vzkvétat ruská civilizace, si pak v pojetí Kremlu i ruské pravoslavné církve žádá neustálé obětování se. „Smrt ve prospěch Ruska,“ opakuje Putin, „může být krásná, pokud slouží národu; smrt pro své přátele, pro svůj lid, pro vlast.“ A Kirill dodává, že „sebeobětování se za budoucnost vlasti“ je v očích Boha „nejvyšší projev sebeobětující se lásky. Vlast přitom není abstraktní pojem – je to národ. Smrtí za vlast tak člověk dokazuje lásku ke svému národu“.

Národní mýtus, vlastenectví a pravoslavná mystika v Rusku splynuly v jeden obraz, v obraz slavného a svatého Ruska. Nezbývá než pracovat na tom, aby ruští mučedníci jejich svatou válku nepřinesli na území „dekadentního Západu“, tedy našeho domova. Kdo z nás by chtěl místo do Vatikánu putovat do Moskvy?

Autor působí na University of St Andrews ve Velké Británii a přednáší na Univerzitě Karlově v Praze. Zabývá se východní Evropou. V Rusku působil několik let jako korespondent britských médií, předtím byl vědeckým pracovníkem v Parlamentním shromáždění NATO v Bruselu a dalších britských a amerických výzkumných organizacích. Text vychází z autorovy knihy Ztracená země. Příběh moderního Ruska (Host 2024).