8.–14. října 2024
Aktuální
vydání
49
Předchozí vydání
Hledat
Doma
Doma

Obsah

Když se z prince vyklube tyran

Doma

8. 10. 2024

|
Tisk
|

Domácí násilí se nevyhýbá ani katolickým rodinám. Přestože se navenek mohou jevit jako příkladná krásná rodinka chodící do kostela, nikdo netuší, co se děje za zavřenými dveřmi. A překvapivě obětí násilí nemusí být jen ženy.

image:Image O mnoha případech domácího násilí se nikdy nikdo nedozví.
O mnoha případech domácího násilí se nikdy nikdo nedozví. Snímek Pixabay

„Uvádí se, že zhruba třetina žen se během svého života potká s nějakou formou násilí v partnerském vztahu, kdy víme, že se nejedná jen o fyzické nebo sexuální, ale také o psychické, sociální či emocionální násilí,“ vypočítává Iveta Wollerová, která deset let pracovala s oběťmi domácího násilí v organizaci Acorus (centrum pro osoby ohrožené domácím násilím). Nyní působí jako vedoucí služby telefonická krizová pomoc v Poradně pro ženy, jejímž zřizovatelem je ONŽ – pomoc a poradenství pro ženy a dívky. Vzpomíná, že v Acoru pracovali i s mužskými oběťmi domácího násilí, nicméně z celkové klientely jich bylo jen cca 3–5 %, neboť pro muže bývá dvojnásob těžké přiznat si situaci týraného a hledat pomoc. Navíc, jak konstatuje Iveta Wollerová, v poradnách pro oběti domácího násilí často pracují ženy, což je pro muže coby oběti další zátěž. A tak se o mnoha případech nikdo nikdy nedozví.

„Člověk se chová násilně, když se druhému snaží ublížit, nutí ho dělat něco, co sám nechce, zastrašuje ho a ponižuje – a dělá to vědomě. Nevěřila jsem, že to, co mi dělal manžel, by mohlo být domácí násilí. Nikdy mě neuhodil. Když se mi něco nelíbilo, nezdálo a postupně to ani nešlo vydržet, vysvětloval mi, že máme poklidné manželství, že mohu být ráda za to, co mám. Zkrátka že je to v pořádku a že nemám věřit tomu, co cítím. Argumenty měl dobré, ale já z toho byla jen zmatená a nedokázala jsem rozlišit, co je pravda a co ne,“ vypráví paní A. Například mu uvěřila, že když mu nedá v ložnici, co on chce, porušuje tím svátost manželství. „Postupně jsem si připadala jako jeho majetek. Ale i když jsem se snažila být hodná a nedat manželovi důvod, aby se zlobil, šlo to čím dál hůř. Vždycky si našel něco, za co na mě začal křičet, a nikdy jsem nevěděla, co to bude – od špatně nastavených žaluzií až po to, co je v lednici nebo jak to tam je poskládané.“

Už nebylo kam uhýbat

Vystupňovalo se to až do momentu, kdy se jí zmocňoval strach a úzkosti, když viděla parkovat jeho auto nebo slyšela klíč v zámku. „Celé roky jsem si myslela, že to mohu změnit svým chováním, že tomu mohu předejít a že za to vlastně můžu já, když na mě manžel křičí, až jsem se dostala do slepé uličky. Už nebylo kam uhýbat,“ ohlíží se bývalá klientka poradny.

Jedním z mýtů, jež o domácím násilí panují, je, že nejsou-li tam facky a modřiny, není to násilí. „Většina našich klientek mluvila o tom, že je snazší strpět pár facek než zažívat psychický teror,“ říká Iveta Wollerová. Pokud ve vztahu není fyzické násilí, mnohé ženy si ani nedokážou připustit, že tak, jak to mají, to není v pořádku. „Možná znáte ono přirovnání se žábou: když ji hodíte do vařící vody, vyskočí. Ale pokud ji ponoříte do studené vody a vodu pomalu zahříváte, žába ztratí rozlišovací schopnost pro okamžik, kdy už je to nebezpečné, z vody nevyskočí a uvaří se. Je to podobné – jestliže se jedná o formy spíš psychického nebo sociálního násilí, omezování svobody a nedojde přímo k fyzickému útoku, rozlišovací schopnost oběti není úplně dobrá. Často si myslí, že podobné problémy jsou všude,“ popisuje Wollerová.

