Jak školení nově jmenovaných biskupů vypadá?

Nechodili jsme po vatikánských úřadech, abychom se s nimi seznamovali. K tomu slouží návštěvy ad limina, kdy jezdí do Vatikánu celé biskupské konference. Bylo to spíše formační setkání, vzdělávání. Přicházeli nám přednášet kardinálové, kteří stojí v čele jednotlivých vatikánských úřadů – takže například prefekt Dikasteria pro nauku víry Victor Fernández přišel zprostředkovat teologickou vizi papeže Františka o předávání víry, kolegialitě a synodalitě. Za státního sekretáře kardinála Parolina musel zaskočit kvůli jeho zahraniční cestě zástupce státního sekretariátu, který přednášel o úloze církve v globalizovaném světě. Dostalo se nám spousty praktických postřehů o liturgii, dialogu kultur, Jubilejním roce 2025 a samozřejmě o synodě o synodalitě. Náš krajan kardinál Michael Czerny nám zase nabízel svůj náhled, jak pojmout rozdělení a náboženské, politické i kulturní konflikty a jak dojít ke smíření. Velice zajímavě pak mluvily dvě dámy z Dikasteria pro laiky a rodinu o významu manželství a rodiny v církvi, a hlavně o vztahu biskupa k rodinám a jejich formaci: naším úkolem je přistupovat k rodině jako k domácí církvi. To mně přišlo velice zajímavé a určitě to budu ještě domýšlet.

Vyskytlo se téma, které vás vysloveně překvapilo?

Ano, když jsme mluvili o digitálním světě – jak ho využít pro evangelizaci a jak se postavit k umělé inteligenci jako morálnímu fenoménu. S vynikající přednáškou mezi nás přišel Paolo Benanti, profesor na papežské Gregoriánské univerzitě. Popisoval morální úskalí algoritmů, které nám na sociálních sítích nejen „předkládají“, co nás zajímá či baví, ale mohly by znamenat také nebezpečí – třeba v situacích, kdy by měly rozhodovat o dávkování léků, případně třídit pacienty k léčení či neposkytnutí zdravotní péče. Překvapilo mě, jaké kapacity k danému tématu v církvi máme – Benanti je poradce při OSN a nesmírně erudovaný člověk.

Viděli jste se i se Svatým otcem?

Na audienci jsme sice hodinu čekali, ale pak přišel a „bez papíru“ si sedl a řekl, že kdo má kuráž, ať se ptá, a že si začneme povídat. Hodinu a půl jsme se spolu bavili, jako bychom seděli u jednoho stolu. Papež opakovaně zdůrazňoval, abychom se v biskupské službě hlavně nenechali unavit. „Pořád dál a vpřed,“ říkal s tím, že víru, kterou jsme přijali, musíme sdílet. Pokud ji máme a zastavíme její proud, je to, jako když se z říční vody stane stojatá. Začne se rozkládat a páchnout. Na pomoc si vzal také evangelijní příběh o pozvání na svatbu. Náš pastorační přístup by měl všechny přijmout a vzít je dále. A teprve, až když jsou „uvnitř“, zjišťovat, kdo má či nemá svatební šaty. Prostě nikoho nenechat venku a nesortovat lidi hned u vchodu, ale všechny shromáždit a pak jim pomoci si ve všem „udělat pořádek“. Papež každému z nás podal ruku. Představil jsem se a poděkoval mu za podporu při povodních, kterou nám projevil při generální audienci.

Co si z Říma přivážíte?

Přátelství s řadou spolubratrů z celého světa. Skamarádil jsem se s biskupy z Finska, USA, Kypru či Bulharska a těším se, že na některé kontakty budu moci navázat. Potkal jsem dokonce dva biskupy, které mají blízké vztahy k naší zemi – jeden pochází z Tanzanie a žil na české papežské koleji Nepomucenum, druhý spolupracuje s pražskou arcidiecézní Charitou a je z Indie.

A nejsilnější zážitek?

Prvně v životě jsem sestoupil ke hrobu apoštola Petra. Držel jsem mitru a na ruce měl prsten, který mě poutá k diecézi. Obojí jsem položil na náhrobek a modlil se, aby mi byl sv. Petr v biskupské službě průvodcem. A pak to byly papežovy akcenty, kdy například zdůrazňoval, abychom se nesnažili měnit nauku církve, ale soustředili se na to, jak víru předávat. Celé to byl neobyčejný zážitek, který mě přenesl z lokálních poměrů Litoměřic do světové církve, univerzální, bohaté a zkrátka katolické. Zásadním způsobem to člověka usměrňuje, jak potom jednat doma, rozšiřuje to obzor. Nedá se to nastudovat nebo někde vyčíst, je to potřeba zažít.