Dne 19. října jej totiž i s jeho řidičem při silniční kontrole zadrželi a unesli příslušníci komunistických tajných služeb. Nebýt duchapřítomnosti řidiče, jemuž se podařilo za jízdy z policejního auta vyskočit, svět by tato informace takovou rychlostí nejspíš neobletěla. Nikdo pořádně nevěděl: žije, nežije…

Ty nejtemnější předtuchy se posléze naplnily. Mrtvé tělo kněze se známkami brutálního mučení bylo po deseti dnech vyloveno z přehradní nádrže na Visle.

Věděli jsme, že svými promluvami posiloval na duchu obyvatele Polska. Vybízel je, aby nepodléhali tlaku, nehrbili páteř před představiteli vládnoucího režimu, zůstali věrní ideálům srpna 1980 (právo na stávku, svoboda médií, propuštění politických vězňů atd.). Nikdy tak ale nečinil se zlobou či nenávistí, nýbrž vždy ochotný k dialogu a odpuštění.

Alespoň teplý čaj pro tajnou policii

Kým však doopravdy byl, na to jsme přicházeli až v průběhu následujících let. Venkovský kluk z východu Polska. Narodil se 14. září 1947 ve vsi Okopy nedaleko běloruských hranic, v oblasti, kde se stýkaly různé tradice – katolíci, pravoslavní, kalvinisté, židé i muslimové. Při křtu mu dali jméno Alfons. Rodiče měli drobné hospodářství, pracovali tvrdě, ale rodina nestrádala. Malý Alek pravidelně ministroval v kostele a rozhodnutí stát se knězem se zrodilo během středoškolských studií. Následoval bohoslovecký seminář ve Varšavě a během druhého ročníku dva roky ve vojenské jednotce, kterou režim v rámci boje proti církvi speciálně vytvořil pro studenty bohosloví. Dva roky tvrdé šikany (např. čištění toalet v plynových maskách), politických školení, ideologického nátlaku, ponižování a urážek za účelem minimálně zpochybnit jejich rozhodnutí pro duchovní dráhu.

Jerzy Popiełuszko zemřel jako mučedník, jako člověk, který skutečně – podle definice – podstoupil smrt kvůli křesťanské víře. Nebyl to žádný ztřeštěný podivín, nýbrž ke svému okolí vždy velmi pozorný a vlídný člověk. Byl zcela oddaný věrné službě Kristovu evangeliu a Božímu lidu, netoužil po popularitě a poctách. P. Adam Boniecki, dlouholetý šéfredaktor časopisu Tygodnik Powszechny, ho označil za jednoho z nejzajímavějších lidí, které v životě potkal. A podle jiného důvěryhodného svědectví: když před jeho domem dlouhé hodiny postávali příslušníci tajné policie, poprosil své spolupracovníky, aby jim zanesli alespoň teplý čaj. Anebo v době vyhlášení výjimečného stavu vycházel prý ven k vojákům hlídkujícím na ulicích, aby se s nimi podělil oplatkem (tj. starý polský zvyk o štědrovečerní večeři). Proto ho mrzelo, když o něm oficiální propaganda šířila, že si plete kazatelnu s mikrofonem rozhlasové stanice Svobodná Evropa nebo že ve svém kostele pořádá „seance nenávisti“. Nicméně zřejmě největší bolest mu způsobilo, když narazil na nepochopení u svého církevního představeného (kardinála Józefa Glempa). Vzpomínal, že když po krátkém pobytu ve vyšetřovací vazbě v červnu 1983 šel kardinálovi s kyticí v ruce poděkovat, že se osobně zasadil o jeho propuštění (státní orgány připravovaly inscenovaný soudní proces), ten s ním hovořil způsobem, jaký nezažil ani během výslechů příslušníky komunistických tajných služeb. Kardinálova slova si vyložil tak, že by mohl být jako kněz dokonce suspendován.

„Pravda se náhle stala zjevnou“

Mučednickou smrtí neumírali jen křesťané v prvních staletích, pro něž „krev mučedníků byla semenem křesťanů“ (Tertulián), nýbrž i křesťané, ženy i muži, doby moderní. Mezi nimi věrný svědek („martyr“) Jerzy Popiełuszko. Kněz a filozof Józef Tischner svého času napsal: „Mučednictví je jako sluneční svit, který staví lidskou situaci do úplně jiného světla. Mučedník hozený do Visly se náhle stává jakýmsi zázrakem – zázrakem národním, zázrakem náboženským, zázrakem lidskosti. A pravda se náhle stala zjevnou, pravdou, která platila pro všechny. Nejen pro ty, kteří ho zabili, ale i pro ty, pro které a za které obětoval život. Mučedník vytváří nového ducha, novou jednotu mezi lidmi a ukazuje nám, v jakém světě žijeme“ (Tischnerova abeceda, Triáda 2023).