A já ti pravím, že ty jsi Petr (to je Skála); a na této skále zbuduji svou církev“ (Mt 16,18). Ježíš to řekl učedníkovi, kterého jen o pár měsíců později jedné noci opanoval takový strach, že svého Pána třikrát zapřel. Takový je Bůh a takoví jsme my lidé: zavdáme si se zlem, necháme se jím manipulovat, podléháme obavám. A Stvořitel nás přitom posílá do tohoto světa uskutečňovat veliké věci a dotvářet své dílo.

Takový je i životní příběh hlavního hrdiny filmu Vlny Tomáše Havlíka (skvělý Vojtěch Vodochodský), rozhlasového technika, který se stane poněkud bizarně součástí týmu novinářů Československého rozhlasu konce 60. let, největšího média své doby. Snímek redaktory v čele s Milanem Weinerem, budeme-li se přísně držet historických faktů, poněkud idealizuje. Řekněme si to na rovinu: tito filmoví málem „disidenti“ byli ve skutečnosti nejednou komunističtí elitní novináři, zpravodajové, kteří pobývali v zahraničí a vraceli se pravidelně do země i centrální redakce. Byli světem protřelí a možná trošku prozřelí, nonkonformní a pokrokoví – ale svého času četli do éteru cenzurou schválené komunistické žvásty (a ve filmu se této kurately chtějí zbavit). Dobově věrným způsobem přitom blábolí i o socialismu s lidskou tváří, aby je tento vzápětí brutálně vyvedl z omylu: nic takového neexistuje.

„Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina,“ říká Limonádový Joe ve stejnojmenné filmové klasice. Tak bych počastoval filmový redaktorský tým bojující za svobodu slova, včetně technika Tomáše. S myšlenkou na bázlivého učedníka Petra jsem na plátně sledoval pád tohoto mladíka, kterého doopravdy svinským způsobem a s pomocí jeho nadřízeného zahnali estébáci do kouta a nakonec ho také uhnali. V těchto (ale i v dalších) scénách exceluje kamera Martina Žiarana – jako bychom tam sami stáli. Je zajímavé sledovat, jak rychle se vyjeví, že představa „menšího zla“ je mazaná ďáblova past, na kterou my lidé obvykle fatálně doplatíme. Filmový hrdina však ukáže (a diváka tím povzbudí), že ne vždy! Stačí se mu postavit. Ve víru Vln totiž začíná jít o život a Tomáš stojí před drsnou volbou: buď chránit sebe a svého bratra, nebo pravdu a rozhlasové kolegy.

Hlas, který je slyšet

Ve filmu se objevuje i nejmenované farní společenství se svým knězem (Jan Vondráček). V osudové srpnové dny spolu všichni poslouchají rozhlas, bojí se a modlí. A nejsou vyobrazeni jako pobožnůstkářští a podivínští pánbíčkáři – palec nahoru!

Cestou z kina jsem vzpomínal, jak Jiří Mádl vyváděl s Vojtěchem Kotkem (ten ve Vlnách hraje člena redakce Jiřího Dienstbiera) pubescentní ptákoviny ve Snowboarďácích. Zapomeňte na to! I kdyby Mádl už nic dalšího nenatočil a vzdal se kariéry, Vlnami už vstoupil do dějin naší kinematografie – film vidělo už přes 200 tisíc diváků a v kinech momentálně nemá konkurenci. Zpracováním osudového roku 1968 Mádl podle mého soudu pobíjí dosavadní dominanci Hřebejkovy „řachandy“ Pelíšky. Na Vlny se sice o Vánocích dívat nebudeme, zato je to zdařilé dobové svědectví. A doufám, že film budou učitelé pouštět školákům a studentům při dějepisu, aby v příběhu poznali kus naší historie a přičichli si k totalitě.

Vlny. Režie Jiří Mádl (Česko / Slovensko 2024). V kinech od 15. 8. 2024