V takových případech se mnohdy stupňuje kontrola (např. i finanční, kdy žena nemůže disponovat penězi). Klientka se často dostávala do sociální izolace, partner sledoval, jak a s kým tráví čas, jestli z jeho pohledu věnuje dostatek času péči o rodinu, nedovoloval jí stýkat se s přáteli, rodinou, často jí kontroloval telefon či e-maily. Zároveň si nárokoval právo o všem rozhodovat, a hlavně mít klid, protože on je ten, kdo musí všechny živit.

„Je to proces, který se stupňuje, ale partner dává najevo, že to je normální. Žena se postupně čím dál víc bojí, protože nikdy není nic v pořádku. Pak to třeba vygraduje, něco se stane, a on začne slibovat, že už to neudělá, že to bude dobré. Jenže není. Většinou je to děj probíhající ve spirále, kdy se střídají fáze napětí, útoku (verbálního či fyzického) a fáze omluv a usmiřování. Jen je v té spirále čím dál méně prostoru, vše se stále opakuje a útoky jsou častější. Obrovskou roli zde hrají strach a pocit viny,“ uzavírá Wollerová.

Na začátku bývá pohádka

Většina násilných vztahů, i podle výpovědí klientek azylových domů, začíná naprosto pohádkově. Muž bývá velmi pozorný a ženy snadno nabudou dojmu, že našly vysněného prince. Jenomže postupně se to začne měnit. Z velké lásky a potřeby být spolu se stane kontrola. On si začne dělat přílišné nároky na její čas, často jí píše nebo se ptá, kde je a co dělá. „V tento moment si žena stále ještě může myslet, že to je velká láska, zvlášť pokud neměla ideální zázemí v původní rodině,“ líčí Iveta Wollerová a dodává, že v tomto směru jsou náchylnější naletět ženy, které mají podobnou zkušenost z dětství. Jejich maminka se třeba snažila násilný vztah snášet a dávala dceři najevo, že žena to má vydržet. Jindy jsou oběti domácího násilí jen poslušné hodné holky: jejich otec byl dominantní a uměl si zjednat pořádek. Stačilo, že dívky byly vychovávány v tom, že zásadní hodnotou je poslušnost. Jiné ženy naopak postrádaly matku – buď zemřela, odešla, nebo byla nějakým způsobem „nepřítomná“. „Toto jsou faktory pro snazší vplutí do násilného vztahu, přičemž partner je na začátku mimořádně pozorný a tyto dívky něco takového nikdy nezažily,“ přibližuje Wollerová.

Zvlášť v katolických rodinách mohou mít oběti domácího násilí pocit viny, že nedokážou „zařídit“, aby to v jejich rodině bylo hezké. Mnohdy se obětují, aby zachránily svátostné manželství, rodinu. Žijí v přesvědčení, že když daly slib „až do smrti“, raději umřou. Je ale šance, jak z toho ven?

„Většinou potřebujeme, aby nám někdo zprostředkoval pohled zvenčí. Je dobré obrátit se na zkušené (např. Bílý kruh bezpečí, Acorus, Cetrum Locika, Poradna pro ženy a další – pozn. red.). A následuje dlouhodobá terapie,“ ozřejmuje Iveta Wollerová. Vzpomíná na klientku, která žila v psychickém i fyzickém násilí. Ale vždy, když se odhodlávala s tím něco udělat a manžel to vytušil, přišlo další dítě. Takto postupně porodila šest dětí, než skončila v péči psychiatra. Bohužel „zatnout zuby a vydržet“ se vůbec neukazuje jako funkční model.

Pokud se žena k odchodu přece jen odhodlá, mohou být motivací děti: buď partner začne ubližovat i jim, anebo samy dávají mamince najevo, že to vidí i vědí a že v tom nechtějí zůstávat. Jak konstatuje Iveta Wollerová, v pubertě se navíc stává, že syn začne kopírovat otcovo chování a bude se k matce chovat stejně. „Takoví partneři umí velice dobře manipulovat. A bohužel tady hraje obrovskou roli strach, malá sebehodnota oběti, obavy, jak uživím děti, jak to zvládnu. A jak vidím ze své praxe, je-li násilný partner psycholog, politik nebo policista, opravdu se z toho těžko vystupuje.“

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou