Ať už to má jakékoli konkrétní projevy, jde v podstatě o utváření duchovního postoje každého pokřtěného. Máme být před Bohem „jako děti“. V moderní době tuto evangelní výzvu výrazně uskutečnila například svatá Terezie od Dítěte Ježíše.

Cesta důvěry, lásky a radosti

Papežové 20. století až po současného Františka vřele doporučují Tereziinu „malou cestu“ svatosti jako královskou cestu pro současnou církev. Jan Pavel II. světici důvěry v Boží lásku prohlásil v roce 1997 za učitelku církve. Matka Tereza z Kalkaty o jejím ocenění církevní autoritou napsala ve svém posledním dopise v den své smrti (5. září 1997) svým sestrám: „Představte si – za to, že dělala malé věci s velkou láskou, z ní papež činí učitelku církve jako svatého Augustina nebo velkou svatou Terezii! Je to, jako když Ježíš řekl v evangeliu tomu, kdo seděl na posledním místě: ‚Příteli, posaď se výš.‘ Zůstávejme tedy maličcí a následujme Tereziinu cestu důvěry a lásky a radosti.“

Současný papež ve své apoštolské exhortaci k 150. výročí narození malé světice z Lisieux, nazvané „C’est la confi ance“ (Je to důvěra), prohlašuje: „Je nejvhodnějším postojem vložit důvěru srdce mimo sebe sama: do nekonečného milosrdenství Boha, který miluje bez hranic a který dal všechno v Ježíšově kříži“ (čl. 20).

Spojení dětské důvěry a Kristova kříže je příznačné i v Markově verzi Ježíšova vyučování (Mk 9,30-37). Zde ovšem není tématem tzv. duchovní dětství Ježíšových učedníků, ale přijímání skutečných dětí v církvi. Všechny evangelní komentáře mluví o kulturním rozdílu ve vztahu k dětem dnes a v antické společnosti, zejména u Řeků a Římanů. Tehdy byla dětem ve veřejném životě obecně věnována jen nepatrná pozornost.

Ježíš otevírá svoji řeč otázkou: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ Učedníci na to mlčí. Proč se s Ježíšem odmítají bavit? Protože v reakci na slova o jeho nastávajícím utrpení a smrti v Jeruzalémě diskutovali mezi sebou o tom, „kdo z nich je největší“ (Mk 9,34). Nebylo by dobré si v souvislosti s dnes živým synodním hnutím v církvi uvědomit, že zde máme Pánovo důležité poučení pro vzájemné diskuse o povaze církve? Ježíš promlouvá k učedníkům na cestě do Jeruzaléma, aby je naučil svému způsobu cesty.

Synodalita v církvi je právě toto: sladit naše kroky, kroky církve, s kroky Ježíšovými. On na své cestě upírá svou pozornost k jedinému: aby přinesl spásu všem lidem. A jeho učedníci se projevují jako hluší: jde jim jen o jejich vlastní pozici ve společenství. To nesmí být mentalita Ježíšovy církve.

Proto Pán vezme dítě, postaví ho před ně (řecký text říká doslova „do jejich středu“), obejme ho a své počínání komentuje slovy: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal“ (Mk 9,36–37). Známá americká komentátorka Markova evangelia Adela Yarbro Collinsová podotýká, že Ježíšova slova tu znamenají přinejmenším dvojí: jednak se potvrzuje Ježíšovo přání, aby do církve byly křtem přijímány už malé děti. Ježíšova blízkost nemá být v době misie církve upírána těm, kteří v rozhodujícím věku pro rozvoj svého života potřebují blízkost svých rodičů a rodiny. Řád přirozenosti a milosti je v souladu. Malé děti do církve patří!

Vážit si každého nového života

Ježíšova slova o dítěti ale také podtrhují křesťanský přístup k počínajícímu lidskému životu v kontrastu k přístupu tehdejší pohanské společnosti. Je doloženo, že Řekové a Římané dovolovali odkládat nebo přímo zabíjet některé narozené děti s cílem regulovat velikost rodin. Takový přístup k právě narozenému životu nebyl považován za vraždu. Odhozených dětí se nanejvýš někdy někdo ujal, aby je vychovával jako otroky.

Křesťané však vedeni Ježíšovým slovem navázali na židovskou praxi a vážili si každého nového života v rodině jako velkého Božího požehnání. Jak aktuální je dnes tato zdánlivě nenápadná stránka evangelia. Přijímání dětí jako Božího daru je velký přínos křesťanské misie pro dnešní evropskou společnost, kde se už nějakou dobu počet nově narozených dětí povážlivě snižuje.