15.–21. října 2024
Aktuální
vydání
Předchozí vydání
Hledat
Rozhovor
Rozhovor

Obsah

Je nebezpečné vyzývat k násilí

Rozhovor

15. 10. 2024

|
Tisk
|

Jméno Jana Žižky se v těchto dnech skloňuje nejen s názvem pražské čtvrti, ale hlavně kvůli připomínce 600 let od smrti tohoto legendárního bojovníka a vojevůdce. O něm a jeho době jsme hovořili s 8. biskupem-patriarchou Církve československé husitské TOMÁŠEM BUTTOU.

Jak dnes rozumíte osobnosti Jana Žižky vy a společenství vaší církve?

Není sporu, že Jan Žižka je osobností, která patří do dějin českého národa. Naši historii významně ovlivnil. Nejen lidé věřící, ale také historici jej nahlížejí různě. Pravdou je, že Žižka byl ideologicky a politicky zmanipulovaný a příčí se mi hlavně zneužití jeho osoby i husitského hnutí v komunistické propagandě. 

Z hlediska naší církve je Jan Žižka chápán jako osobnost v celém kontextu české reformace. Jako jedna z důležitých postav širokého a pestrého reformního hnutí, vedle Jana Husa, Jeronýma, Jakoubka ze Stříbra, Rokycany, Jiřího z Poděbrad, Petra Chelčického či Mikuláše z Dráždan. Jan Žižka je tedy mužem, který je v husitské církvi nahlížen pozitivně v tom smyslu, že se velice prakticky postavil za program české reformace vyjádřený ve čtyřech pražských artikulech.

Ovšem jeho osobnost vyvolávala otázky, dokonce kontroverze už ve své době.

Ano, mezi utrakvisty i táborskými kněžími. Šlo o to, zda cesta nesmlouvavého boje a násilí je přiměřená hodnotám evangelia. Případně v jakých situacích je možné sáhnout ke zbrani a bránit evangelium mečem. Už v jeho době to byly otázky velmi živé. A Žižka je v tomto smyslu nepochybně rozporuplnou postavou a osobností.

A váš vztah k němu?

Pro mě osobně je inspirující postavou Mistr Jan Hus jako duchovní autorita. Mám blízko k Petru Chelčickém a jeho pojetí duchovního boje. Víte, ale Žižka byl voják. On tu koncepci reformace pochopil jako voják v situaci ohrožení, boje a války se zbraní v ruce. Jeho inspirací byl Starý zákon. Bývá přirovnáván k Jozuovi jako bojovníkovi, ke králi Davidovi, který vedl spoustu válek, nebo k Judovi Makabejskému. Z mého pohledu zapadá do prve zmíněného spektra osobností české reformace se svébytným pojetím obhajoby a prosazování evangelia.

Lze ale člověka násilím, bojem přivést k evangeliu, k dobru nebo k přijetí reformního programu?

České reformní hnutí reprezentovaly především postavy, které se vyznačovaly cestou nenásilí a kázání s tím, že hlásání evangelia je cestou nápravy. V té době byla ovšem běžnou teorie dvou mečů – meč tělesný a duchovní. A když Jan Hus vykládá Desatero, jednoznačně říká, že duchovní a kněží mají užívat vždy a pouze duchovní meč, ne ten tělesný. Nicméně už Hus připouští obranu se zbraní. V rámci katolické církve je ve středověku tato obrana promýšlena jako koncept spravedlivé války s kořeny v patristice. 

Je dobré připomenout, že reformní hnutí vycházelo z biblických motivů i středověké eucharistické úcty a zbožnosti, opravdovosti a kázně. Ovšem věřící, kteří se k němu přiklonili, byli označeni za kacíře, dostali se mimo zákon, reformní kněží nemohli sloužit v kostelích, a proto se rozšířila shromáždění lidu na horách, v přírodě. Ta byla spojena s nasloucháním Božímu slovu, vysluhováním svátostí, zpovědí a vytvářením společenství. Oficiální církev proti tomu zaujala záporné stanovisko vlastně vzápětí po Kostnickém koncilu.

Pak se však reformisté uchýlili i k boji.

Pokojné hnutí se postupně začalo měnit, lidé začali užívat násilí především na svou obranu, posléze i k prosazování svých záměrů a cílů. Objevuje se to hlavně u táborských radikálních kněží a souzní to s Žižkovým radikalismem. Ale netýkalo se to celého hnutí. Pražští mistři souhlasili jen s obrannou válkou. Vedly se disputace o tom, kdy se může meč použít, jak se může použít a v jakých situacích bojovat. Jenže realita té doby byla složitá. Ideální představy o spravedlivé válce, teze o tom, že i nepřítel má být milován, vzaly za své. Ta doba byla velmi krutá.

