Kněze, který tam zanechal tak velkou stopu, si na Lhotce připomenou v neděli 22. září. Odpoledne zde o jeho životě promluví historik Jan Stříbrný a biblistka Mireia Ryšková se zaměří na teologickou reflexi jeho promluv.

Život P. Rudolfa byl plný vypjatých situací a zvratů. Ukazuje to už jeho kněžské svěcení na jaře 1950, tedy bezprostředně po přepadení mužských klášterů v noci na 14. dubna a po monstrprocesu s představiteli řádů. Představení semináře se za těchto okolností rozhodli svěcení urychlit, a tak 23. dubna 1950 v zastoupení internovaného arcibiskupa Berana pražský světící biskup Antonín Eltschkner s dalšími kleriky vysvětil na kněze i Vladimíra Rudolfa.

Jako novokněz měl nastoupit do Bochova nedaleko Žlutic na západě Čech. Pro komunisty byl ale příliš aktivní a iniciativní, proto státní souhlas ke kněžské službě nedostal a místo toho musel na vojnu k Pomocným technickým praporům. Byl nasazen na nucenou práci v Plumlově u Prostějova na vojenské pile, kde pak pracoval i jako civilní zaměstnanec. Odtud se vrátil po třech a půl letech a státní souhlas dostal až po opakované žádosti. V polovině roku 1954 tak mohl nastoupit jako kaplan v Berouně, kde se začal věnovat především mládeži. Po roce byl poslán jako administrátor do farnosti Zbiroh.

V polovině padesátých let, kdy státní moc církev vytlačila z veřejného prostoru, byli kněží zvlášť na venkově pod stálým dohledem církevních tajemníků a pod tlakem. „Jeho služba byla omezena na bohoslužby a pohřby, stále ubývající počet křtů, svateb i dětí přihlášených na náboženství a na náročnou starost o údržbu a opravu církevních budov a památek. P. Vladimír Rudolf však patřil k těm kněžím, kteří se i za takto obtížných podmínek snažili naplňovat své pastorační poslání,“ přibližuje historik Jan Stříbrný, který objevil i pochvalné svědectví paradoxně ze strany církevního tajemníka v Rokycanech: „Dovede na lidi působit tím, že jde příkladem, a také živým slovem. Jeho největší záliba je míti kostel v pořádku a nevynechati ani jednu mši neb vyučovací hodinu. Dovede jeti na kole v neděli ze Zbiroha do Lhoty p/Radčem, ať je jakékoliv počasí, jen aby splnil svoji povinnost.“

Při kněžském působení věnoval zvýšenou pozornost seniorům a věřícím či víře otevřeným rodinám. „Tyto rodiny navštěvoval a jejich děti povzbuzoval k docházce na náboženství a k pravidelné účasti na bohoslužbách. Vytvořil si také síť farníků, kteří mu byli nápomocni,“ doplňuje historik.

Skryté působení

Kromě své oficiální služby se P. Rudolf zapojil i do skryté sítě aktivních věřících. To zahrnovalo domácí bohoslužby či šíření neoficiální náboženské literatury (v letech 1962–1967 za ním přijížděli i návštěvníci z Rakouska a západního Německa a přiváželi cizojazyčnou literaturu). Sám se dostal do východního Německa. „To byly další moje exercicie, při nichž jsem si uvědomil, co všechno mohu ještě dělat a že není nic, co by se dělat nedalo,“ vzpomínal na to P. Rudolf v roce 1994 v Katolickém týdeníku. Od roku 1963 ho sledovala StB a označovala ho za nepřátelskou osobu.

Od poloviny 60. let začal spolupracovat s biskupem Františkem Tomáškem a jako jeden ze sekretářů Arcibiskupské liturgické komise se podílel na uvádění do života Druhého vatikánského koncilu v pastoraci i liturgii. V roce 1967 dostal na starosti farnost v Praze na Lhotce a pečoval o ni dalších 30 let. „Musel se rychle adaptovat na náročné pastorační podmínky ve velkoměstské farnosti, navíc v době, kdy se s uvolňováním politických poměrů rozšiřovaly možnosti pro jeho organizační i publikační aktivity. Již ve svém prvním článku v Katolických novinách z června 1967 kritizoval farizejství a zákonictví mnohých křesťanů včetně kněží ve vztahu k okolní společnosti a v duchu koncilu zdůraznil ‚spoluodpovědnost křesťanů za současný svět‘,“ popisuje Jan Stříbrný.

Pražské jaro 1968 umožnilo i církvi nadechnout se svobody. P. Rudolf v únoru vystoupil na slavnostním zasedání ústředního výboru prorežimního Mírového hnutí katolického duchovenstva s velmi kritickým projevem a v následujících týdnech sehrál důležitou roli při likvidaci tohoto sdružení. Zúčastnil se i prvního setkání kněží, katolických intelektuálů a aktivistů 12. března v bytě manželů Kaplanových v Praze-Bubenči, kde se živě diskutovalo o reakci katolické církve k rychle se měnící vnitropolitické situaci. Pak se s P. Oto Mádrem, Jiřím Němcem a Václavem Vaško vydal k biskupu Tomáškovi s návrhem na zřízení arcidiecézní pastorační rady. Ta také brzy vznikla a P. Rudolf se stal členem.

