1. 10. 2024
|Před padesáti lety, 25. září 1974, zemřel v prostém nemocničním pokoji v Klatovech teolog, římskokatolický kněz, exulant, univerzitní pedagog a spisovatel Vladimír Boublík.
Domů přicestoval pravděpodobně 23. srpna a strávil zde měsíc, přičemž většinu času pobýval v nemocnici v Sušici, později v Klatovech. Náhlá smrt zasáhla jeho matku a přátele v Římě jako rána z čistého nebe. Z dopisů, které Vladimír Boublík psal ještě poslední den svého života v nemocniční posteli, se zdá, že věděl, že se do Říma a ke své milované teologii patrně už nevrátí.
Všechno, co v Římě vykonal od začátku 60. let, kdy začal působit na Teologické fakultě Papežské Lateránské univerzity (jejímž se stal profesorem a ke konci života i děkanem), by zřejmě vzalo za své. Jeho jméno a dílo by byly známé jen úzkému okruhu jeho kolegů, badatelů, studentů a Římanů, nebýt dvou lidí: spolupracovnice dr. Moniky Schreier, jež mu byla každodenně nablízku posledních šest let jeho života a stala se první čtenářkou a korektorkou jeho studií, článků a knih, a česko-římského teologa, kněze, exulanta, přítele, kolegy a pokračovatele v jeho díle, prof. Karla Skalického.
Vladimíru Boublíkovi nebylo vyměřeno mnoho času. Narodil se 16. listopadu 1928 v malé vesničce Mokrosuky u Sušice. Měl dva bratry, ale zdá se, že mnohem více času trávil na gruntu rodiny Levých než na hospodářství svého tatínka v nedaleké Čermné. Když mu bylo devět let, jeho otec zemřel. Starost o dva grunty, v Mokrosukách a v Čermné, muselo být pro jeho maminku, bratry a příbuzné těžké. Z Vladimírova vyprávění víme, že i tak z něho jeho matka chtěla mít kněze. V roce 1939 ho proto přihlásila do tzv. malého semináře v Českých Budějovicích a zapsala jej k osmiletému studiu na Jirsíkově státním gymnáziu. O prázdninách se Vláďa vracíval domů. Miloval předhůří Šumavy i volnost, kterou mu matka dopřávala, třebaže musel pomáhat tak jako oba jeho bratři při žních.
Na gymnáziu patřil mezi dobré studenty, a tak v červnu roku 1947 odmaturoval s vyznamenáním. Po prázdninách vstoupil do kněžského semináře. Zachovaly se nádherné dopisy se spolužákem Janem Šímou, v nichž debatují o tom, jestli to má smysl a jestli by se neměli přece jen věnovat něčemu jinému.
Po komunistickém puči byl vězněn (viz samostatný text níže) a po čtyřech letech se mu podařilo uniknout na Západ. Ve sněhu a mrazech se mu povedlo v únoru 1952 dojít do západního Berlína, odkud po nutné rekonvalescenci a odpočinku odjel do Říma, aby se zde znovu nabídl ke kněžství. Žil v kněžské koleji Nepomucenum, studoval na Lateránské univerzitě a jeho spirituálem byl – tak jako u Karla Skalického – Tomáš Špidlík, jeho pozdější přítel a kolega. 17. prosince 1955 byl vysvěcen na kněze a o půl roku poté poslán v zachování tradice kaplanovat do Jižních Tyrol.
Celou dobu však zůstával ponořen v teologii. Psal recenze, spřádal plány na svoji disertaci. Byl skoro zázrak, že si ho z Tyrol vyžádal jeho profesor a zároveň rektor Lateránu Antonio Piolanti, který chtěl, aby si Boublík dodělal co nejdřív doktorát a zůstal na univerzitě jako jeho asistent. Vláďa, k němuž měl prof. Piolanti doslova otcovský vztah, si vybral téma, které spoluurčilo celou jeho pozdější teologickou práci – otázku Božího předurčení (predestinaci). Svoji práci obhájil a po prázdninách roku 1959 začal působit na Lateránu, s nímž spojil celý svůj zbývající život.
