V srpnu zveřejnil papež list nazvaný O významu literatury ve formaci. Nejde ale o žádný odpočinkový list, o nějakou zajímavost na okraji papežova myšlení. Jeden z mých německých přátel dokonce řekl, že je to podle něj nejvýznamnější Františkovo dílo. Na nerozsáhlé ploše zde totiž pregnantně podává diagnózu soudobého křesťanství, zejména církve a jejího vztahu ke světu. Nesmírně nosná, až provokativní je už sama volba tématu. Má smysl zabývat se romány a básněmi v čase válek, ekologické krize a trvající krize tradiční podoby církve? Jenže právě už stanovení toho, co je mnohými v církvi chápáno jako okrajová, ne-li nebezpečná záležitost, za východisko k diagnóze pastorační situace církve je samo o sobě významnou teologickou výpovědí.

Jak název napovídá, v listu nejde o obecné zamyšlení nad duchovním významem umění, ale o možnou roli literatury ve formaci křesťanů. Papež chtěl list původně určit kandidátům kněžství a řeholního života, nakonec mezi jeho adresáty zahrnul všechny křesťany, kteří se připravují na službu v církvi, potažmo všechny pokřtěné. Přesto je z listu znát, že se obrací hlavně ke kněžím a kandidátům kněžství. Papež je totiž přesvědčen, podle mě naprosto oprávněně, že právě v jejich formaci je vztah k literatuře nejvíce podceňován a že to má mimořádně neblahé účinky. Výchova literaturou má podle Františka přispět k osobní zralosti lidí. Ta by měla být povinným předpokladem přijetí jakékoli služby v církvi. Ač je list pochopitelně zaměřen pastoračně, naprosto uznává nezávislost umění. František přistupuje k literatuře s pokorou k její svébytnosti. Zcela se vyhýbá i pasti didaktického použití literatury k ilustraci hotových pravd víry či morálky. Neomezuje se ani na díla křesťansky orientovaných autorů.

Daleko od lidských srdcí

František má k tématu jistě blízko i osobně. V listu vzpomíná na to, jak ve svém mládí vyučoval literaturu na jedné jezuitské škole v Argentině. Vztah k literatuře prolíná celým jeho pontifikátem, příznačně se ale neprojevuje ani tak v častém citování děl, jako spíše ve způsobu jeho myšlení, kázání a katecheze. Sám František tak ukazuje, kam má vést skutečné zaobírání se literaturou, vyjádřené známou metaforou trávení, přežvykování, ruminatio: máme si text a skrze něj svět osvojit tak, že se stane ústrojnou součástí našeho vlastního myšlení. Nicméně tento biografický důvod není nejpodstatnější. František jasně říká, že literatura není nějakým dobrovolným koníčkem pro ty, které baví, ale podstatnou, povinnou součástí formace všech, kdo se chtějí podílet na pastoraci.

Papež dobře ví, že ve většině formačních institucí stojí literatura na okraji zájmu. Jasně ale říká, že „tento přístup není dobrý. Působí závažné intelektuální a spirituální ochuzení budoucích kněží, kteří jsou tak zbavováni privilegovaného způsobu přístupu k srdci lidské kultury a zejména k srdcím lidí, umožněného právě literaturou.“ (v listu bod 4) Nedostatečná pozornost literatuře v plánech formačních institucí může souviset i s papežem často kritizovaným zaměřením lidské činnosti na efektivitu a výkon, což se týká i pastorace, liturgie či misií. Papež tvrdí, že dlouhodobé zúžení pozornosti na „to naše“ (rozuměj zúženě a účelově chápanou pastoraci) nemůže skončit jinak než zúžením samotného učení a jeho sterilitou.

Neustrnout u jediného vidění světa

Význam literatury pro formaci křesťanů shrnuje František do několika oblastí. Konfrontace s texty různých autorů a z různých dob nám především pomáhá neustrnout na jednom modelu vidění světa. „Možná v nás četba otevře nové vnitřní prostory, které nám pomohou neulpívat na několika utkvělých představách, v nichž jsme neúprosně uvězněni.“ (2)

To úzce souvisí se vztahem víry a kultury, s inkulturací křesťanství, mezináboženským a mezikulturním dialogem. „Jak můžeme proniknout k srdci starých i nových kultur, neznáme-li jejich symboly, poselství, výtvory a vyprávění, když je odmítáme, umlčujeme, přičemž právě jejich prostřednictvím tyto kultury zachycují a vyjadřují své největší činy a ideály, ale i své nejhlouběji uložené agrese, obavy a vášně? Jak chceme mluvit k srdcím lidí, když ignorujeme, odmítáme nebo nedoceňujeme slova, jimiž v románech a básních vyjadřují dramata svých životů a emocí?“ (9)

Papež ví, kolika lidem nahání strach otevřít křesťanství dialogu s jinými kulturami, natož aby uvažovali o tom, že jiné kultury nám mohou dokonce pomoci otevřít srdce a oči pro samo křesťanství v jeho skutečné, hluboké potencialitě. Teologie vykoupení zde úzce souvisí s teologií stvoření, ta však v našem pojetí často zůstává jen jakousi předehrou k dějinám hříchu a spásy. Jiné kultury si často osvojujeme jen natolik, nakolik jsou jakousi propedeutikou k poznání té naší. Jako by po poznání pravdy o Bohu v Ježíši Kristu už vše ostatní bylo zbytečné a prozatímní. Jenže úplně pravdu poznáme až na věčnosti, tady se k ní vždy jen přibližujeme. „Misijní činnost církve mohla celou svou krásu, svěžest a novost rozvinout často i díky v setkání s nejrůznějšími kulturami, v nichž zapustila kořeny, aniž by bylo třeba se obávat, že se tím vystavuje nějakému ohrožení. Z toho, co v těchto kulturách nalezne, může církev pro své misijní poslání vytěžit to nejlepší. Takovýto postoj osvobodí misijní činnost církve od pokušení otupujícího a fundamentalistického solipsismu, spočívajícího v přesvědčení, že jedno určité kulturně-historické gramatické paradigma může vyjádřit celé bohatství a hloubku evangelia.“ (10)

Kultura, bohatství myšlenek, emocí, jednání, příběhů tvoří podle Františka Kristovo tělo. Bez něj je křesťanství jen neživým a neoživujícím souhrnem abstraktního učení a dogmatických výpovědí či morálních předpisů. „Naléhavá úloha hlásání evangelia v naší době vyžaduje od věřících a zejména od kněží povinnost umožnit, aby se každý člověk mohl setkat s Ježíšem Kristem, který se stal tělem, člověkem, historickou událostí/příběhem.“ (14)

K čemu má četba pomoci

František ale zároveň tvrdí, že uznání svébytné hodnoty a autonomie jiných kultur a uměleckých literárních děl nemá vést ke konečnému relativismu, ale k rozlišení definitivního eschatologického dobra. V duchu své oblíbené teorie rozlišování podle sv. Ignáce píše, že i četba má vést k rozlišování, k vyslovení soudu. Nesmí to být ale povrchní dualistické souzení pravda/lež, spravedlnost/nespravedlnost. Proces rozlišování, který se uskutečňuje například při identifikaci či neidentifikaci s jednáním postav románu, nesmí být zjednodušující, musí přímo počítat s rozmanitostí motivací lidského chování a růzností podmínek lidských činů. Podle papeže nám četba má pomoci „k trpělivosti porozumění, k pokoře nezjednodušování, k mírnosti, s níž se vyhneme tomu, abychom realitu a lidskou situaci podřizovali kontrole svých soudů. Jistěže je nutné vynášet soudy, nikdy přitom ale nesmíme zapomenout na jejich omezenou platnost. Žádný rozsudek se nesmí stát rozsudkem smrti, vyhlazení, potlačení lidskosti ve prospěch neplodné absolutizace zákona.“ (39) Ostatně konečné rozlišení dobra a zla musí počítat s možností vykoupení a nadějí v něj.

Součástí četby je i vstup do proměnlivého a vyvíjejícího se společenství lidské kultury, do celého bohatství tradice, která nám může v rozlišování pomoci, přijmeme-li „povinnost rozlišování ne jako nástroj ovládnutí, ale jako podnět k neúnavnému naslouchání. A také jako připravenost, disponibilitu přijmout účast na onom mimořádném bohatství minulosti. Tuto naši připravenost působí Duch svatý, a je tedy milostí, nepředvídatelnou a neuchopitelnou událostí, nezávisející na lidském jednání, ale mnohem spíše definující nově to, co je lidské, skrze naději na vykoupení.“ (40) Otevřít se bohatství minulosti, tradice skrze literaturu je tedy podle papeže dílem Ducha Svatého, dárce vší vnímavosti a schopnosti recepce. František nezvykle spojuje i otevřenost kulturnímu bohatství s milostí. Abychom četli minulost jako živé svědectví o životě a Bohu, musíme k tomu být disponováni. Duch Svatý nás neotevírá jen bezprostředním „věcem“ Božím, ale pomáhá nám v Bohu rozumět i kultuře a nacházet v ní stopy Boží.“ Mimořádně inspirující je i papežovo pojetí námahy, neútěchy, nudy, neporozumění jako součásti rozlišování spojeného s četbou. Ta nemá vždy bavit, může být i pracná, místo potěšení může usvědčit z hříchu. Myslím, že zejména pro teology a kandidáty kněžství je důležité v této souvislosti zdůraznit, že nutnou součástí četby je nepochopení, nestanovení jediné odpovědi a jediné správné interpretace. Tak vnímal třeba T. W. Adorno neporozumění nikoli jako nedostatečné čtení, ale jako nutnou součást adekvátní četby Kafkových děl.

Naslouchat hlasu jiných kultur

Četbou se učíme naslouchat nejen hlasu jiných kultur či jiných proudů v naší kultuře, ale i hlasům jiných lidí, učí nás pozornosti k druhému člověku. Papež František se zde odvolává na svého velkého krajana Jorge L. Borgese, který svým studentům říkal, že „zpočátku budou možná tomu, co čtou, rozumět jen málo, ale v každém případě budou slyšet ‚něčí hlas‘.“ (20)

Spolu s Karlem Rahnerem se papež domnívá, že skrze básnické slovo můžeme dojít k touze po Božím hlasu, po Božím slově, disponovat se pro ně. Básnické slovo sice nemůže nekonečno a Nekonečného vyslovit, ale může očistit naši řeč a myšlení natolik, abychom se touze po Bohu přibližovali skrze úctu a pozornost ke slovu a k tomu, kdo mluví.

Literatura nemá ilustrovat hotové pravdy víry. František správně poznává, že současná krize víry a tápání církve, jak evangelium zvěstovat, nesouvisí především se znalostí či neznalostí dogmat, ale s tím, co s tHomasem S. Eliotem nazývá „emocionální neschopností“ současného člověka nechat se oslovit, zasáhnout Bohem, světem, lidmi. (srov. 22) Dobrá literatura v nás tuto schopnost pěstuje a udržuje, abychom byli schopni jako noční stráž očekávat toho, který přichází, aby vše stvořil nové. (srov. 42)