Pokud bych byl Jean Jacques Rousseau, významný francouzský pedagog a filozof, napsal bych dvě slova a stačilo by. Ale nejsem. Učím na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, nikoli v Paříži, a tak si dovolím malý luxus více slov.

Jak učit, aby to bylo inspirativní, jednoznačně nedokáže říct asi nikdo. Je spousta cest, mnoho pokusů a návodů od starověku až po současnost. Moudra a myšlenky lze hledat v knihách i na YouTube, ale vždycky je to jen malý segment ze skládačky zvané pedagogika. Já bych si s dovolením otázku trochu upravil tím, že první slovo „Jak“ bych vyměnil za „S“, čili: S čím učit, aby to bylo pro žáky inspirativnější? Velkou inspirací pro moji pedagogickou práci byl Sokrates, Jan Ámos Komenský, Don Bosco, Martin Buber a Karel Plíhal v roli sebe sama ve filmu Petra Zelenky „Rok ďábla“. Na první pohled trochu nesourodá skupina. Jenže opravdu jen na první pohled.

Židovský myslitel Martin Buber ve své knize „Já a Ty“ jasně definuje postavení člověka, když říká, že se člověk naplno uskutečňuje v dialogu. A pravý dialog probíhá ve vztahu Já a Ty, kdy oba protagonisté jsou si rovni, mluví o stejném tématu a hledají řešení společně. Není tady nadřízený a podřízený jako ve vztahu „Já a Ono“. Pokud jsem přesvědčený o své neomylnosti, cesta k dialogu se uzavírá a je tu Já-Ono, nadřízený versus podřízený, a kde je pak úcta a tolerance? Hledá se mnohem hůř.

Sokrates je jedinečný ve svých neodbytných otázkách. Otázkách kladených s úctou k člověku, v dialogu a v touze po hledání pravdy. Neříká, jak se věci mají, ale hledá odpovědi spolu se svým žákem. Neodbytně, ale s ohledem na schopnosti toho, který je před ním.

Jan Ámos Komenský vnímá, že je potřeba učivo nejen bezmyšlenkovitě opakovat, ale je nutné mu rozumět. Hledá tedy jazyk, kterým by mohl informace předávat tak, aby mu jeho žáci rozuměli. Pracuje s jazykem těch, které má v tu chvíli před sebou. Hraje si, dívá se a naslouchá. A pak učí národy. A dokáže to.

Don Bosco hledá cesty a společný jazyk také. Má před sebou děti ulice a snaží se ke každému přistupovat individuálně s pochopením jeho situace a možností. Nabízí cestu a nechává svobodu. V úctě k lidství. Neponižuje ty z okraje společnosti, ale dává jim možnost vyrůst.

A Karel Plíhal v „Roku ďábla“? Ten mne inspiroval tichem. Jeho postava přestane mluvit, aby mohl slyšet hudbu lidí kolem sebe. Každý člověk má jinou hudbu – říká. A naslouchá a naslouchá. A čím víc naslouchá, tím víc chápe.

Tyto postavy ve své bohatosti pro mne znamenají cestu v učitelském povolání. Od nich jsem se naučil, že ticho, tolerance, úcta a dialog jsou inspirativní nejen pro učitele, ale i pro samotné žáky. K čemu je moudrost informací, které neumím předat jazykem těch, které mám učit? Jak se mohu naučit jejich řeč, když jim nebudu naslouchat? Autorita se nejlépe buduje v úctě k tomu druhému a hledat odpovědi na otázky je vždycky le pší v dialogu.

Odpověď tedy zní: S úctou, tolerancí v dialogu a naslouchání.

Autor vyučuje mediální výchovu a základy společenských věd na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Letos získal cenu pro inspirativní pedagogy Global Teacher Prize Czech Republic.