Jedním z nejdůležitějších počinů jeho působení bylo rozpracování tématu fundamentální teologie a založení a obhájení religionistickoteologické specializace, která reflektovala smysl mimokřesťanských náboženství v dějinách spásy. Stal se vůbec prvním teologem své generace, kterému se něco takového podařilo na některé z papežských univerzit. Plodem tohoto zájmu je jeho dodnes nepřekonaná kniha Teologia delle religioni – Teologie mimokřesťanských náboženství.
Boublík působil i na jiných institucích než jen na Lateránu. Všechen čas věnoval své teologii, vyučování a psaní knih v italštině a částečně i v češtině. Jeho pracovní nasazení bylo obrovské a jistě se podepsalo i na jeho subtilním zdraví. Když se mohl v roce 1968 přestěhovat do svého vlastního bytu, ten se stal místem setkávání osobností z církve, akademické sféry, exilu a umění. Moc rád doma hostil i své studenty. Kromě své práce miloval Řím, slunce, červené víno, dýmku, květiny a poezii. Navštívil řadu evropských zemí, nejraději ale pobýval ve Francii a Španělsku, občas se také vrátil do míst svého jihotyrolského působení.
Tak jako skoro všichni členové exilu se i Vladimír Boublík dostal do hledáčku československé rozvědky a StB. Již od prvních cest biskupa Františka Tomáška do Říma se stal jeho průvodcem. Uvědomoval si realitu církevního života v ČSSR i to, že někteří církevní představitelé s režimem kolaborují. Rozvědka na Boublíka vedla rozsáhlý spis, z něhož je zřejmé, že se s agenty rozvědky, kteří působili v Římě jako „úředníci velvyslanectví“, stýkal. Z mnoha indicií vyplývá, že o těchto setkáních věděly zainteresované církevní osoby, které působily v diplomatických službách. Je možné, že Boublík tímto způsobem vytvářel určitý styčný bod mezi režimem v Československu a vatikánskými úřady.
I na podkladě dostupných spisů těch, s nimiž se stýkal a o nichž hovořil, můžeme říci, že nikomu neublížil a nikoho nepřivedl do problémů. Naopak. Prokazatelně pomáhal slovem i finančně kněžím doma a těm, kteří přijížděli na koncil, navštívit Řím nebo se také rozhodli pro exil. Čtyřikrát se mohl podívat do Československa, několikrát za ním mohla přijet do Říma jeho maminka a patrně i oba bratři. Krutost režimu dokládá i to, že jeho matka byla rok vězněna za nesplnění dodávek (měla zmíněné hospodářství), i když je zcela jisté, že se jí režim pomstil za syna, který utekl za hranice.
Boublík snil o tom, že se jednou vrátí domů, ale je nepravděpodobné, že by se tak stalo před rokem 1989. S vlastí zůstal nejsilněji spojený svojí knihou Boží lid, kterou napsal česky a která je komentářem koncilního dokumentu Lumen gentium. Knihy, z níž sám Boublík četl v českém vysílání Vatikánského rozhlasu, si mimořádně cenil i biskup František Tomášek. Čtenář by určitě neměl minout Boublíkovy další práce: Člověk očekává Krista, Teologická antropologie, jeho Duchovní deník, Dopisy Monice, rozsáhlý konvolut dopisů přátelům a domů Broučku a cvoku přenáramný a pochopitelně také vzpomínky jeho přítele prof. Karla Skalického.
Odvažuji se tvrdit, že v knihách a statích Vladimíra Boublíka, tam, kde píše o předurčení, o lásce, životě, bolesti, smrti a zmrtvýchvstání, se otiskuje i jeho vlastní životní anabáze. Spolu s Josefem Zvěřinou, Antonínem Mandlem, Tomášem Špidlíkem, Karlem Vránou, Karlem Říhou a Karlem Skalickým nedělal teologii jako od života odtrženou vědu, ale – řečeno slovy svaté Terezie Benedikty od Kříže – teologii jako bohoslužbu, která pomáhá člověku poznat Boha a přijít k němu blíž.