Proti násilí se stavěl Žižkův protipól Petr Chelčický.

Odmítal jakoukoli cestu násilí. Nejenom u lidu, tedy u venkovanů, rolníků a davů, které již sáhly po zbraních, nýbrž odmítá i cestu násilí u šlechty, násilí rytířů a pánů, kteří v dobové křesťanské nauce měli oprávnění panovat mečem. Žižka patřil k nižší šlechtě a měl pod kůží toto pojetí, že mečem může hájit spravedlnost, evangelní motivy nebo program reformace. 

Ani mezi táborskými kněžími nebyli všichni tak bojovně nastavení. Mnozí z nich neměli s Žižkou vůbec jednoduché vztahy, neshodli se. Nakonec se ukazuje, že Tábor nebylo místo, kde by Žižka mohl najít trvalé útočiště. Odchází do východních Čech, přiklání se ke knězi Ambrožovi, který vychází ve svém přístupu „ke zbrani“ ze Starého zákona. Jsou si bližší vnitřně, včetně ideového pojetí „svaté války“. S Janem Žižkou ovšem z Tábora neodchází ani jediný kněz, což ukazuje, že i Táborští se s Žižkou v jisté chvíli rozešli.

Promiňte mi tu spekulativní otázku, ale co myslíte, že by na Žižku říkal Jan Hus?

Na kázání Mistra Jana do Betlémské kaple Žižka prý chodil jako doprovod královny Žofie, když byl ve službách krále Václava. Historicky se to ovšem doložit nedá. Víme z písemných dokladů, že Husovo učení mu bylo blízké. Ale jak jsme si už říkali – pojal ho po svém. A jak by Hus hodnotil ten vývoj po své smrti, to je fakt otázka. Jsou názory, že husitské hnutí se od Mistra Jana odklonilo. Další pak říkají, že to byla svým způsobem obrana, protože jen pět let po jeho smrti, tedy v roce 1420, byla vyhlášena první křížová výprava do českých zemí. Hus a Žižka každopádně jsou dvě velice odlišné osoby, které navíc jednají každá v zásadně jiné situaci. A potom: Jan Hus byl univerzitní mistr a Jan Žižka voják každým coulem, který jednal podle principů nikoli univerzitních, nýbrž vojenských.

Byl Žižka zbožný muž?

Když psal dopisy (tedy on je nejspíš nepsal, dělal to za něj některý z kněží z jeho blízkosti), prezentoval se v nich jako velmi zbožný. Projevuje se ale jako nejednoduchá osoba, člověk pevné a odvážné víry. Zastával například reálnou přítomnost Krista ve svátosti Večeře Páně. A v dobových vyobrazeních jeho husitských vojsk nacházíme v prvních řadách nesenou monstranci – takové to husitské slunce. Měl tedy velmi silnou středověkou víru v eucharistii, nebral ji jako běžný symbol či odkaz. 

Celý svůj život strávil v taženích. I když měl jako sídlo hrad Kalich u Litoměřic, prakticky tam vůbec nebyl. Doslova domovem mu byly potyčky, střety a bojiště. To člověka musí proměňovat, jakkoli byl jistě velmi odolný a houževnatý.

Jak se na jeho myšlení a jednání mohly podepisovat v té době velmi živé apokalyptické vize konce světa?

Zvláště období let 1419 a 1420 se neslo ve znamení velkého očekávání apokalypsy. Často se objevují názory, že přijde Kristovo království a konec světa. Přikláněli se k tomu i vzdělaní kněží, včetně univerzitních bakalářů, ale také lidoví kazatelé a venkovský klérus. Vykládali Bibli doslova a orientovali se zejména na starozákonní prorocké vize o odplatě a trestu. A ta diskuse o tom byla živá i mezi pražskými univerzitními mistry a kněžími včetně umírněného směru – utrakvismu. Tím spíš to vzali za své radikální duchovní. Nedivme se tedy vojákovi Žižkovi. Pražští mistři naproti tomu říkali, že je to bludný a zavádějící výklad – určovat přesný čas Kristova příchodu. Husitství bylo eschatologicky orientováno jako celek, ovšem tato radikalizovaná část přiváděla lid až k sektářství. Mistři přitom zdůrazňovali, že Písmo má být vykládáno duchovně a obrazně, jenže někteří kazatelé Bibli a určité její pasáže interpretovali konkrétně. 

