Nakolik Bůh potřebuje naše boje, naši obranu a apologetické půtky?

Někdy příliš myslíme a mluvíme za něj a možná málo nasloucháme tomu, co si v dané situaci on sám skutečně přeje. V té souvislosti mě napadají dva příběhy. Tím prvním je scéna v Getsemanské zahradě, kdy vojáci přicházejí Ježíše zatknout. Co následovalo? „Tu Šimon Petr vytasil meč, který měl u sebe, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho“ (Jan 18,10). A jak víme, Pána Ježíše to nikterak nepotěšilo. Druhý příběh je ze života sv. Ignáce z Loyoly. Ten se jednou v horlivé fázi po svém obrácení setkal na cestě s Maurem, s nímž zabředl do teologické diskuse. Maur při ní zpochybnil panenství Panny Marie a Ignác zvažoval, zda jej jako správný katolík (v tehdejším pojetí) nemá zabít. Nic netušící Maur nakonec přežil jen proto, že Ignác nechal rozhodnutí na své mule. Ta totiž, když dostala na výběr, na křižovatce zabočila na jinou cestu, než po které pokračoval Maur, což si Ignác rozumně vyložil tak, že i jeho horlivost má mít své meze.

V obou případech se naši světci pletli.

Přesto je i jejich zápal pochopitelný. Je přece přirozené, že se nás dotýká, když někdo zraňuje nebo ponižuje někoho nám drahého – a kdyby to s námi nic nedělalo, asi by to s naším vztahem nebylo až tak žhavé. Když se tedy vrátím k úvodní otázce, i když Bůh náš boj v pravém slova smyslu nepotřebuje, neznamená to, že by nám to mělo být jedno a že se k němu nemáme hlásit. Jenže jde o to, jak.

Jak poznat, kdy je třeba pozdvihnout hlas spravedlivě, v souladu s Božím záměrem, a kdy jde o jiné motivy a motivace, které se za mým nasazením skrývají?

Ani sám Ježíš některé situace nenechává bez povšimnutí a vymezuje se (třeba políček od služebníka velerady). Nicméně pro nás otázka zní, jak poznat, že teď opravdu mám něco dělat a že přitom nejednám pouze z vlastních lidských pohnutek. Úmyslně zde říkám „pouze“, protože naše jednání je vždy koktejlem různých motivů a něco našeho tam bývá přimícháno. Myslím ale, že s tím Bůh počítá, když nás koneckonců jako lidi stvořil. Problém je, když se tváříme, že jde primárně o něj, o církev, o víru, ovšem ve skutečnosti jde hlavně o nás. Odpověď nabízí rozlišování – slovo hojně skloňované, zejména v průběhu posledních tří let, kdy se zabýváme synodálním procesem. Nemáme jen reagovat, máme vědomě odpovídat, volit cestu, která jde více k Boží chvále.

Vyplatí se tedy sledovat, jak mě ovlivňuje nebo co se mnou dělá ta či ona myšlenka, nutkání nebo potřeba nějak se zachovat.

Ano, vede mě to k hlubšímu přimknutí se k Bohu-Lásce, k touze vydat se za tímto Bohem, milovat jej i lidi kolem mě a nechat Boha, aby mě vedl? Nebo mám rudo před očima a v bojovném zápalu nemám čas (a vlastně ani chuť) naslouchat? Sv. Ignác z Loyoly upozorňuje, že i příliš mnoho dobra a naše horlivost může být pokušením, skrze něž se nás Nepřítel pod zbožnou zástěrkou snaží odvést od Boha. Ve výsledku pak můžu dělat, co je „správné“, což však vždy nemusí být to „Boží“ (vzpomeňme si na farizeje). Neměli bychom tedy jednat na základě každého prvního impulzu, nýbrž zkoumat duchy a pozorovat, co se v nás děje, když určitou myšlenku necháme růst nebo ji potlačujeme. Pravidla rozlišování dále říkají, že děláme-li něco, co je v souladu s Božím záměrem, a myslíme si, že odpovídáme na Boží volání, patří k tomu i jakési potvrzení z Boží strany. Tímto potvrzením, přitakáním je také pokoj, který cítíme v srdci, jakkoli povrchové vrstvy našeho bytí a prožívání mohou být obzvláště v náročných situacích rozbouřené.

Dobře. A jak pouštět z rukou pře a obranu a nechat to na Pánu Bohu?

Už jsem zmínila, že někdy jsou situace, kdy se jako křesťané ozvat máme. Nakonec, v současné době se ozývá kdekdo s kdečím – a pokud se chlubíme, že jsme demokratická společnost, máme úplně stejné právo chtít respekt i k tomu, co je drahé nám. Otázkou ovšem je, jak to dělat (useknuté uši nebudou cestou k tomu, aby nám někdo naslouchal). Vyžaduje to poctivou reflexi z naší strany. Někdy je totiž snazší jít do bitvy ve jménu Božím, než si troufnout jednat vlastním jménem a mluvit o svých potřebách. Stejně tak může být „zbožné bojiště“ únikem před naším vnitřním bitevním polem. To ukazuje i papež František ve své apoštolské exhortaci Radost evangelia (Evangelii gaudium), když říká, že „tou první oblastí, v níž jsme povoláni dosáhnout smíření růzností, je naše vlastní nitro, náš vlastní život“ (EG, 229). I Svatý otec ale realisticky konstatuje, že konflikty jsou a budou a nemůžeme je ignorovat nebo zastírat. Nesmíme v nich ale ani zůstat uvězněni (viz EG, 226). Divoké potyčky na bitevním poli vedou ke zraněním, stejně jako uražené mlčení, stavění obranných valů a hloubení zákopů. Opačně působí naše vycházení ze sebe a našich jistot, odvaha k autenticitě, schopnost podívat se na svět očima toho druhého a zároveň jej nechat, aby mohl svět zahlédnout očima mýma. Nezbytný jsou respekt a úcta k druhému, což nevylučuje skutečnost, že si někdy musíme postavit zdravé hranice, máme-li zároveň mít úctu sami k sobě. A stále znovu si přitom potřebujeme připomínat: Jakou obhajobu by si z mé strany přál Bůh-Láska?