150 tisíc kusů novin

Výrazně se podílel i na proměně Katolických novin. V dubnu 1968 se změnila redakční rada, objevili se v ní kněží i laici otevření koncilní obnově církve a P. Rudolf byl pověřen vedením redakce. A v novinách se začaly objevovat texty domácích a zahraničních katolických literátů a myslitelů i pronásledovaných kněží a laiků. P. Vladimír Rudolf seznamoval čtenáře se životem inspirativních farností doma i ve světě. Kromě toho připravil sérii článků z vlastního překladu knihy francouzského teologa a spisovatele Michela Quoista „Mezi člověkem a Bohem“. Současně ho zaujalo dílo německoitalského teologa Romana Guardiniho a intenzivně začal překládat jeho texty. Redakci vedl do července 1968, kdy ho už jako šéfredaktor vystřídal jezuita P. František Mikulášek, zůstal však členem redakční rady. Od jara do léta se jim také podařil mediálně úctyhodný kousek. Náklad novin stoupl čtyřnásobně na 150 tisíc výtisků! Obsahově se zásadně proměnil i Cyrilometodějský kalendář, který KT vydává dodnes.

V Katolických novinách P. Rudolf aktivně působil zhruba do září 1970, kdy postupující normalizace zlikvidovala relativní svobodu, kterou noviny předtím zakusily. Pak své aktivity omezil jen na lhoteckou farnost, kde oživil chrámový sbor, scholu a pustil se do úprav interiéru kostela, aby odpovídal pokoncilní liturgii. Během 70. let také vznikla na Lhotce unikátní Stádníkova křížová cesta (více v KT 34/2024).

V období normalizace byl P. Rudolf opět pod dohledem StB. „Pro zachování své kněžské služby a pokračování v dobrém díle přistoupil na dílčí ústupky a kompromisy, když se stal řadovým členem nového prorežimního Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris a mezinárodní ekumenické organizace Křesťanská mírová konference,“ přibližuje Jan Stříbrný.

Po vzniku Charty 77, jmenování Františka Tomáška kardinálem a arcibiskupem pražským a zejména po zvolení kardinála Wojtyły papežem Janem Pavlem II. zesílil zájem bezpečnostních složek o dění v církvi. Krátce nato Státní bezpečnost P. Vladimíra Rudolfa znovu kontaktovala a podle dochované neúplné dokumentace ho 9. prosince 1978 získala jako tajného spolupracovníka pod krycím jménem „Český“. Cílem StB bylo rozšířit možnosti k ovlivňování kardinála Tomáška a posílit kontrolu kontaktů do zahraničí, zejména do Polska a Vatikánu. Ke krytí svých záměrů StB zneužívala i lhoteckou křížovou cestu, která pod označením „mírová křížová cesta“ měla navíc posloužit k režimní propagaci tzv. tábora míru a pokroku.

„Z existujících materiálů a svědectví lze doložit, že P. Rudolf na vnucenou spolupráci nepřistoupil z důvodů materiálních či kariérních. Jeho vnitřní motivací bylo nejspíš ochránit toto unikátní dílo, které s velkým nasazením a mnoha obtížemi a riziky budoval jako mimořádné náboženské a duchovní poselství o Ježíši Kristu přítomném i v utrpení člověka dnešní doby. V této dvojznačné a rozporuplné situaci se zachoval velmi inteligentně a racionálně, když se navzdory režimnímu tlaku a zneužívání lhotecké křížové cesty snažil různými způsoby představit a propagovat její pravý význam,“ dokládá historik Stříbrný. V roce 1980 vycestoval dokonce do Itálie a ve Vatikánu se setkal s Janem Pavlem II. „Svatý otec denně rozjímá křížovou cestu. Rozhodl jsem se darovat mu album zachycující tu naši. Audienci při turistické cestě do zahraničí mi vyjednal otec biskup Jaroslav Škarvada,“ vzpomínal P. Rudolf pro KT v roce 1994.

Po pádu komunismu se P. Rudolf znovu naplno věnoval vznikajícím aktivitám církve. „Již v prosinci 1989 inicioval založení mediální skupiny, jmenované kardinálem Tomáškem, která stála u zrodu Redakce náboženského života v tehdejším Československém rozhlasu. Zde se hned na počátku roku 1990 zrodil jeden z nejvýraznějších veřejných projevů osvobozené katolické církve i dalších církevních společenství – rozhlasové vysílání nedělních bohoslužeb v plně ekumenickém duchu. A právě lhotecká farnost patřila k těm nejagilnějším, kdy se z kostela Panny Marie Královny míru od ledna 1990 až do června 1998 uskutečnilo na 30 přenosů nedělních mší svatých,“ doplňuje Jan Stříbrný.

Sil mu však postupně ubývalo a přidaly se i vážné nemoci. V září 1998 odešel P. Rudolf na odpočinek a o dva roky později zemřel v Kněžském domově ve Staré Boleslavi. V roce 1990 přenášel tehdy ještě Československý rozhlas o Vánocích jeho půlnoční homilii, která inspiruje i dnes: „Musíme se učit žít ve svobodě. Neboť ta nemoc, která nás zachvátila, je vážnější, než jsme se domnívali, vrací se horečné stavy, teploměr sobectví vystupuje vysoko, zjišťujeme, jak máme k sobě daleko. Někteří by chtěli začínat tam, kde v padesátých letech přestali, a diví se, že to ostatní nechápou. Zapomněli totiž čtyřicet let žít. To u nás, u křesťanů, je zvlášť nebezpečné. Někteří se chovají, jako kdyby nebyl koncil, neberou ho na vědomí, nejednají v souladu s ním a diví se pak, že současný svět jim nerozumí.“