Mistr z Příbrami, což byl konzervativní utrakvista, který se hodně přikláněl k římské církvi, upozorňoval, že v apokalyptickém učení je málo Boží milosti – a Kristus a Bůh jsou tam pořád jen trestající. Toto pojetí neslo Žižku i jeho lidi, kteří se viděli být nástrojem Božího trestu. Apokalyptická myšlenka a Žižkovo násilí spolu zkrátka souvisely.

Jezdci apokalypsy?

A nejen oni. Předobrazem byly i starozákonní motivy, jak jsme si řekli. Nebylo to v duchu Ježíšova evangelia, to je nutno říci. Jasně se ukazovalo, že násilí plodí násilí. A když vyjede křížová výprava, je logické, že se roztočí kolotoč boje. 

Všichni zúčastnění pak byli v bitvách a bojích velmi krutí. Takový byl středověk. Po husitských válkách byla celá země zničená, a než nastal mír, předcházela tomu opravdu dlouhá doba. Toto válčení bylo v rozporu s křesťanským učením, se vzájemnou láskou. A to proti sobě prosím bojovaly strany, které křesťanství vyznávaly! V jistou dobu to nebyli jen husité a katolíci, kteří proti sobě stanuli na bojišti, nýbrž husité válčili i mezi sebou navzájem. Je to veliký stín a bolest husitství i křesťanství v naší zemi. 

Je pravda, že tehdy i duchovně zaměření kazatelé, kteří odmítali násilí, často vystupovali velmi bojovně a radikálně. Ukázalo se, jak nebezpečné může být vyzývat k násilí. Je totiž jen maličký krůček od toho, kdy se slova změní v činy. Vidím v tom veliké nebezpečí i dnes.

Proč je u nás Jan Žižka tak populární? Chtěli bychom být, my Češi, jako on? Reprezentuje totiž éru, kdy se nás všichni v Evropě báli.

Žižka byl respektovanou osobností. Byl to zkušený a nesmlouvavý bojovník. Neměl rád diplomatické způsoby a postranní vyjednávání a konal přímočaře a čitelně. Uvádí se, že žádnou bitvu neprohrál. Dokázal se dostat i z beznadějných situací a obklíčení. Do žádné bitvy, o níž měl indicie, že by ji prohrál, sám nešel. 

V novodobých národních dějinách se Žižka objevuje jako výrazná postava, ale už osvícenci jej odmítají a vyzdvihují Husa a Komenského, kteří nebyli spojení s násilím. Při utváření československého státu a v bojích legionářů pak vystupuje do popředí vědomí Žižkových vítězství jako symbolu a později hraje znovu silnou roli v protinacistickém odboji.

Jenže pak přišlo jeho zneužití komunisty, čímž se vracíme na začátek rozhovoru. Podle nich se stal osobností stojící v čele husitského revolučního hnutí.

Komunisté si z Žižky a husitství vzali sociální aspekt. Vzbouření poddaného lidu vůči pánům, feudálům, proti šlechtě. Jenže Žižka ke šlechtě patřil. Pak zdůrazňovali protiněmecký boj – tedy že Češi v čele s ním stáli mimo jiné proti Němcům. To je ovšem jednostranné. Vždyť Hus říkal, že je mu bližší dobrý Němec než špatný Čech. A Luther a s ním i masy Němců se stali pokračovateli reformace. Jenže komunistům šlo hlavně o proticírkevní notu. Poněkud si však nevšimli, že jak Husovi, tak Žižkovi nešlo o likvidaci církve, nýbrž o její nápravu. Bylo to náboženské hnutí a komunisté je překroutili. 

Po ideologickém vytěsňování náboženského zřetele v pohledu na toto období se ale už historici a teologové posledních třicet let zabývají skutečně náboženskými otázkami této éry.

TOMÁŠ BUTTA (* 12. června 1958) je teolog, duchovní, pedagog a 8. biskup-patriarcha Církve československé husitské. Jako farář působil v Semilech a Turnově. V roce 1997 získal doktorát teologie, týž rok začal působit jako farář v Praze a současně jako odborný asistent na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. Patriarchou je od roku 2006. Je ženatý, má tři syny. Je autorem řady odborných prací a článků, biblických dramatizací a písní.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou